Weird around you

21. července 2016 v 0:33 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Tohle jsou přesně ty věci, které tak moc toužím zachytit. Jakkoliv. Ale jejich krása možná spočívá právě v tom, že je zachytit nelze. Ne dost dobře, ne věrně, ne umělecky. Možná se občas podaří zachytit střípek té krásy, něco drobného a okouzlujícího, co nám připomíná velikost těch pocitů, velikost slov, jako je osamělost. Velikost chvil, kdy posloucháme hudbu a naprosto nás pohltí nějaký pocit, nějaká příchuť, možná trochu hořká, ale zvláštně osvěžující, a na jednu stranu nás možná trochu skličuje, zároveň nás ale naplní tím pocitem, že jsme naživu.
Jsem osamělý. To ale znamená, že Jsem. Jsem plný smutku, ale v tepnách mi buší krev, celým tělem se mi prohání divoký hon krvinek a makrofágů, dýchám a moje hlava tvoří obrazy, tvoří světy. Mám hlavu plnou představ, plnou pocitů, plnou něčeho, co neumím dost dobře popsat. Na něco vzpomínám, na událost, která se určitě stala, ale nemůžu si ji přesně vybavit; na chvíli v životě, kdy jsem se cítil přesně tak, jako teď. Ale ten pocit se svou velikostí nevejde do žádného slova. Ani do věty.
Právě jsem si vzpomněl na chvíli, kdy jsem byl ještě zamilovaný do kluka, pro kterého používám jméno Baklažán. Kdy jsem si stěžoval známému z ameriky, který mi neuvěřitelně pomohl - a zároveň jsme si psali o hudbě a on mi poslal seznam písniček, které poslouchá. Hledal jsem další, podobné, a byl jsem naprosto nadšený.
A pak přišla ta chvíle, kdy jsem mluvil s Baklažánem a měl jsem chuť mu posílat písničky s názvy jako We're not just friends. Ale tyhle chvíle nemůžou trvat věčně - díky bohu. Nemůžete napořád nešťastně milovat. Svědčí o tom všechno. Buď se smíříte s neštěstím a nakonec už jen prostě milujete bez pocitu bolesti (asi jako když si teď vzpomenu na Letní Bouři), nebo vás bolest donutí k cynismu a pak už ani nemilujete. A nebo to prostě vyšumí. Jenže když si pak pustíte tu písničku, kterou jste tehdy chtěli někomu tak moc poslat, připomene vám to všechno. I lásku, která je pro vás teď už cizí. Nebo třeba Weird around you.
Je to zvláštní. Pořád musím čelit té úzkosti. Je fascinující, že přitažlivost, zamilovanost či něco podobného prožívám jako úzkost. Jako příšerný strach. Jako děs z toho, že možná nebudu moct usnout, dokud se s daným člověkem budu bavit. Je divné, že tohle mě děsí nejvíc. Že mě to nutí si od toho člověka vynucovat potvrzení či vyvrácení obav, cit, cokoliv. Jako kdyby něco, co řekne, mohlo usnadnit usínání. A přitom vím, že cokoliv se dozvím dál, mě akorát tím spíš vyděsí. Je pravděpodobnější, že uslyším něco, kvůli čemu jsem dřív nemohl usnout, a znovu kvůli tomu nebudu moct usnout.
A i kdybych nemohl, tak co?
Mám úzkost z úzkosti, z toho, že ty hnusné pocity tu budou znovu, že se k nim znovu budu muset nějak postavit, znovu se s nimi vypořádat. Z toho, že vždycky, když tu jsou, má člověk pocit, že tu budou už navždy, že tohle je celá realita - tak úzká, tak stísněná, tak bolavá.
Co když lásku prožívám jen jako strach z odmítnutí? Co když přítele miluju proto, že vím, že mě neodmítne? Co když se do jiných zakoukávám proti své vůli prostě proto, že podvědomě toužím po tom, aby oni toužili po mně? Psycholožka v tom nic nevidí.
Nakonec je asi jedno, jestli usnu. Mám prázdniny. Unavenost se dá přežít. A nepříjemné pocity taky. I když to znamená, že se mi nějakou dobu bude blbě dýchat. Některé úzkostné poruchy se léčí tak, že se pacient vystavuje problematické situaci, dokud si na ni nezvykne.
Někdy je důležitější selhat než uspět - zjistit, že selhání není tak hrozné.

A včera jsem se s někým smál, že můj přítel dělá seznamy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama