close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Cinty

25. srpna 2016 v 21:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pořád si přeju jediné přáni, když vidím padat hvězdu. I když vím, že to nepadá hvězda, že ve skutečnosti pozoruju meteor, což je vlastně jen kus šutru který hoří po průniku do atmosféry, dokdu nedopadne na zem a nestane se z něj meteorit. Především to znamená, že se mi tohle jediné přáni nesplnilo, že přesně tuhle jedinou věc na které jediné záleží nemám. Místo toho mi padají na zem zrcadla a všude jsou střepy (jaká náhoda, že u toho poslouchám X-static process, písničku, co mi tak dokonale dovede navodit vzpomínky na dobu před dvěma lety, kdy jsem tak moc podléhal svodům jednoho Střepa a chodil křenit k němu domů, jen abych potom doma poslouchal dokolat depresivně Madonnu. Existuje něco teplejšího a ubožejšího?). Prasklé zrcadlo nosí sedm let smůly a v splnění tohoto prokletí věřím o něco víc (pořád ale tak málo ve světě kauzality, dokazatelnosti a vyvratitelnosti, ve světě vědy) než ve splnění svého tajného přání.
Poslouchám první písničku, kterou jsem kdy pustil přítelovi - tenkrát ve Stromovce, když se mě chystal zhulit tak, že budu lézt po čtyřech a snažit se vyzvracet v Crossu. A vlastně to nic moc neznamená. Mnohem víc znamená ta písnička sama. Jenže jsou to tři roky. Tři a půl roku. A to je hrozné. S někým, u koho jsem ani nedoufal, že by to mohlo vydržet, s někým, kvůli komu jsem ale i přesto - z nějaké osudovosti nebo čeho? - opustil člověka, kterému jsem tu kdysi dával přezdívku Štěstí. A Štěstí, které vykvetlo mezi pomněnkami a zapomněnkami, nasbíranými v Brně i různě jinde, mezi vzpomínkami na Letní Bouři, na racky, kteří poletují v úplně jiných bouřích, na medové oči jednoho medika, tohle Štěstí je dávno pryč. Možná by stálo za to si přiznat, že poslední rok, který dával smysl, skončil před čtyřmi lety a byl to školní rok, maturitní rok. A po něm přišlo prázdno a pak problečené dny na lavičce (poslouchal jsem Smoga, River guard pořád dokola, dokud po mně kapky deště netekly tolik, aby to aspoň bylo trochu cítit jako slzy, protože jsem nedovedl - pořád nedovedu - pořádně brečet) a potom tak trochu rezignované rozhodnutí jít na biologii. A pak spousta automatických, čistě kauzálních reakcí fungujících téměř podle newtonovské fyziky, jako kulečníkové koule. Jedna věc plodí druhou a najednou mě čeká magisterské studium a já pořád nemůžu říct, že vím, kde jsem. A tím spíš že bych snad tušil, jestli jsem někde, kde chci být.
Včera v noci jsem šel domů, nohy se mi lepily na chodník posypaný pylem z lip a na jazyk se mi hrnula slova, která jsem chtěl napsat, ale jakmile jsem strčil klíč do zámku, byla slova ta tam a už jen tupě doznívala ozvěna.
Možná, že proti nihilismu, který pořád tak rád prosazuji, mluví moje rozhodnutí nejíst maso. Protože kromě všech těch nihilistických úvah mám pořád rád etiku. (Ale i když mám rád etiku, je losos pořád nejlepší maso jaké jsem kdy jedl a tatarák má naprosto kouzelnou chuť).
Jedna věc je jistá. Prousta do konce prázdnin nepřečtu. To znamená, že nepřečtu ani Woolfovou (Flush) a ani Murakamiho (Hon na ovci).
Z youtube pomalu mizí post-rockové písničky, stejně jako se pomalu oddrolují vzpomínky na dobu, kdy jsem tuhle hudbu poslouchal. Ta doba kolem letní bouře pustne. Doba kolem maturity. Pamatuju si jen, že jsem se cítil... plný? A co když je to iluze? Proč mám tohle období zafixované jako něco svkělého? Možná proto (ano, odpovím si), že po něm přišlo ještě horší období.
