Na tmavě šedém nebi se proháněly mraky nejrůznějších barev. Všechno by se mohlo zdát šedivé, ale pro člověka, který se dívá opravdu pozorně a nepostrádá cit pro barvy, hrálo nebe celou symfonií barev. Byl to téměř radostný pohled. Až na to, že pozorující měl slzy v očích a nebyly to slzy štěstí. Čím to je, že se člověk někdy jen tak najednou zamiluje? Všechno v něm se zblázní, všechno se začne hýbat a svět je jiné místo. Pokud má nekonečný vesmír střed, stane se jím na chvíli jediný člověk. Jenže takto posunutý vesmír se po tom, co láska zmizí, nevrátí na své místo. Prostě střed mít přestane. Mraky se však pohybují stejně, jako se hýbaly včera. Nikdo nečeká, že člověk žijící ve vesmíru, který je zbavený řádu, přestane dodržovat řád lidský. Jeden vesmír tedy přece jen svůj střed stále má. Jsou jím práce, povinnosti, každodennost.
Netušil, proč se na mraky kouká. Připomínaly mu řád, ale taky to, že věci fungují způsobem, který je neznámý, nebo přinejmenším ne očividný. Ať se tím myslí záhadné přírodní zákony, pohyb vodní páry způsobený větrem, nebo tajemné pochody uvnitř lebky určující celý lidský život. "Nejsem o moc víc než slupka od melounu," zamumlal si. "Ne zelený, jenom tak marný. A taky jednou shniju." Tohle přesvědčení v sobě kultivovat neskutečně dlouho. Dřív bylo jako plevel. Ale trhat ho bylo zbytečné a žádný postřik ho nezlikvidoval. Občas se stalo, že na pár týdnů nevystrčil svou prašivou fotosyntetizující hlavu z půdy, dřív nebo později se ale objevil vždycky. Jeho vytrvalost byla téměř obdivuhodná. Pokud nějaký názor tak moc vzdoruje samotnému životu, musí na něm být mnoho pravdy. A tak ho začal opečovávat. Místo jedovatých postřiků podával svému plevelu hnojivo. Vše, co se dělo, mluvilo o pomíjivosti. Trvá jen marnost.
A teď znovu. Láska, jediná věc, která dovede dát člověku tolik naděje, aby věřil, že ten plevel hlavu nikdy nevystrčí, a pokud, bude po vašem boku někdo, kdo vám ho pomůže jednou pro vždy vyrvat se všemi kořeny. Takový akt vyžaduje věčnou, nehynoucí lásku. Lásku, která přesahuje lidské chápání. Pokud je člověk vůbec takové lásky schopný, není jí schopný na dlouho. A potom marnost roste ještě víc.
"Nejsem víc než popel," říkal dál. Protože i život je založený na uhlíku. "Jenom jsem víc naivní." Co nám dává tu sílu věřit, že během mrknutí oka se může svět změnit? To důležité zůstává. Uhlík. Přírodní zákony. Jako by celý chod byl určený. Jak se ale hýbe svět, který o svoje zákony přijde? Kam utíká? Je vůbec správný?
Začalo pršet. Všechny úvahy se rozplynuly ve všednosti situace. I marnost smyly kapky deště a nepříjemný studivý pocit. Podíval se kolem - všechno jako by bylo v pořádku. Kolem prochází člověk a možná má rakovinu. Možná taky ne. Za každou tváří se může rozpínat ubíjející množství zážitků a příběhů. Nebo taky dutá prázdnota. Nakonec je to ale jedno, protože víc než tvář nezahlédnete. Proto je tak snadné se na lidi osopit - třeba tak, jak se to stalo teď, když paní otevírající deštník vrazila do člověka, který pospíchal parkem, nejspíš na tramvaj. "Dávej pozor, bábo," zaznělo a rezonovalo to v uších. Pokud v hlavě zůstaly vůbec nějaké kousky vesmírů, teď už byly naplno pryč. Realita tloukla do očí. Šedé ulice, déšť. Mraveniště lidí, město. Někteří lidé mají při takovém pohledu prý radost ze života. Jako by viděli vír života, samotné jádro bytí jak roztáčí svět. On cítil jenom tlukot srdce, které bylo velice prázdné. Až na krev, která jím proudit musela, protože to je biologická, ne metaforická funkce srdečního svalu.