(Tečka před závorkou.)

7. července 2016 v 23:49 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nálada se neuroticky kývat za zvuku falešně zpívané indie hudby, nebo čehosi. Proust - mám ho. Jsem z něj... rozpačitý nejspíš bude to správné slovo. Je to dobré - je to nejspíš víc než jen dobré. Ale trochu jsou to perly sviním. Není to jako Vlny (nic není jako Vlny). Není to tak intimní, nemůžu se k tomu tak vztáhnout, nacházet se téměř v každé větě - a nacházet poklady v každé větě, ve které se zrovna nenacházím. Proust je jiný.. Prvních sto stran. Co o tom vlastně říct?
A možná jen nemám náladu na čtení. Jsem pořád tak šíleně unavený. Takovým tím vnitřním způsobem. Nejspíš bych dovedl běhat a neunavit své tělo. Ale mysl upadá, nesoustředí se, těká. Ale pomalu. Jako by u ničeho nemohla vydržet. Jako by toužila po nesoustředěném blahu. Po odpočinku, který neznám, který jsem nikdy nezažil. A zároveň už ze zvyku hledá povinnosti. Co musím? ptám se, pořád dokola. Jako by život byl jen jeden velký úkol. Jedna velká příprava na státnice, na obhajobu. Nikdy to neskončí, připomínám si s nihilistickou beznadějí a pak si řeknu, že bych se třeba mohl zabít. (Není v tom nic zlověstného, zní to s takovou lehkostí, s jakou to říkal Septimus v Dallowayové, ale s menší šancí na vyplnění.)
Sedí tu na stole. Červená kniha, první díl ze sedmi. Představa, že za prázdniny nestihnu nic jiného. Jistě, mám sklon k intelektuální onanii. Jistě, bylo by tak uspokojivé to přečíst. Především by bylo neuspokojivé, kdybych to já nepřečetl, ale Číňan ano. (Budu mu říkat Číňan, kvůli jednomu komentáři na facebooku.) Racek to přečetl.
Ale pak si říkám - jsem slabý. Je čas se s tím smířit. Obejmout svou neschopnost. Neumím psát. Neumím číst. Neumím ani žít. Navíc toužím po té osvěžující hořkosti Murakamiho knih. Mám Hon na ovci. Předsta, že bych se k tomu kvůli Proustovi - jakkoliv je skvělý - nedostal, mě děsí. Potřebuji to, potřebuji svůj literární šálek hořkosti a beznaděje, apatie a žen, co mluví jako muži. (Heleď se, Tóru, co kdyby ses se mnou teď vyspal?)
Kromě Prousta jsem si půjčil i Flush. Od Woolfové. Snad mě to nezklame tak jako Mezi akty. Co když se prostě už nedovedu dostat do knihy, co když si to už nedovedu užít? Co když jsem se dovedl k dokonalé anhedonii (neláká mě už ani pomyšlení na autoerotiku při sledování filmů pro dospělé), co když mě už nečeká nic?
A pak najednou ta touha žít. Ožít. Vyjít ven, v noci, v letní noci, jako za těch starých dobrých časů, které nebyly zdaleka tak dobré, jak s oblibou tvrdím. Nebyly ani hořkosladké, jak rád říkám. Byly spíš hořké. A taky patetické, natolik, že si to raději ani nechci přiznat. Poslouchal jsem ale post-rock v metru a psal jsem o tom Sio a cítil jsem se tak důležitě, tak smysluplně. Tak sebestředné myšlenky. A když pak člověk vzhlédne... když si povšimne rozlehlosti světa. Nejsem nic v porovnání s velikány mezi lidmi. A oni nejsou nic v porovnání s rozlohou vesmíra. Nakonec ani ten vesmír není nic, pokud jednou skončí. (Ano, znovu tenhle typ myšlenek. A taky častá kurzíva.)
A taky dilema, jak se používají tečky a závorky. Ve Woolfové, pokud si vzpomínám, před závorkou.
Miluju svého přítele. Pro ten sdílený pocit nesmyslnosti života. Pro tu společnou touhu umřít. I když to není sdílené závaží. Každý neseme tu stejnou tíhu, ale nedělíme se o své náklady. Neseme je každý sám. Každý tíhu dvou. A pak jsou ty chvíle, kdy ležíme spolu, na sobě, a umřít už nechceme, jsme spokojení. Jenže stále hledám naplnění. Jako by bylo ještě o krok dál - ještě natáhnout ruku, ještě malý krůček, ale je vždycky o krok dál. Jako Tantalos se ohýbám pro vodu, natahuju pro ovoce, marně, nikdy nedosáhnu. A chybí mi to starořecké odhodlání plnit svůj nešťastný nesmylsný úděl tady v Tartaru, do úmoru. Nebyli zapomenuti, ale mně zapomnění nevadí. Nevadilo by mi, kdybych umřel a slehla by se po mně zem. Kdyby na mě už nikdy nikdo nevzpomněl - protože proč by vzpomínal, a k čemu by to bylo mně? Nechápu tu touhu žít, ten strach z konečnosti lidského bytí. Chápu strach ze smrti - strach z neznáma a z bolesti. Ale ne strach z nebytí. Z nicoty jsme přišli a nebylo v ní vědomí, nebylo v ní vůbec nic. A do stejné nicoty se vrátíme a znovu nebude vůbec nic. Svět pro nás zanikne a taky zanikne samotné Já. (Proč mám potřebu to obhájit? Proč mě tak překvapuje, možná i rozčiluje ta cizí touha žít? Vždyť ať si žijí, ať si doufají, týká se to snad mě? Třeba ještě doufám? Protože nejsem nihilista. Kdybych byl nihilista, nepřemýšlel bych o benefičních dopadech veganství na životní prostředí nebo o nutnosti vzdělávat lidi. Nakonec s mým zánikem bude jedno, co bude se světem - a přece mi to jedno není. Tečka před závorkou.)