Nebo že obsahovalo poprvé tolik lásky? I když jen imaginární, falešné a vzdálené. Jenže ta reálná za moc nestojí. Že tehdy, po debilním zkurveném mravencovi (kde je ta doba, kdy jsem lidem odpouštěl a přenášel se přes křivdy?), jsem víc než cokoliv jiného potřeboval cítit, že existuje krása a hodní lidé. A pak už mi přišel hodný skoro kdokoliv a byl jsem schopný se zamilovat i do kluka na základě jeho modrých boxerek na úplně skvělém zadku. (Ne, vážně, ten zadek byl boží). A pak na tom postavit celou svou úzkost, kterou jsem pociťoval kdykoliv jsem se podíval z okna někam na hranici obzoru, ze třetího patra Pražačky, a vzpomněl si na krásu, kterou já neoplývám. Ne podle sebe a už vůbec ne podle mravence.
Předtím ještě letní bouři, zosobnění mého přání, které ovšem na rozdíl od mých snů řeklo ne tam, kde mělo říct ano. Pitomé zosobnění, které jsem zase odosobnil, udělal z něj ideál a pak jsem rok miloval něco, co snad nikdy neexistuje - především jsem to miloval díky tomu Ne, protože Ano zabíjí city.
Pak někdy racek (nebylo nic mezi? Nebyla mezi ta dovolená v Krušných horách, Kiss me od Sixpence none the richer, Violet hill od Coldplay? Touha po člověku, kterého vytvořil jiný člověk a pak touha po člověku, který vůbec za nic nestál?), který si nedovedl představit, že bych s ním mohl prožívat i jiné než intelektuální radosti, a po rackovi medové oči člověka, co mě chtěl políbit ale pak mu došlo, že by to byl špatný nápad. Někdy potom snad už jen Štěstí, které mi dalo tolik pochopení, kolik já nejspíš nedal nikomu. Protože jsem sobec.
Někdy v té době taky Bůh - podle někoho berlička pro slabé, podle mě něco, co dodá životu příchuť absurdity, okoření ho paradoxem a vůbec...
A někdy potom můj přítel, pak X. a nakonec Střep. Rok po něm kluk z vývojovky, kterého jsem unudil k smrti přes grindr. A z toho všeho stejně nevzešlo nic. Fakt je, že z ničeho, co dělám, nevzchází nic. Nic, co by pro mě mělo nějakou cenu. Nakonec jsem o pár věcech - o jedné, o dvou? - schopný přiznat, že to není špatné, i když to není třeba úplně dobré. O Kokonu (protože se líbil baklažánovi?) a pak ta skica o klukovi, co čekal na dívku s očima jak kaštany (protože se líbí mně).
Ale nedovedu se podívat do očí lidem, co píší líp než já, nebo aspoň víc než já. A to hlavně proto, že se bojím, že by mi za očima uviděli taky závist a zášť a možná trochu nenávisti. Možná proto, že mám pořád pocit, že jediné, co mi chybí, je nápad. Jenže není nápad právě to nejdůležitější? Mnohem víc než jenom technika?
A pak se zase všechny ty pocity otupí, zas zní jenom duté ozvěny a já si říkám, že je to vlastně jedno. Že je jedno jak prožiju svůj život a že vůbec nebude vypadat tak, jak jsem kdysi chtěl, protože pak umřu a budu pod drnem a moje mozkový buňky se rozpadnou a nebudu už mít vědomí, nebudu už cítit radost ani bolest ani nic, všechno pohltí nicota (což je protimluv, protože nicota je právě nic a nic nic nepohltí, nic není, nic je neexistence, jak jsem byl poučen). Nakonec ani ty Proustovy hlohy mi nebudou k ničemu, zapomenu i na Woolfové vlny a nebudu - a to je představa, která mě možná nejvíc ze všeho uklidňuje, nejvíc ze všeho mi dává vůli žít a nechat dál pokračovat tu kulečníkovou kauzalitu, dokud nějaká ta koule nespadne do díry - a ta díra je jen její odchod z bytí.
Taky jsem chtěl někdy přečíst Heideggera, když už jsem u toho bytí.
(A taky mi to bude k ničemu).
A taky nesnáším ateistický existencialismus a tu bláhovou naději, že člověk si může sám dát smysl života - protože kdo to tvrdí, ten ho měl ještě než si ho dal.
Takže místo krásné vzpomínky na včerejší den, na dnešní den, přichází jenom tohle. Znovuotevřená skříňka se smrtí a pocity ztlumené jako by byly pod dekou, zalehnuté lhostejností, protože co už. Protože whatever. Protože nasrat.
Nakonec stejně bude jenom ticho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 26. srpna 2016 v 12:25 | Reagovat

Raději než ležet pod drnem,
píchat mediky se pohrnem. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama