Červenec 2016

Oukej

28. července 2016 v 23:15 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pořád, dokola, pomalu - a další podobná slova - se přede mnou otevírá jáma. (Jáma je to správné slovo, protože zní tak dutě, tak velice, tak prázdně). Možná je to tím, že mě nic nebaví. Najednou mám mraky volného času, i když dny jsou pořád stejně krátké a nic se nedá stihnout - ale nakonec stejně nemám co stíhat. Všechno letí neuvěřitelně rychle A hned po probuzení už je tu večer a já neudělám kolikrát vůbec nic. A zapomínám věci.
Ale pak jsou taky hezké chvilky, kdy poslouchám (například, jako dnes) Emilianu Torrini a usmívám se u toho. Protože je to hezké. Ale... - ale?
Vždycky když se mi spustí ta chronická rýma, začnu být vzteklý. Inspirace - pokud někdy nějaká byla - je najednou úplně pryč. Stejně tak chuť cokoliv dělat.
Zítra jdu do laborky atakdál.
Život jde taky atakdál.
A já bych se nejradši někam zahrabal a prostě se na všechno vykašlal a nechal to být. Nechce se mi nastoupit na magistra, nechce se mi pracovat, nechce se mi zůstat tady a nechce se mi jet pryč. Chci přečíst Hledání ztraceného času a baví mě to, ale nebaví mě číst, nemám chuť otevřít knihu, nemám chuť dělat cokoliv. Nudí mě i ležet.
Mám nový mobil. Těšil jsem se, že z něj budu mít radost a nic moc radosti nemám. Možná mám čím dál tím větší nároky na radost.

Poslouchám flatsounda. Zítra jedu do laborky. (To jsem už asi psal). A mám už asi týden nový sestřih a zatímco předtím se mi líbil, teď se mi nelíbí. Mám hnusné čelo.
Možná nakonec není možné milovat dva lidi najednou. Možná nakonec prostě jedna láska existuje na úkor jiné a není možné mít obě naráz. Jakmile jedné dáte volnost, druhé začne ubývat. A přesto jsou lidé, kteří to tak nemají.
A možná je to něčím úplně jiným.

Musím vymyslet, jak si nabít telefon... Nabíječka mi nedosáhne na postel.


i asked you if i could still call you my snowlake
and you said ok

Weird around you

21. července 2016 v 0:33 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Tohle jsou přesně ty věci, které tak moc toužím zachytit. Jakkoliv. Ale jejich krása možná spočívá právě v tom, že je zachytit nelze. Ne dost dobře, ne věrně, ne umělecky. Možná se občas podaří zachytit střípek té krásy, něco drobného a okouzlujícího, co nám připomíná velikost těch pocitů, velikost slov, jako je osamělost. Velikost chvil, kdy posloucháme hudbu a naprosto nás pohltí nějaký pocit, nějaká příchuť, možná trochu hořká, ale zvláštně osvěžující, a na jednu stranu nás možná trochu skličuje, zároveň nás ale naplní tím pocitem, že jsme naživu.
Jsem osamělý. To ale znamená, že Jsem. Jsem plný smutku, ale v tepnách mi buší krev, celým tělem se mi prohání divoký hon krvinek a makrofágů, dýchám a moje hlava tvoří obrazy, tvoří světy. Mám hlavu plnou představ, plnou pocitů, plnou něčeho, co neumím dost dobře popsat. Na něco vzpomínám, na událost, která se určitě stala, ale nemůžu si ji přesně vybavit; na chvíli v životě, kdy jsem se cítil přesně tak, jako teď. Ale ten pocit se svou velikostí nevejde do žádného slova. Ani do věty.
Právě jsem si vzpomněl na chvíli, kdy jsem byl ještě zamilovaný do kluka, pro kterého používám jméno Baklažán. Kdy jsem si stěžoval známému z ameriky, který mi neuvěřitelně pomohl - a zároveň jsme si psali o hudbě a on mi poslal seznam písniček, které poslouchá. Hledal jsem další, podobné, a byl jsem naprosto nadšený.
A pak přišla ta chvíle, kdy jsem mluvil s Baklažánem a měl jsem chuť mu posílat písničky s názvy jako We're not just friends. Ale tyhle chvíle nemůžou trvat věčně - díky bohu. Nemůžete napořád nešťastně milovat. Svědčí o tom všechno. Buď se smíříte s neštěstím a nakonec už jen prostě milujete bez pocitu bolesti (asi jako když si teď vzpomenu na Letní Bouři), nebo vás bolest donutí k cynismu a pak už ani nemilujete. A nebo to prostě vyšumí. Jenže když si pak pustíte tu písničku, kterou jste tehdy chtěli někomu tak moc poslat, připomene vám to všechno. I lásku, která je pro vás teď už cizí. Nebo třeba Weird around you.
Je to zvláštní. Pořád musím čelit té úzkosti. Je fascinující, že přitažlivost, zamilovanost či něco podobného prožívám jako úzkost. Jako příšerný strach. Jako děs z toho, že možná nebudu moct usnout, dokud se s daným člověkem budu bavit. Je divné, že tohle mě děsí nejvíc. Že mě to nutí si od toho člověka vynucovat potvrzení či vyvrácení obav, cit, cokoliv. Jako kdyby něco, co řekne, mohlo usnadnit usínání. A přitom vím, že cokoliv se dozvím dál, mě akorát tím spíš vyděsí. Je pravděpodobnější, že uslyším něco, kvůli čemu jsem dřív nemohl usnout, a znovu kvůli tomu nebudu moct usnout.
A i kdybych nemohl, tak co?
Mám úzkost z úzkosti, z toho, že ty hnusné pocity tu budou znovu, že se k nim znovu budu muset nějak postavit, znovu se s nimi vypořádat. Z toho, že vždycky, když tu jsou, má člověk pocit, že tu budou už navždy, že tohle je celá realita - tak úzká, tak stísněná, tak bolavá.
Co když lásku prožívám jen jako strach z odmítnutí? Co když přítele miluju proto, že vím, že mě neodmítne? Co když se do jiných zakoukávám proti své vůli prostě proto, že podvědomě toužím po tom, aby oni toužili po mně? Psycholožka v tom nic nevidí.