Když se mluví o Joyceovi, vzpomenu si na Woolfovou. Na deníky. Na její kritiku. Tak moc si nedovedu odpustit, že jsem Odyssea nečetl, že ho musím cizími slovy kritizovat - nedovzdělanou knihu, podle Woolfové. Těžko prý Joyce dospěje, když je mu čtyřicet, podle Woolfové. Ale pak tu je Mezi akty, takový nesmysl, takový chaos - jistě, dokonalý proud vědomí, kolektivního vědomí, až člověk ani neví, co vlastně proudí, kdo vlastně promlouvá vnitřním hlasem - a nebo už mluví nahlas? Jenže nakonec možná chci dát přednost trochu jasnější literatuře, pevnějším konturám. Možná, že mi chuť změnila Karenina (prvních sto stránek kareniny mě dozajista nadchlo víc než prvních sto stránek Prousta.)
Proč pořád potřebuji sdílet svůj vlastní proud vědomí, proud o tíze, o tom, co mě trápí - proč to musím sdělovat někomu - nikomu - imaginárnímu čtenáři. Kdo je ten, komu adresuji tento blog? Pokaždé někdo jiný. A pokaždé je tu ta špetka touhy ho ohromit, toho nikoho, abstraktní - ne, amorfní - představu čtenáře, která nabývá zrovna té podoby, kterou zrovna chci.
Příšerně se děsím laborky. Znovu. Že tam budu muset chodit. Že to je na celý život. Že mi tam ukradnou ty zbytky života, co ještě držím v rukou. Jak může někdo tenhle režim snést? Ten život ve škole, v práci. Život bez času - a pak, když je čas, tak už bez života?
Možná cestuju až moc daleko - v představách, v myšlenkách, v důsledcích. Mám rád teorii chaosu. Infinitesimální stimuly (mám rád slovo infinitesimální) mohou mít kataklysmatické (i tohle slovo mám rád) následky. Jenže stačí jít o kousek výš - a neděje se zase vůbec nic. A co když naše planeta zanikne? V indiferentním universu neštěkne ani pes (bodejť, vždyť je tam vakuum a v něm se zvuk nešíří - a psi v něm nežijí.)
Jistě, pořád dokola se nabízí otázka - co vlastně chci? Smysl života si mám přeci udělit sám, sám mám něčím čelit absurditě. Jenže čelit jí nemá smysl. K čemu je Sisyfovi valit ten balvan pořád dokola? Vůbec k ničemu.
(Ano, přeci jen mě naplňují tyhle malé věci. Že Joanna Newsom naráží na Nietzscheho. Že cituje Joyce. Že přemýšlí o tom, co vymezuje lidské já, co vymezuje poznání. A poeticky, i když trochu přepíčeně - za tohle slovo budu nadosmrti vděčný Rackovi, i za to, že mu v mých očích dodal intelektuální legitimnost - nachází odpověď v lásce. Jenže pak si člověk překládá texty a dochází k překvapivému závěru. Ve stejné době, v jaké se smiřuji s tím, že Woolfová možná přeci jen nepsala tak dobře, musím přijmout i fakt, že Joanna, má nejváženější textařka, možná jen plácá nesmysly obalené v krásných slovech a smaží to jako poetické řízky na strunách svojí harfy.)
Napíšu mail Willymu.
Ale zase mi něco uniká - něco, co chci říct. Plave to na okraji zorného pole, je to ryba, tím jsem si jistý. Ale nemůžu ji uchopit, nemůžu ji převést na slova. Přitom slova - ano, to je ten pocit, který mě pohltil u Prousta - zbožňuju, uctívám. Uctívám je tolik, že nezáleží na tom, když Joanna skládá z hezkých slov nesmysly, když Woolfová posune svoje psaní za hranici srozumitelnosti. Pořád jsou to slova, hezká slova, krásná slova, pěkné věty, kterým nerozumím. A není právě to to nejlepší? (Není právě to ta ryba, která plavala těsně na okraji mého zorného pole? Tahle láska ke slovům, láska k vyjádřen ía především - láska k tomu, co už vyjádřit nelze?)
Jenže je tu ta děsivá otázka: Co znamená rozhodnutí přečíst během prázdnin Prousta? Znamená to, že nestihnu potřetí přečíst Vlny? Znamená to, že mi z prázdnin nezbyde nic než Proust, Proust a laborka? A přítel? Přítel, s nímž mrhám časem, který ale neumím využít jinak než nesmyslně, protože v mém prismatu je nesmyslné všechno - i milovat, i milovat slova.
Jediné ne-nesmyslné, nebo možná sátle nesmyslné, ale přinejmenším libé, je řetězit slova sám, v pokusu o uvolnění, o sebevyjádření, o nekonečný monolog života samého, Já samého.
Ale nakonec to taky skončí, nakonec utnu nit a smysl i libost se ztratí, je z toho další nesmyslný článek na blogu, něco tak zbytečného, že ani nestojá za to o tom mluvit. Jako by smysl - nebo alespoň libost - nesl jen ten proces.
(A přesně tady přichází ten moment, kdy už je nejlepší to utnout. Nejenže musím spát, ale taky se už plácám v abstrakcích, ostatně jako vždy.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama