Ústřední téma mého života je povrchní krása. A taky bohatství. A vůbec, kvality, které nijak neodráží duševní hodnoty člověka. Snad proto, že mám občas pocit, že bych své duševní hodnoty mohl pěstovat snad právě pouze pokud bych byl krásný a bohatý a dostával té obecně uznávané představě úspěšného člověka.
Je tu člověk, který jde na prestižní univerzitu v Americe. A já nechápu, jak se to stalo, že tam jde někdo, koho jsem doteď považoval za hloupého. Protože jsem přesvědčený, že jsem chytrý a že chytrého člověka poznám. A nejspíš ne. Ale kdo ví. Především se cítím tak trochu zbytečně.
Jenže...
A pak taky...
Netuším, co chci říct. Chci opět především mluvit s být tak chladně přijímán řádky z binárních kódů. Svěřit se lhostejnosti která lhostejně naservíruje data někomu, kdo je možná přijme nelhostejně. Jenže kdo by byl nelhostejný k něčemu, co je bezobsažné, tak bezobsažné jako všechny ty řeči, které vynášíme, když chceme mluvit jen abychom mluvili? A přesto, kolik lidí tak radostně tlachá.
Cítím se především nějak tupý. Jako čepel, která neřeže, nemůže proniknout povrchem toho, co chtěla původně tak snadno rozpůlit. Nevím co chci a hrdě se k tomu přiznávám. Ne proto, že bych byl hloupý, spíš naopak. Veškerá má chytrost, znalost, vůbec vše mě přivedlo k tomu, že už nevěřím ničemu, skoro nikomu. A především ne sám sobě, protože vím, že touhy jsou jen dočasné, zvlášť ty, které jdou naplnit. Chceme to, co nemůžeme mít, co nemáme, a když to máme, chtění zmizí. Asi jako mé chtění partnera. Který se stal tak nedílnou součástí mého života, že je pro mě téměř nemožné chtít ho, prostě proto, že ho mám. Něco, co jsem tolik chtěl.
Znám se. Až moc dobře. Až moc se odrážím sám v sobě, ve svém rozumu, ve svých úvahách.
Komáři zní trochu jako smyčce v orchestru. Krásné vibráto, hodně vysoká nota. A pak zazní nějaká pleskavá obdoba tympánů a smyčce jsou už zticha. Kdo by taky poslouchal furt ten samý tón.
Přemýšlím, co chci vlastně říct. Především asi prostě nechci být zticha.
Myslel bych, že krása odráží nitro. :) Žádná univerzita nedá člověku ten frapantní svéráz, který vtiskuje personalita. A tu takzvanou inteligenci srdce, kterou má jen málokdo.