Druhej melounek

16. července 2016 v 22:28 | Grey.t |  Zážitky a události
Když jsem v dubnu slíbil, že tohle je věc, o které se zmíním na blogu poprvé a naposledy, netušil jsem, že ten slib poruším. Možná, že na svou obhajobu můžu říct jen tohle: Poruším ho, protože jsem porušil i jiný slib, který jsem si dal, totiž že tomu člověku nikdy podruhé nenaletím.
Netuším, čím to je - jestli je to dnes normální nebo jestli já jsem divný, staromódní a beru věci příliš vážně. Ale když mi někdo říká, že na mě myslí, že jsem jeho láska, že by byl hrozně rád, kdyby mi mohl ukázat ta a ta místa... Mám pocit, že se do mě zakoukává. Dvakrát po sobě jsem se poučil, že to nemusí být pravda. A taky jsem se poučil, že když se vám člověk za něco omluví, nemusí to vůbec znamenat, že vám to samé neudělá znovu.
Tentokrát zabrousím do konkrétních vod. Pro začátek zkritizuji sebe - ano, jsem idiot. Jsem úplnej kretén, že se mi takové věci dějou, když jsem zadanej. Jsem možná o chloupek menší kretén, že se mi dějou i s lidma, které znám pouze virtuálně. Ale pořád jsem upřímnej kretén.
Znovu, stejně jako tehdy, se chci ptát, co jsem udělal špatně. Jenže otázka je znovu špatně položená. Já jsem nemohl udělat nic dobře. Jediná chyba z mé strany byla, že jsem neukončil kontakt hned ve chvíli, kdy se dotyčný pokusil mi znovu věšet romantické bulíky na nos. Myslel jsem si, že to zvládnu, a samozřejmě - i když s téměř měsíčním odstupem - jsem to nakonec nezvládl. Jen, abych se pak vyznal a dozvěděl se, že dotyčný nehledá nic vážného, "jsi moje láska" je jenom hezké oslovení pro skoro každého. Že jsem to vlastně celé špatně pochopil a že on se musí s lidma několikrát vidět než se zamiluje.
A já, s nadáním mně vlastním, jsem ze sebe udělal svým upřímným a možná i trochu přehnaným vyznáním úplného idiota. Na druhou stranu si musím přiznat, i když se na to koukám co možná nejobjektivněji, že jsem takhle poblázněný nikdy z nikoho nebyl. Možná kdysi z Racka? Možná, že tohle se mnou dělá ta navijáková metoda, kdy hodíte návnadu a potom s ní vždycky trochu cuknete, kdy necháváte člověka topit se v nejistotě a jen když hrozí, že uplave, hodíte mu ne moc uspokojivý kus informace, něco ve smyslu, že vám možná není úplně ukradené, co cítí.
Netuším, co k tomu říct. Podruhé během možná nejhektičtějších čtyř měsíců mého života jsem ztratil objekt lásky, střed vesmíru. A musím ustanovit nový střed, najít nový smysl života.
Lhal bych, kdybych říkal, že jsem s tím nepočítal. Kdybych tvrdil, že mě to úplně ničí. Neničí. Když vám ten samý člověk udělá úplně tu samou hroznou věc (a čím dál tím víc jsem si jistý, že ten špatný tu nejsem já - leda snad ve vztahu ke svému partnerovi), můžete si vyčítat, jaký jste idiot, můžete si říkat, že jste to měli vědět a mohli jste se tomu vyhnout, ale - i když to tak nemusí být vždycky, každopádně teď to tak bylo - nakonec musíte přiznat, že jste do toho stejně nešli naplno. Že jste při každém kroku stejně očekávali, že to celé je možná znovu lež, že ten člověk prostě nedovede říkat pravdu, nedovede si stát za city, které vám jednou projevil. A pak se vám to potvrdí a vy jste šíleně smutní. Ale vlastně ne až tak šíleně a ne až tak smutní, protože víc než o to, že jste přišli o lásku vám dochází, že jste přišli o člověka, se kterým jste byli zvyklí se bavit každý den. Jenže o člověka, který si vás ani po víc jak půlroční známosti neváží natolik, aby vás vynechal z těchto svých her a machinací.
Co mě ale děsí víc je, že bych se měl postavit čelem k úplně jinému, mnohem děsivějšímu rozhodnutí, než je odříznout se od okouzlujícího kluka, ve kterém spatřujete skoro všechno, co byste u kluka chtěli. Pořád to byla svým způsobem povrchní známost. Ovšem postavit se před svého přítele a říct mu to. Zodpovědět sám sobě otázku, zda má smysl zůstávat ve vztahu, ve kterém jste dopustili tohle. Zeptat se, jestli ještě můžete milovat svého partnera, jestli by nebylo čestnější mu všechno říct nebo se rozejít nebo skočit pod vlak.
Dva dny zpět se mi zdál sen. O tomhle dotyčném. Že jsem měl v Praze nějakou hrozně důležitou životní událost a zaplatil jsem mu lístek do Prahy. A on přijel a místo aby hned šel za mnou, začal se vítat s jinejma buznama, které tu zná. A po probuzení mi došlo, že to není tak daleko od pravdy. Že ať říkal cokoliv, nejsem pro něj první, ani druhej, nejspíš ani pátej. Jsem pro něj prostě jen další buzna, která se zabouchla do jeho blonďatejch vlásků a roztomilejch očí, kterou svedl na svoje rty, se kterými si tak rád hraje.
Jenže nejsem nic. Jenže pro takového člověka vlastně ani nic být nechci. Protože pro něj nikdy nemůžu být... všechno?

"Co chceš
a ona malá
a duny na luně
úzkostná, slastná
zašeptala:
Všecko."

"Jediné co musíš je milovat mě."
Aha.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mtb mtb | Web | 16. července 2016 v 22:32 | Reagovat

je to vždycky složitá situace, která nejde řešit podle nějakého vzroce

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 17. července 2016 v 12:14 | Reagovat

[1]: Děkuju za komentář :) Máš pravdu, člověk to musí řešit individuálně, podle svého nejlepšího vědomí. Každá rada je tu marná.
Jinak pěkný blog :) I když horská kola nejsou úplně můj šálek čaje :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama