Srpen 2016

Smyčce

29. srpna 2016 v 1:33 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ústřední téma mého života je povrchní krása. A taky bohatství. A vůbec, kvality, které nijak neodráží duševní hodnoty člověka. Snad proto, že mám občas pocit, že bych své duševní hodnoty mohl pěstovat snad právě pouze pokud bych byl krásný a bohatý a dostával té obecně uznávané představě úspěšného člověka.
Je tu člověk, který jde na prestižní univerzitu v Americe. A já nechápu, jak se to stalo, že tam jde někdo, koho jsem doteď považoval za hloupého. Protože jsem přesvědčený, že jsem chytrý a že chytrého člověka poznám. A nejspíš ne. Ale kdo ví. Především se cítím tak trochu zbytečně.
Jenže...
A pak taky...
Netuším, co chci říct. Chci opět především mluvit s být tak chladně přijímán řádky z binárních kódů. Svěřit se lhostejnosti která lhostejně naservíruje data někomu, kdo je možná přijme nelhostejně. Jenže kdo by byl nelhostejný k něčemu, co je bezobsažné, tak bezobsažné jako všechny ty řeči, které vynášíme, když chceme mluvit jen abychom mluvili? A přesto, kolik lidí tak radostně tlachá.
Cítím se především nějak tupý. Jako čepel, která neřeže, nemůže proniknout povrchem toho, co chtěla původně tak snadno rozpůlit. Nevím co chci a hrdě se k tomu přiznávám. Ne proto, že bych byl hloupý, spíš naopak. Veškerá má chytrost, znalost, vůbec vše mě přivedlo k tomu, že už nevěřím ničemu, skoro nikomu. A především ne sám sobě, protože vím, že touhy jsou jen dočasné, zvlášť ty, které jdou naplnit. Chceme to, co nemůžeme mít, co nemáme, a když to máme, chtění zmizí. Asi jako mé chtění partnera. Který se stal tak nedílnou součástí mého života, že je pro mě téměř nemožné chtít ho, prostě proto, že ho mám. Něco, co jsem tolik chtěl.
Znám se. Až moc dobře. Až moc se odrážím sám v sobě, ve svém rozumu, ve svých úvahách.
Komáři zní trochu jako smyčce v orchestru. Krásné vibráto, hodně vysoká nota. A pak zazní nějaká pleskavá obdoba tympánů a smyčce jsou už zticha. Kdo by taky poslouchal furt ten samý tón.
Přemýšlím, co chci vlastně říct. Především asi prostě nechci být zticha.

