Nadpis...

4. července 2016 v 23:56 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jestli je možné utopit léto ve virtuální realitě, právě jsem to udělal. Zítra si jedu do knihovny pro Prousta. Pokud se teda donutím. Nechtěl jsem náhodou udělat maraton Pána Prstenů? A místo toho jsem se rozpustil ve Skyrimu. Nakonec i ve snech. A hrát do půl čtvrté do rána není zas tak špatné. Jenže co mi z toho léta zbyde? A než přijdu na to, jak bych ho vlastně mohl smysluplně strávit, bude zase pryč, jako vždy.
Nakonec zůstane jen ten starý známý pocit, že nic vlastně smysl nemá. Kdykoliv nemám čas, mám pocit, že můj život stojí za houby, že nemůžu dělat to, co bych dělat chtěl. A pak, když čas mám, zjistím, že nic takového není. Ne, že bych neměl žádné zájmy. Ale najednou nemám chuť číst ani poslouchat hudbu - a vlastně vážně žádné další zájmy nemám.
Pustil jsem si místo skyrimu nějaký post-rock. Jsem doma sám. A nevím, co se životem. Taková jsou léta. Nejde v jádru ani tolik o ty dny, kdy mám pocit, že mi vedro z těla vyždímá všechny molekuly vody a snad i duše, jako spíš o dny, kdy mi duši z těla vydírá nuda.
Když jsem si naposledy utíral prach, trochu jsem přerovnal knihy v knihovničce. A teď se vždycky zarazím nad tím, jak mám ty Woolfové hezky srovnané. Tedy až na to, že se mi mezi ně připletla Kaligrafie snů. Které se nějak musím zbavit - ale pokud si pamatuji, líbil se mi konec. A hned vedle je Murakami. Tedy jen dvě jeho knihy. Ptáčka na klíček má Střepův bývalý. Když mi ho měl vrátit, tak na mě prý úplně zapomněl. Kokot.
Jo. Je to kokot. A Střep je taky kokot. Co už. Ne každý je takový dobrák (blbeček) jako já, aby trval na tom, že když rozbije knihu, tak koupí majiteli novou.
A nakonec mi je to asi celkem jedno. Nemám čas to číst podruhé - a momentálně ani chuť. A hlavně nemám chuť se několikrát domlouvat na tom, kdy mi někdo může vrátit mou knihu. Vlastně nemám chuť na tom se domlouvat na čemkoliv. Už mě to otravuje vážně dlouho. Plánovat věci. Dělám to stylem "v laborce odkývám jakékoliv datum, které nabídnou a zbytek nějak dopadne".
Takže jsem postaven před dilema, jak to udělat s návštěvou babiček, které by mě rády viděly. Ne že bych je nechtěl vidět, jen se nemůžu rozhodnout kdy a jak to zařídit.
Jednou budu tak línej, že doma zplesnivím a stanu se zdrojem organického dusíku.

Taky si furt nechci připustit, že hezký lidi můžou být blbý. Že lidi, co vypadají mile, můžou lhát. Že je vlastně úplně normální tvrdit, že berete hodně peněz, i když to není pravda.
Jednou se možná budu vracet do prázdného bytu, ve kterém budu žít sám. Do malého kutlochu. A mým největším snem je si do padesáti vydělat tolik, abych pak už do smrti mohl přežívat bez práce nebo třeba s polovičním úvazkem. Což je samozřejmě utopie. Budu makat až hanba a potom pojdu a nebude nic.

Asi si připomenu, jak jsme se s Rackem vysmívali debilním kecům Střepa a jeho bývalého. "Já taky pop neposlouchám, ale aspoň chodím na párty, kde to hrajou". Ale aspoň.
Aspoň že tam chodí.
Já aspoň hraju skyrim a zabíjím tak čas mezi přítomností a smrtí a taky potenciální myšlenky na existenciální témata.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama