Plnost. Pohled do dálky. Povzdech. A Joanna Newsom. Něco starého, dávno letního. Jakoby záchvěv. Těch starých kouzel, starých lásek, starých nálad. Šedé nebe nad Prahou, tak neletní a přesto právě tak moc evokující léto. Žádná lítost, snad jen lítost nad životem jako celkem, jako vším, svázaným dohromady pevně, neoddělitelně. Jako cesta do minulosti a přání.
Chomutov najednou nic neznamená. Jen vzdálené místo někde tam. Možná s malým povzdechem. Že už není co bylo. A nebude. A skoro ani nebylo. Dokonalost a krása leží někde jinde (ale ne v někom jiném. Neleží v nikom).
Je tu závan starého romantického snu, nevinného, čistého, ale už vzdáleného. Je to něco, co bylo.
(Polygrafická, vlaky české pošty, křivá silnice, cesta už docela známá, svět kolem, komíny teplárny, ale ne teplo).
Svět kolem se hýbe. Já se hýbu. Život se hýbe. A ve všem tom je trocha smutku, protože pohyb znamená opouštění.