Září 2016

Anatomie zamilovanosti

28. září 2016 v 23:20 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Do hlavy mi stoupají zas ty imaginární lásky. Zas úplně to samý. Vzpomínky na Letní Bouři a na všechno to po ní, co se tak divně rozplývá a splývá v jedno. S trochou úsilí bych v té téměř jednolité mase našel ještě nějaké obrysy a z nich vyzdvihl jednotlivé postavy, jednotlivé aktéry. Fakt je, že samotná ta láska něco vypovídá o mně. Není to o těch lidech, o těch zářivých krásných fascinujících lidech, kteří ve mně vzbuzovali ze všeho nejvíc úzkost. Úzkost, která se přeměnila v zamilovanost.
Anatomie té poslední je obzvlášť bizarní, ale především iracionální a dětinská. Celá ta absurdita vybubřela z toho, že jsem neutnul něco, co jsem měl prozřetelně utnout už dávno. Celé to leží na selháních rozumu. Na jednotlivých klamech, které dohromady tvoří fantaskní obraz, hypnotický a okouzlující. Stačí špatná premisa. Považovat někoho hrozného za někoho skvělého, prostě proto, že nemáte zatím jediný důkaz o tom, že by byl hrozný. Nejdřív přijde nadšení. Potom se objevují ty drobné nedostatky, které vzhledem k vašim domněnkám omlouváte. "Ale nojo, tak je trochu takovej, tak je trochu makovej, to je takový to jeho tohle, tamto". A po čase je víc "takovýho toho jeho" než původního obrazu. Snad ze zvyku, snad proto, že rigidně trváme na podobě, které jsme pro toho člověka sami stvořili, trváme na prvotní kráse a zbytek přehlížíme, potlačujeme, omlouváme, i když už nezažíváme tolik radosti, už to začíná bolet.
Pak se může stát něco převratného. Něco, po čem by si člověk mohl uvědomit, že jedná s volem. Ať už je to nechtěně průhledná manipulace, šokující zjištění, něco, co bychom jen tak nepřekousli, zasáhne nás to a dá nám to příležitost přehodnotit svůj obraz. Někdy se ale kromě obraznosti zůčastnily celého procesu i city. A skrz zalíbení v tom, co jsme si sami vytvořili, začínáme cítit i zalíbení v samotné osobě, přestože je jiná. Jakoby skrz obal našich domněnek prochází cit až ke skutečnému jádru, které jsme nepoznali. A po odkrytí toho středu, jádra, které není tak půvabné, cítíme dál, protože cit se neztratí tak snadno jako obraznost.
To je chvíle, kdy má zakročit rozum. Kdy má rozum rozpoznat své dřívější selhání a současné selhání citu. Kdy má pochopit celou iluzí a pokusit se ujařmit vůli tak, aby opustila iluze a nestýkala se dál s někým, kdo je v jádru odstrašující. Rozum ale není zdaleka tak silný, jak bychom si přáli. A tak někdy, i když víme, že člověk je mnohem horší, než jsme mysleli, podlehneme spíš citu. "Já vím, je takový, je makový, ale mám ho rád."
A tak se může stát, že ztrácíme čas s někým, o koho bychom si ani neopřeli kolo, kdybychom od začátku věděli to, co víme teď. Ať už je to promiskuita, manipulace, lež, nebo prostá obyčejnost. U Letní Bouře to byla obyčejnost, která zůstala dlouho skrytá. U Mravence, přestože nebyl imaginární, to byly lži. U Střepa to byla hloupost a lhostejnost. Mohl bych pokračovat, ale nechci.
Fakt je, že ty situace vždycky stojí na domněnce. Na zamilovanosti do něčeho, co existuje jen naoko, jen pro nás. Mnohem těžší ale, než nastínit nějaké schéma, nějaký výklad, postup, je donutit rozum, aby se chopil kormidla, kterého se neměl nikdy pouštět. A přes veškerý smutek ze ztráty (ztráty imaginární, protože se ztratilo něco, co nebylo, ale o to možná nepříjemnější) aby nás vedl dál a nedovolil nám se vrátit. Nejtěžší je iluzi, o které víme, že je to iluze, opustit. Nejen si opakovat pravdu, kterou jsme poznali, ale dovolit, aby i na téhle pravdě přestalo záležet, a to proto, že přestal působit cit.
Má ale rozum moc nad citem? No samozřejmě, že nemá.

Noční migrace

28. září 2016 v 2:58 | Grey.t |  Zážitky a události
Spáchat Hřích a cítit se tak volný, tak svobodný. Nezodpovídám se jiné morálce než své vlastní. Závazek jen vůči sobě. A pak noční jízdy, trochu jako z nějaké starší Radůzy. Tradá tradá tradá. Jsem zvláštně volný a zažívám nový druh společenství. Zvláštní souznění s lidmi které potkávám na Lazarské při přestupu z noční na noční. Zasněně se usmívám, jako bychom měli něco společného. Společné noční dobrodružství, každý ve svém vlastním světě, oddělení, vzdálení.
Plavá paní v bleděmodré košili nebo možná bundě se opile opírá o madlo, klimbá a houpe se do rytmu tramvaje. Lidi jsou krásnější, milejší. Krásný mladík v saku a džínách. Dva revizoři. Jiný krásný mladík má na sobě kabát své přítelkyně. Starší paní s oduševnělým pohledem, která něco vypráví, otočená dozadu.
Dělám neustále ty samé tlusté čáry za svým životem, za jistými lidmi. Opustit někoho znamená neustále ho opouštět, dokud vám nezačne být lhostejný. Do té doby musíte udělat to rozhodnutí pokaždé, když vás napadne s ním mluvit, když vás napadne kontakt znovu obnovit, kdy vás on osloví.
Mladík s kabátem už kabát nemá. Baví celou skupinu lidí, dohlíží na ně. Je jako vůdce drobného klanu, který migruje tramvají, možná za lepším podnebím, možná za přístřeším, možná za zábavou. V době a společnosti, kde není existenční nouze, je nouze o zábavu. A je na vůdci klanu dovést svou tlupu tam, kde se mohou zbavit nudy. Do té doby konverzací utužuje své postavení. A tváří získává mou nevyžádanou pozornost.
Pocit sounáležitosti se ale někde ztratil. Jsme jen dav lidí, který se náhodou utvořit v jedné tramvaji. Je-li vůbec možné použít jako podmět "my".
"To už sem byl tak ožralej," popisuje alfa samec migrující tlupy své zážitky, zatímco tlupa vystupuje a následuje jeho vedení kamsi do neznáma, za dalším dobrodružstvím, za dalším opojením, o kterém bude možné vyprávět eposy někdy za týden nebo měsíc, při další jízdě tramvají.
"Když vlci táhnou noční tmou, hezký a oči jedno jsou"
"Bacha, revizor," varuje kolegiálně někdo nové pasažéry. Možná podlehl stejné iluzi sounáležitosti, spojenectví. A zatímco pasažér nereaguje, revizor se chápe své nepopulární úlohy, která je nutná pro zachování řádu.
A pak se blíží moje výstupní stanice. Zastávka, která je kousíček od Střepa, od člověka, za kterým se nakonec čára udělala tak nějak sama, aniž bych si stihl splnit své tajné přání a pohladit jeho vyrýsované bříško.
Před mým výstupem vchází kluk s holkou a piercingem v obočí. Při výstupu ještě zhlédnu spícího pána, kterému na kolenou leží něco od Havla.
Teď už jen stokrát prošlá cesta zpět do každodenního života.

Hovnivál

25. září 2016 v 1:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Přemýšlím, co vlastně napsat. Že dny jsou rozplizlý jako nepovedenej puding. Že jsou šedivý jako průměrný podzimní den. Že jsem z něčeho smutnej a netušim z čeho. Že o tom chci psát, protože nic jiného s tím dělat nedovedu.
Koukám na rozhovory na DVTV a přemýšlím o politice.
Přemýšlím, jak zapomenout na člověka, kterého nemiluju, nejspíš jsem nikdy nemiloval, ale který mi od března okupuje mozek. Přemýšlím, proč mi ho okupuje - a proč zrovna on. Proč nemobilizuju nějaké nevědomé aliance, které by proti takové okupaci bojovaly, nejdřív diplomaticky, pak výhružně, pak útočně. Je to o zvyku? Že člověk, se kterým se bavíte přes půl roku každý den a zažíváte u toho jisté formy uspokojení, najednou do vašeho života nepatří - a z vašeho rozhodnutí? Jenže k čemu mít rád člověka, kterému jste ukradení a furt vám jen lže.
Je to důvod, proč jsem smutný? Nevím.
Myslím na výlet do Berlína. Dosud nejlepší den mého života. Na to, jak jsem odjel. Jak mě tehdy nic netrápilo (to je právě jen zdání a rozumem to vím. Citem jako by tehdy byl klid. Jako by nebyl Střep). Jak jsem se těšil na jedinou věc a ta věc se stala a byla dokonalá. S někým dokonalým, kdo mě doprovázel. A pak ještě ten dokonale dobrodružný večer. Ať už jde o lišky v parku, o přenocování v německém McDonaldu, o paní Krtka trsající na Madonnu, přestože každý den musí hledat jídlo mezi zbytky, které lidi někde nechají. Berlín tím získal nějaké kouzlo. Úžasné kouzlo.
Pamatuju si, jak Střep chtěl jet do Německa, abychom si dali éčko a pořádně si to užili na nějaké německé "diskotéce". (Asi by byl lepší výraz "rave", protože by se nejspíš jednalo o něco opravdu "mega"). A já odmítl. Ta zvláštní bezstarostnost mě pořád fascinuje. Ochota jet s někým do Německa, utratit několik tisíc za jednu noc na éčku. Představa té dokonalé krásy (krásy bez mozku, pochopitelně - krásy toho typu, kdy si říkáte, že je to Adonis, kdy jste schopni zbožňovat každý rys, včetně toho podivně orlího nosanu, který ovšem vynikne až když na něm sedí brýle).
Nebo večer, kdy jsem viděl Střepa na koncertu. Večer, který už se prolínal s tím posraným Lilkem, který mi pak začal okupovat mozek svojí hořkou zemitou chutí.
A teď si můžu naprosto skvěle vzpomenout na první dny po státnicích, na první dny po obhajobách. Na ty chvíle, kdy jsem si vybarvoval antistresové omalovánky, psal si znovu s Lilkem, přestože mě už jednou (kdybych měl být precizní, tak ne jen jednou) podrazil. Měly úplně jinou atmosféru. Ano. Můžu říct, že jsem žil - teď, zpětně. Můžu říct, že ty dny měly nějakou specifickou chuť. Stejně jako to budu říkat za rok nebo za půl roku o těchhle dnech.
Potom se někam poděly dva měsíce a nic se vlastně nedělo, až jsem z těch dvou měsíců prázdnin vyletěl nezadaný do září. A září je vždycky jenom takovej polštář mezi prázdninama a začátkem akademického roku. Taková výplň, kdy se zuby nehty snažím dohnat něco, co jsem měl dohánět už dva měsíce, totiž právě dva měsíce prázdnin.
Dá se říct, že můj život je teď jen o Lilku? Kdo ví. Bylo by to přehnané.
Můj život je teď především o tom, že vůbec netuším, co chci, a nakolik je to, co bych chtít možná mohl, reálné. Mimo jiné nakolik jsem schopný se ještě zamilovat. Nebo jestli je důležitější člověk, který je zralý na vztah, nebo člověk, který má zájmy.
Fakt je, že tenhle svůj "romantický" život nemůžu s tím člověkem sdílet. Nemůžu mu říct "Lásko, Střep chtěl se mnou jet do Berlína fetovat a mně se už dva roky hrozně líbí". Nemůžu říct, že vždycky chvilkově zahořím a pak se půl roku trápím. Že možná to je největší důvod, proč mě náš vztah nenaplňuje.
Ale Střepovu kůži už nikdy neochutnám. Měl jsem příležitost jednou a to jsem měl rýmu a pocit, že mi smrdí triko. Mimochodem mělo stejně modrou barvu jako to voňavé triko, které na sobě měl on. On pod ním navíc schovával krásně vyrýsovanou postavu. A tak krásně se tulil, než mě poslal domů.
S Lilkem jsem se netulil nikdy, neviděl nikdy. Neměl jsem nikdy důvod mu věřit, že pro něj něco znamenám a stejně jsem mu to uvěřil. Nejvíc mě ale nebolí nějaká nešťastná láska. Nejspíš o ničem takovém ani nemůže být řeč. Spíš ta hrozná nereciprokost. Že já bych byl ochotný něco udělat, že pro mě něco znamenal. Zatímco já pro něj neznamenal nic a neudělal by vůbec nic. Že vždycky pro něj byly mnohem zajímavější lidé, zatímco pro mě byl zajímavý on. A taky ta ztráta času - že kdybych ho nikdy nepoznal, mohl jsem za posledního půl roku... kdo ví co. A teď má přítele a mně to nevadí, vlastně je mi to skoro jedno, vadí mi pořád jen struktura našeho vzájemného vztahu. Jenže na tom ani nezáleží.
Vadí mi, že jsem se po rozchodu nemohl vyspat se Střepem. Zcela na rovinu. Protože je zadaný (protože byl vždycky zadaný, ale občas mu nevadilo si někde něco bokem, což bych u kohokoliv jiného řešil). Že tu pořád byla naděje a nakonec jsem sebral odvahu a místo "tak přijď" jsem se dozvěděl, že by musel probudit přítele, abych je mohl navštívit. Jako by jeden Střepův přítel nebyl až až (a to teď mluvím o zmrdovi, kterého jsem po rozchodu utěšoval a od té doby mi nevrátil knihu).
Ani jedna z těch věcí nic neznamená. Cítím se jako kůže po umrtvení. Něco, co by mělo bolet, se zobrazuje jenom jako tlak. Jenže u mě to není důsledkem cílené lokální anestézie, ale prosté otupělosti. A možná i toho, že jsem si už celkem uvědomil, že tyhle věci nemají smysl. (Mají ovšem nějaké kouzlo. Takové, které je schopné mi je neustále udržovat v hlavě a na mysli).
Možná je to celý prostě o tom, jak člověk přemejšlí. Na co zaměřuje pozornost - na co je naučený zaměřovat pozornost. Je to o zvyku a o ochotě ten zvyk překonat. Například myslet na Lilek je možná daný jen tim, že jsem na něj myslel často, protože jsme byli často v kontaktu. Například mít pocit, že můj poslední vztah neměl žádné směřování mohlo být prostě tím, že jsem v něm žádné neviděl a nechtěl vidět a že jsem možná prostě jen byl v skrytu duše moc líný cokoliv udělat. Možná tím, že jsem místo na vztah myslel na Lilky a Střepy a na podobné sračky.
Pustím si posledního Jimmyho a pak půjdu spát. Nebo ležet a zírat do stropu. A čekat na další podobně tupý den, který nic nepřinese a odnese zase trochu času. Na den, kdy si zase vyslechnu od někoho z rodiny debilní rasistické "vtipy" o uprchlících.
Mám chuť se zahrabat a na nic nemyslet, jenže bych myslel pořád. A nebo si představovat, jak se můžu utopit a otrávit a udělat si všelicos nehezkého. Zvláštním způsobem to uklidní. Možná prostě tím, že i kdyby se všechno dojebalo, pořád je tu nějaká možnost, jak si od toho ulevit. Z nějakého důvodu moje představa otravy práškama a alkoholem ale končí tím, že se probudím odpočatý do krásného světa. Což rozhodně není moje představa smrti. A dá se z toho vyvodit, že si nepřeju smrt, ale prostě jen klid. Odpočinek. A pak hezké probuzení.
Po hodně dlouhý době bych se nemusel starat o nikoho. Nemusím se starat o přítele, nemusím se starat o Lilek, nemusím se starat ani o sebe a o školu (ještě). Mohl bych si prostě zalýzt na den do postele a jenom se válet a fakt si odpočinout. Ale já to neudělám, protože bych u toho stejně přemýšlel. A odpočinek pro mě momentálně nejspíš znamená víc než co jiného nemyslet na přítele, lilek, sebe, školu a cokoliv dalšího. Prostě nemyslet vůbec.


Hitler a světlušky

17. září 2016 v 0:08 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Válím se v gauči, zaujímám nejrůznější polohy, které využívají celý rozsah spektra bizarnosti. Jako kdyby pohyb, ta zvláštní neklidnost, která mi brní v končetinách, měla (mohla?) zahnat ten pocit zvláštní dutosti. Udeř do mě a budu dunět. Matematičnost Bacha mi pomáhá nejen aspoň trochu zklidnit tyhle neujařmené pocity, ale také si připomenout, proč už nejsem zadaný. Protože právě tahle matematičnost by zůstala mému příteli - teď už zřejmě expříteli - neodhalená.
Člověk doufá ve svobodu. Představa, že být "single" znamená roztáhnout křídla a nasávat život plnými doušky. Flirtovat, například. Jenže v tom není nic tak úžasného. Nic tak dobrodružného. Snad je to tím, jak je celý tokací rituál lidí zprofanovaný, jak je zvulgarizovaný. Už jen to, že "pickup lines" nejsou vlastně vůbec nápadité, jen se jedná o trochu méně neslušné dvojsmysly.
Ano, neumím flirtovat. Ovšem, dá se říct, že podle mých kritérií umí flirtovat jen opravdu málokdo. A nakonec si člověk říká, jestli přeci jen nebylo příjemnější se stočit do klubíčka vedle člověka, kterého možná nic moc nezajímá, ale který ho miluje, který nám dá přesně to, co se od vztahu očekává - alespoň v nějaké formě. Nakolik je vzájemná nuda, vzájemné nesouznění podstatné? Především ovšem - jak moc je podstatné v poměru k partnerským rituálům, k těm stereotypům, ke kterým se uchylujeme po nějaké době vztahu a které vznikají určitou souhrou těla a ducha. Čím to je, že svého přítele jsem líbal jinak než kohokoliv jiného? Ne snad láskou, spíš zvykem, spíš tím, že jeho polibky si vyžadovaly určitý typ polibků z mé strany - a stejně tak mé polibky vyžadovaly něco z jeho strany. Vzájemným poznáním se rozvinulo něco specifického, něco, co známe moc dobře. A něco - nemohl jsem si nevšimnout - z čeho se později z přítelovy strany stala jakási zoufalá karikatura, která už tušila, že náš vztah není tak silný jako býval a snažila se ho zachytit. Možná právě tím, že vybočil ze zavedených líbacích pořádků tento vývoj uspíšil. Ne že by to samotné stačilo k nějaké změně vztahu, ale v kontextu okolností... Jak moc je důležité - co vlastně? Láska, partnerství? Jak pojmenovat něco, co nevyplývá ani tolik z našich osobností jako spíš ze vztahu jako takového? Ovšem něco, co jeho osobnost a jeho láska právě dovedla naplňovat způsobem, jakým to dovede nejspíš málokdo? Jistý způsob důvěry?
Možná jde ale nakonec skutečně jen o zvyk. Jen o pokračování v tom, co se vyvinulo během prvního roku či dvou, o variace na totéž téma. I problémy jsou jen opakováním. Ale ten celek byl nakonec velmi uspokojivý. Zatím ale docházím k závěru, že svoboda není zdaleka tak sladká, jak se zdála, když jsem ji neměl. A vztah nejspíš není tak hořký jak se zdál, když jsem ho měl. Jenže pak zapomínám přesně na tyhle věci: Na přítelův proud stížností, který vždycky přichází podobně jako voda z protržené přehrady. Příliš rychle, příliš intenzivně. Tak, že člověk, který proti vodě v jádru nic nemá, je naprosto přemožený a znechucený a byl by nejradši, kdyby tu přehradu někdo co nejdříve opravil. Na způsob, jakým píše. Na nepochopení a na lenost.
Nevím proč jsem si najednou vzpomněl na takovou zvláštní hru, kterou se mnou kdysi hrál můj - co? milenec? kamarád s výhodami by to byl, kdyby to byl kamarád, takže tedy člověk s výhodami? - říkejme mu třeba Rusák. Že kdykoliv jsem přišel, ačkoliv nám bylo jasné, proč se vidíme, snažil se tvářit, že spolu trávíme čas. "Ne, ještě nechoď. Koukneme se na seriál." Nutno podotknout, že seriál byl v ruštině. Celé to proč? Proto, že si někdo nechce připadat jako děvka?
A možná, že tohle je právě to, co nechápu. Ta hra ve stylu "Já nejsem děvka". Skoro jako kdyby právě ty profily na seznamkách, které se ohání slušností, patřily těm nejmíň slušným lidem. Jako kdyby "Na webku nejdu" znamenalo pravý opak, protože člověk, který na webku nejde, nemá potřebu vůbec uvažovat o tom, že by na ni šel? Co když právě tohle popírání je nějaké tajné dorozumívání. Nakonec se člověk opět vrací k tomu marnému melounku z dubna, který tak zarytě tvrdil, že je slušný, zatímco rozesílal fotky svého přirození kde komu, zatímco nabízel společnost kdekomu. A zároveň se s naprostým přesvědčením tvářil, že je tu právě a jen pro vás a pro nikoho jiného.
Celá tahle bizarně přebujelá plejáda jinotajů - naprosto nesofistikovaných - se ale rozplývá ve vztahu. To je možná ten nejslastnější pocit: přitulit se k člověku, o kterém víte, kdo to je. O člověku, před kterým nemusíte hrát tuhle společenskou hru, nemusíte o sobě tvrdit pravý opak. Otevřenost. Otevřenost bude možná to slovo, které jsem hledal.
A z těch malých drobností, které mě provází životem, se mi vybavuje neustále dokola jen jediná: Jak kdykoliv, když se odeberu na malou stranu, mám pocit, že ve skutečnosti spím a co nevidět se probudím tím, že si čůrám do peřin.
Stýská se mi po době, kdy jsem četl Kareninu. Teď už můžu říct, že jsem neurobiolog. Ale už nečtu Kareninu.
Poslouchat Bacha mi občas přijde jako s matematickou - geometrickou! - přesností dokazovat Boha.
A kromě Bacha jsem v posledních dnes posedlý Emílianou Torrini.
A stále ještě přežvýkávám Prousta. (Ano, píšu jako debil proto, že čtu Prousta.)

Možná se nabízí otázka, proč se ten článek jmenuje Hitler a Světlušky. Já vlastně nevím. Ale ten Hitler jsem já. A ta světluška vlastně taky.
Nejvíc mi stejně chybí ty maličkosti. Že když jsem chtěl hrát Pokémon Go, řekl mi přítel "Ty můj pokémone", že když jsem v noci hřál, říkal "Ty jsi jak radiátor". Že prostě už nikdo další nebude jako on.