Pořád, dokola, pomalu - a další podobná slova - se přede mnou otevírá jáma. (Jáma je to správné slovo, protože zní tak dutě, tak velice, tak prázdně). Možná je to tím, že mě nic nebaví. Najednou mám mraky volného času, i když dny jsou pořád stejně krátké a nic se nedá stihnout - ale nakonec stejně nemám co stíhat. Všechno letí neuvěřitelně rychle A hned po probuzení už je tu večer a já neudělám kolikrát vůbec nic. A zapomínám věci.
Ale pak jsou taky hezké chvilky, kdy poslouchám (například, jako dnes) Emilianu Torrini a usmívám se u toho. Protože je to hezké. Ale... - ale?
Vždycky když se mi spustí ta chronická rýma, začnu být vzteklý. Inspirace - pokud někdy nějaká byla - je najednou úplně pryč. Stejně tak chuť cokoliv dělat.
Zítra jdu do laborky atakdál.
Život jde taky atakdál.
A já bych se nejradši někam zahrabal a prostě se na všechno vykašlal a nechal to být. Nechce se mi nastoupit na magistra, nechce se mi pracovat, nechce se mi zůstat tady a nechce se mi jet pryč. Chci přečíst Hledání ztraceného času a baví mě to, ale nebaví mě číst, nemám chuť otevřít knihu, nemám chuť dělat cokoliv. Nudí mě i ležet.
Mám nový mobil. Těšil jsem se, že z něj budu mít radost a nic moc radosti nemám. Možná mám čím dál tím větší nároky na radost.
Poslouchám flatsounda. Zítra jedu do laborky. (To jsem už asi psal). A mám už asi týden nový sestřih a zatímco předtím se mi líbil, teď se mi nelíbí. Mám hnusné čelo.
Možná nakonec není možné milovat dva lidi najednou. Možná nakonec prostě jedna láska existuje na úkor jiné a není možné mít obě naráz. Jakmile jedné dáte volnost, druhé začne ubývat. A přesto jsou lidé, kteří to tak nemají.
A možná je to něčím úplně jiným.
Musím vymyslet, jak si nabít telefon... Nabíječka mi nedosáhne na postel.
i asked you if i could still call you my snowlake
and you said ok
Opravdu milovat můžeš jen jednu bytost. :)