Cinty

25. srpna 2016 v 21:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pořád si přeju jediné přáni, když vidím padat hvězdu. I když vím, že to nepadá hvězda, že ve skutečnosti pozoruju meteor, což je vlastně jen kus šutru který hoří po průniku do atmosféry, dokdu nedopadne na zem a nestane se z něj meteorit. Především to znamená, že se mi tohle jediné přáni nesplnilo, že přesně tuhle jedinou věc na které jediné záleží nemám. Místo toho mi padají na zem zrcadla a všude jsou střepy (jaká náhoda, že u toho poslouchám X-static process, písničku, co mi tak dokonale dovede navodit vzpomínky na dobu před dvěma lety, kdy jsem tak moc podléhal svodům jednoho Střepa a chodil křenit k němu domů, jen abych potom doma poslouchal dokolat depresivně Madonnu. Existuje něco teplejšího a ubožejšího?). Prasklé zrcadlo nosí sedm let smůly a v splnění tohoto prokletí věřím o něco víc (pořád ale tak málo ve světě kauzality, dokazatelnosti a vyvratitelnosti, ve světě vědy) než ve splnění svého tajného přání.
Poslouchám první písničku, kterou jsem kdy pustil přítelovi - tenkrát ve Stromovce, když se mě chystal zhulit tak, že budu lézt po čtyřech a snažit se vyzvracet v Crossu. A vlastně to nic moc neznamená. Mnohem víc znamená ta písnička sama. Jenže jsou to tři roky. Tři a půl roku. A to je hrozné. S někým, u koho jsem ani nedoufal, že by to mohlo vydržet, s někým, kvůli komu jsem ale i přesto - z nějaké osudovosti nebo čeho? - opustil člověka, kterému jsem tu kdysi dával přezdívku Štěstí. A Štěstí, které vykvetlo mezi pomněnkami a zapomněnkami, nasbíranými v Brně i různě jinde, mezi vzpomínkami na Letní Bouři, na racky, kteří poletují v úplně jiných bouřích, na medové oči jednoho medika, tohle Štěstí je dávno pryč. Možná by stálo za to si přiznat, že poslední rok, který dával smysl, skončil před čtyřmi lety a byl to školní rok, maturitní rok. A po něm přišlo prázdno a pak problečené dny na lavičce (poslouchal jsem Smoga, River guard pořád dokola, dokud po mně kapky deště netekly tolik, aby to aspoň bylo trochu cítit jako slzy, protože jsem nedovedl - pořád nedovedu - pořádně brečet) a potom tak trochu rezignované rozhodnutí jít na biologii. A pak spousta automatických, čistě kauzálních reakcí fungujících téměř podle newtonovské fyziky, jako kulečníkové koule. Jedna věc plodí druhou a najednou mě čeká magisterské studium a já pořád nemůžu říct, že vím, kde jsem. A tím spíš že bych snad tušil, jestli jsem někde, kde chci být.
Včera v noci jsem šel domů, nohy se mi lepily na chodník posypaný pylem z lip a na jazyk se mi hrnula slova, která jsem chtěl napsat, ale jakmile jsem strčil klíč do zámku, byla slova ta tam a už jen tupě doznívala ozvěna.
Možná, že proti nihilismu, který pořád tak rád prosazuji, mluví moje rozhodnutí nejíst maso. Protože kromě všech těch nihilistických úvah mám pořád rád etiku. (Ale i když mám rád etiku, je losos pořád nejlepší maso jaké jsem kdy jedl a tatarák má naprosto kouzelnou chuť).
Jedna věc je jistá. Prousta do konce prázdnin nepřečtu. To znamená, že nepřečtu ani Woolfovou (Flush) a ani Murakamiho (Hon na ovci).
Z youtube pomalu mizí post-rockové písničky, stejně jako se pomalu oddrolují vzpomínky na dobu, kdy jsem tuhle hudbu poslouchal. Ta doba kolem letní bouře pustne. Doba kolem maturity. Pamatuju si jen, že jsem se cítil... plný? A co když je to iluze? Proč mám tohle období zafixované jako něco svkělého? Možná proto (ano, odpovím si), že po něm přišlo ještě horší období.
Nebo že obsahovalo poprvé tolik lásky? I když jen imaginární, falešné a vzdálené. Jenže ta reálná za moc nestojí. Že tehdy, po debilním zkurveném mravencovi (kde je ta doba, kdy jsem lidem odpouštěl a přenášel se přes křivdy?), jsem víc než cokoliv jiného potřeboval cítit, že existuje krása a hodní lidé. A pak už mi přišel hodný skoro kdokoliv a byl jsem schopný se zamilovat i do kluka na základě jeho modrých boxerek na úplně skvělém zadku. (Ne, vážně, ten zadek byl boží). A pak na tom postavit celou svou úzkost, kterou jsem pociťoval kdykoliv jsem se podíval z okna někam na hranici obzoru, ze třetího patra Pražačky, a vzpomněl si na krásu, kterou já neoplývám. Ne podle sebe a už vůbec ne podle mravence.
Předtím ještě letní bouři, zosobnění mého přání, které ovšem na rozdíl od mých snů řeklo ne tam, kde mělo říct ano. Pitomé zosobnění, které jsem zase odosobnil, udělal z něj ideál a pak jsem rok miloval něco, co snad nikdy neexistuje - především jsem to miloval díky tomu Ne, protože Ano zabíjí city.
Pak někdy racek (nebylo nic mezi? Nebyla mezi ta dovolená v Krušných horách, Kiss me od Sixpence none the richer, Violet hill od Coldplay? Touha po člověku, kterého vytvořil jiný člověk a pak touha po člověku, který vůbec za nic nestál?), který si nedovedl představit, že bych s ním mohl prožívat i jiné než intelektuální radosti, a po rackovi medové oči člověka, co mě chtěl políbit ale pak mu došlo, že by to byl špatný nápad. Někdy potom snad už jen Štěstí, které mi dalo tolik pochopení, kolik já nejspíš nedal nikomu. Protože jsem sobec.
Někdy v té době taky Bůh - podle někoho berlička pro slabé, podle mě něco, co dodá životu příchuť absurdity, okoření ho paradoxem a vůbec...
A někdy potom můj přítel, pak X. a nakonec Střep. Rok po něm kluk z vývojovky, kterého jsem unudil k smrti přes grindr. A z toho všeho stejně nevzešlo nic. Fakt je, že z ničeho, co dělám, nevzchází nic. Nic, co by pro mě mělo nějakou cenu. Nakonec jsem o pár věcech - o jedné, o dvou? - schopný přiznat, že to není špatné, i když to není třeba úplně dobré. O Kokonu (protože se líbil baklažánovi?) a pak ta skica o klukovi, co čekal na dívku s očima jak kaštany (protože se líbí mně).
Ale nedovedu se podívat do očí lidem, co píší líp než já, nebo aspoň víc než já. A to hlavně proto, že se bojím, že by mi za očima uviděli taky závist a zášť a možná trochu nenávisti. Možná proto, že mám pořád pocit, že jediné, co mi chybí, je nápad. Jenže není nápad právě to nejdůležitější? Mnohem víc než jenom technika?
A pak se zase všechny ty pocity otupí, zas zní jenom duté ozvěny a já si říkám, že je to vlastně jedno. Že je jedno jak prožiju svůj život a že vůbec nebude vypadat tak, jak jsem kdysi chtěl, protože pak umřu a budu pod drnem a moje mozkový buňky se rozpadnou a nebudu už mít vědomí, nebudu už cítit radost ani bolest ani nic, všechno pohltí nicota (což je protimluv, protože nicota je právě nic a nic nic nepohltí, nic není, nic je neexistence, jak jsem byl poučen). Nakonec ani ty Proustovy hlohy mi nebudou k ničemu, zapomenu i na Woolfové vlny a nebudu - a to je představa, která mě možná nejvíc ze všeho uklidňuje, nejvíc ze všeho mi dává vůli žít a nechat dál pokračovat tu kulečníkovou kauzalitu, dokud nějaká ta koule nespadne do díry - a ta díra je jen její odchod z bytí.
Taky jsem chtěl někdy přečíst Heideggera, když už jsem u toho bytí.
(A taky mi to bude k ničemu).
A taky nesnáším ateistický existencialismus a tu bláhovou naději, že člověk si může sám dát smysl života - protože kdo to tvrdí, ten ho měl ještě než si ho dal.
Takže místo krásné vzpomínky na včerejší den, na dnešní den, přichází jenom tohle. Znovuotevřená skříňka se smrtí a pocity ztlumené jako by byly pod dekou, zalehnuté lhostejností, protože co už. Protože whatever. Protože nasrat.
Nakonec stejně bude jenom ticho.

Dubnové psaní bez názvu

12. srpna 2016 v 21:10 | Grey.t |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Na tmavě šedém nebi se proháněly mraky nejrůznějších barev. Všechno by se mohlo zdát šedivé, ale pro člověka, který se dívá opravdu pozorně a nepostrádá cit pro barvy, hrálo nebe celou symfonií barev. Byl to téměř radostný pohled. Až na to, že pozorující měl slzy v očích a nebyly to slzy štěstí. Čím to je, že se člověk někdy jen tak najednou zamiluje? Všechno v něm se zblázní, všechno se začne hýbat a svět je jiné místo. Pokud má nekonečný vesmír střed, stane se jím na chvíli jediný člověk. Jenže takto posunutý vesmír se po tom, co láska zmizí, nevrátí na své místo. Prostě střed mít přestane. Mraky se však pohybují stejně, jako se hýbaly včera. Nikdo nečeká, že člověk žijící ve vesmíru, který je zbavený řádu, přestane dodržovat řád lidský. Jeden vesmír tedy přece jen svůj střed stále má. Jsou jím práce, povinnosti, každodennost.
Netušil, proč se na mraky kouká. Připomínaly mu řád, ale taky to, že věci fungují způsobem, který je neznámý, nebo přinejmenším ne očividný. Ať se tím myslí záhadné přírodní zákony, pohyb vodní páry způsobený větrem, nebo tajemné pochody uvnitř lebky určující celý lidský život. "Nejsem o moc víc než slupka od melounu," zamumlal si. "Ne zelený, jenom tak marný. A taky jednou shniju." Tohle přesvědčení v sobě kultivovat neskutečně dlouho. Dřív bylo jako plevel. Ale trhat ho bylo zbytečné a žádný postřik ho nezlikvidoval. Občas se stalo, že na pár týdnů nevystrčil svou prašivou fotosyntetizující hlavu z půdy, dřív nebo později se ale objevil vždycky. Jeho vytrvalost byla téměř obdivuhodná. Pokud nějaký názor tak moc vzdoruje samotnému životu, musí na něm být mnoho pravdy. A tak ho začal opečovávat. Místo jedovatých postřiků podával svému plevelu hnojivo. Vše, co se dělo, mluvilo o pomíjivosti. Trvá jen marnost.
A teď znovu. Láska, jediná věc, která dovede dát člověku tolik naděje, aby věřil, že ten plevel hlavu nikdy nevystrčí, a pokud, bude po vašem boku někdo, kdo vám ho pomůže jednou pro vždy vyrvat se všemi kořeny. Takový akt vyžaduje věčnou, nehynoucí lásku. Lásku, která přesahuje lidské chápání. Pokud je člověk vůbec takové lásky schopný, není jí schopný na dlouho. A potom marnost roste ještě víc.
"Nejsem víc než popel," říkal dál. Protože i život je založený na uhlíku. "Jenom jsem víc naivní." Co nám dává tu sílu věřit, že během mrknutí oka se může svět změnit? To důležité zůstává. Uhlík. Přírodní zákony. Jako by celý chod byl určený. Jak se ale hýbe svět, který o svoje zákony přijde? Kam utíká? Je vůbec správný?
Začalo pršet. Všechny úvahy se rozplynuly ve všednosti situace. I marnost smyly kapky deště a nepříjemný studivý pocit. Podíval se kolem - všechno jako by bylo v pořádku. Kolem prochází člověk a možná má rakovinu. Možná taky ne. Za každou tváří se může rozpínat ubíjející množství zážitků a příběhů. Nebo taky dutá prázdnota. Nakonec je to ale jedno, protože víc než tvář nezahlédnete. Proto je tak snadné se na lidi osopit - třeba tak, jak se to stalo teď, když paní otevírající deštník vrazila do člověka, který pospíchal parkem, nejspíš na tramvaj. "Dávej pozor, bábo," zaznělo a rezonovalo to v uších. Pokud v hlavě zůstaly vůbec nějaké kousky vesmírů, teď už byly naplno pryč. Realita tloukla do očí. Šedé ulice, déšť. Mraveniště lidí, město. Někteří lidé mají při takovém pohledu prý radost ze života. Jako by viděli vír života, samotné jádro bytí jak roztáčí svět. On cítil jenom tlukot srdce, které bylo velice prázdné. Až na krev, která jím proudit musela, protože to je biologická, ne metaforická funkce srdečního svalu.

Pohyb

5. srpna 2016 v 11:13 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Plnost. Pohled do dálky. Povzdech. A Joanna Newsom. Něco starého, dávno letního. Jakoby záchvěv. Těch starých kouzel, starých lásek, starých nálad. Šedé nebe nad Prahou, tak neletní a přesto právě tak moc evokující léto. Žádná lítost, snad jen lítost nad životem jako celkem, jako vším, svázaným dohromady pevně, neoddělitelně. Jako cesta do minulosti a přání.
Chomutov najednou nic neznamená. Jen vzdálené místo někde tam. Možná s malým povzdechem. Že už není co bylo. A nebude. A skoro ani nebylo. Dokonalost a krása leží někde jinde (ale ne v někom jiném. Neleží v nikom).
Je tu závan starého romantického snu, nevinného, čistého, ale už vzdáleného. Je to něco, co bylo.
(Polygrafická, vlaky české pošty, křivá silnice, cesta už docela známá, svět kolem, komíny teplárny, ale ne teplo).
Svět kolem se hýbe. Já se hýbu. Život se hýbe. A ve všem tom je trocha smutku, protože pohyb znamená opouštění.