Nakonec je asi jedno, jestli usnu. Mám prázdniny. Unavenost se dá přežít. A nepříjemné pocity taky. I když to znamená, že se mi nějakou dobu bude blbě dýchat. Některé úzkostné poruchy se léčí tak, že se pacient vystavuje problematické situaci, dokud si na ni nezvykne.
Někdy je důležitější selhat než uspět - zjistit, že selhání není tak hrozné.

A včera jsem se s někým smál, že můj přítel dělá seznamy.

Dilema o blokování

19. července 2016 v 23:15 | Grey.t |  Zážitky a události
Moje první zkušenost s blokováním kontaktů na facebooku byla svým způsobem velmi šokující. Zjistil jsem totiž, že smazat někoho z facebooku (někoho, koho nevídáte, s kým vás právě facebook udržuje v kontaktu) ještě neznamená ho jaksi zneškodnit. On totiž dál existuje a dál žije svůj život a prakticky se pro něj nic, nebo téměř nic nezmění. A tato jeho samostatná existence, která je v jádru nepřekvapivá a samozřejmá, vede k tomu, že se může stát, že ani důsledná blokace na všech frontách nemusí nutně znamenat definitivní konec kontaktu. Tak například máte společné známé, kteří se vás můžou zeptat, proč k blokaci došlo, sdílet s vámi některé informace o životě dané osoby, které vás nezajímají a jinými podobnými způsoby vás dál zatěžovat něčím, co jste chtěli odstranit. Možná ani ne tak tím, že by vám bylo libé s dotyčným neudržovat kontakt, jako spíš proto, že to považujete za nejlepší řešení.
A pak zjistíte, že klíčová zpráva neodešla. Totiž vaše rozhodnutí o blokaci a zdůvodnění, které, ač by se dalo za jistých okolností vydedukovat samo i bez upozornění, tomu druhému zcela určitě chybí. Totiž - vy to vlastně nezjistíte. Netušíte, jestli ta zpráva byla doručena, ale sms ve smyslu "co to děláš?" naznačuje nevědomost protistrany.
A pak nastupuje to dilema. Zařekli jste se, že už nikdy neodpovíte, minimálně ne v následujících dnech či týdnech, ale zároveň víte, že morálně správné by bylo jednat s druhým na rovinu a neupřít mu informaci, která osvětluje, jak na tom vlastně je. Ve světle dalších věcí, které jste se o dotyčném dozvěděli od známých, aniž byste se cokoliv dozvídat chtěli, nemáte vůbec chuť jednat v jeho prospěch morálně. Navíc to s sebou nese další emoční zátěž, riziko, že bude na zprávu reagovat atd.
Kterou metodu tedy zvolit? To je otázka, na kterou asi nemá smysl odpovídat, je to něco, na co člověk musí najít odpověď sám podle sebe. Já zvolil jednat morálně. Ač se mi vůbec nechtělo. Oživil jsem tím riziko kontaktu atd. Ale hádám, že to riziko je i nadále minimální.
Otázka, která je ale mnohem víc palčivá zní: co to znamená někoho bloknout? Ze života ho neodstraníte - tedy snad jen pokud byste neměli žádné společné známé, šance na jakékoliv setkání byla mizivá nebo naprosto neexistující, a dotyčný by na vás neměl žádný jiný kontakt. Neodstraníte ho ani ze své mysli. Jistě se snáz uklidňují pocity ohledně lidí, se kterými se nemusíme bavit, pořád to ale neznamená, že by ten člověk přestal existovat. Nepřestal existovat ani pro vás. Vlastně jediné, čím jste si prospěli je, že máte jistotu, že na daném komunikačním médiu vám ten člověk nenapíše. Konkrétně teď na facebooku. Což může nést spoustu výhod - můžete na něj pomalu ale jistě zapomínat, pokud vám psal něco hnusného, už to nemusíte číst, atd.
Divné na tom prostě je to, že to není čistý řez. Ač se to tak zdá. Je to možná čistý zářez, ale zbytek údu stejně musíte amputovat pilkou.

Druhej melounek

16. července 2016 v 22:28 | Grey.t |  Zážitky a události
Když jsem v dubnu slíbil, že tohle je věc, o které se zmíním na blogu poprvé a naposledy, netušil jsem, že ten slib poruším. Možná, že na svou obhajobu můžu říct jen tohle: Poruším ho, protože jsem porušil i jiný slib, který jsem si dal, totiž že tomu člověku nikdy podruhé nenaletím.
Netuším, čím to je - jestli je to dnes normální nebo jestli já jsem divný, staromódní a beru věci příliš vážně. Ale když mi někdo říká, že na mě myslí, že jsem jeho láska, že by byl hrozně rád, kdyby mi mohl ukázat ta a ta místa... Mám pocit, že se do mě zakoukává. Dvakrát po sobě jsem se poučil, že to nemusí být pravda. A taky jsem se poučil, že když se vám člověk za něco omluví, nemusí to vůbec znamenat, že vám to samé neudělá znovu.
Tentokrát zabrousím do konkrétních vod. Pro začátek zkritizuji sebe - ano, jsem idiot. Jsem úplnej kretén, že se mi takové věci dějou, když jsem zadanej. Jsem možná o chloupek menší kretén, že se mi dějou i s lidma, které znám pouze virtuálně. Ale pořád jsem upřímnej kretén.
Znovu, stejně jako tehdy, se chci ptát, co jsem udělal špatně. Jenže otázka je znovu špatně položená. Já jsem nemohl udělat nic dobře. Jediná chyba z mé strany byla, že jsem neukončil kontakt hned ve chvíli, kdy se dotyčný pokusil mi znovu věšet romantické bulíky na nos. Myslel jsem si, že to zvládnu, a samozřejmě - i když s téměř měsíčním odstupem - jsem to nakonec nezvládl. Jen, abych se pak vyznal a dozvěděl se, že dotyčný nehledá nic vážného, "jsi moje láska" je jenom hezké oslovení pro skoro každého. Že jsem to vlastně celé špatně pochopil a že on se musí s lidma několikrát vidět než se zamiluje.
A já, s nadáním mně vlastním, jsem ze sebe udělal svým upřímným a možná i trochu přehnaným vyznáním úplného idiota. Na druhou stranu si musím přiznat, i když se na to koukám co možná nejobjektivněji, že jsem takhle poblázněný nikdy z nikoho nebyl. Možná kdysi z Racka? Možná, že tohle se mnou dělá ta navijáková metoda, kdy hodíte návnadu a potom s ní vždycky trochu cuknete, kdy necháváte člověka topit se v nejistotě a jen když hrozí, že uplave, hodíte mu ne moc uspokojivý kus informace, něco ve smyslu, že vám možná není úplně ukradené, co cítí.
Netuším, co k tomu říct. Podruhé během možná nejhektičtějších čtyř měsíců mého života jsem ztratil objekt lásky, střed vesmíru. A musím ustanovit nový střed, najít nový smysl života.
Lhal bych, kdybych říkal, že jsem s tím nepočítal. Kdybych tvrdil, že mě to úplně ničí. Neničí. Když vám ten samý člověk udělá úplně tu samou hroznou věc (a čím dál tím víc jsem si jistý, že ten špatný tu nejsem já - leda snad ve vztahu ke svému partnerovi), můžete si vyčítat, jaký jste idiot, můžete si říkat, že jste to měli vědět a mohli jste se tomu vyhnout, ale - i když to tak nemusí být vždycky, každopádně teď to tak bylo - nakonec musíte přiznat, že jste do toho stejně nešli naplno. Že jste při každém kroku stejně očekávali, že to celé je možná znovu lež, že ten člověk prostě nedovede říkat pravdu, nedovede si stát za city, které vám jednou projevil. A pak se vám to potvrdí a vy jste šíleně smutní. Ale vlastně ne až tak šíleně a ne až tak smutní, protože víc než o to, že jste přišli o lásku vám dochází, že jste přišli o člověka, se kterým jste byli zvyklí se bavit každý den. Jenže o člověka, který si vás ani po víc jak půlroční známosti neváží natolik, aby vás vynechal z těchto svých her a machinací.
Co mě ale děsí víc je, že bych se měl postavit čelem k úplně jinému, mnohem děsivějšímu rozhodnutí, než je odříznout se od okouzlujícího kluka, ve kterém spatřujete skoro všechno, co byste u kluka chtěli. Pořád to byla svým způsobem povrchní známost. Ovšem postavit se před svého přítele a říct mu to. Zodpovědět sám sobě otázku, zda má smysl zůstávat ve vztahu, ve kterém jste dopustili tohle. Zeptat se, jestli ještě můžete milovat svého partnera, jestli by nebylo čestnější mu všechno říct nebo se rozejít nebo skočit pod vlak.
Dva dny zpět se mi zdál sen. O tomhle dotyčném. Že jsem měl v Praze nějakou hrozně důležitou životní událost a zaplatil jsem mu lístek do Prahy. A on přijel a místo aby hned šel za mnou, začal se vítat s jinejma buznama, které tu zná. A po probuzení mi došlo, že to není tak daleko od pravdy. Že ať říkal cokoliv, nejsem pro něj první, ani druhej, nejspíš ani pátej. Jsem pro něj prostě jen další buzna, která se zabouchla do jeho blonďatejch vlásků a roztomilejch očí, kterou svedl na svoje rty, se kterými si tak rád hraje.
Jenže nejsem nic. Jenže pro takového člověka vlastně ani nic být nechci. Protože pro něj nikdy nemůžu být... všechno?

"Co chceš
a ona malá
a duny na luně
úzkostná, slastná
zašeptala:
Všecko."

"Jediné co musíš je milovat mě."
Aha.

(Tečka před závorkou.)

7. července 2016 v 23:49 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nálada se neuroticky kývat za zvuku falešně zpívané indie hudby, nebo čehosi. Proust - mám ho. Jsem z něj... rozpačitý nejspíš bude to správné slovo. Je to dobré - je to nejspíš víc než jen dobré. Ale trochu jsou to perly sviním. Není to jako Vlny (nic není jako Vlny). Není to tak intimní, nemůžu se k tomu tak vztáhnout, nacházet se téměř v každé větě - a nacházet poklady v každé větě, ve které se zrovna nenacházím. Proust je jiný.. Prvních sto stran. Co o tom vlastně říct?
A možná jen nemám náladu na čtení. Jsem pořád tak šíleně unavený. Takovým tím vnitřním způsobem. Nejspíš bych dovedl běhat a neunavit své tělo. Ale mysl upadá, nesoustředí se, těká. Ale pomalu. Jako by u ničeho nemohla vydržet. Jako by toužila po nesoustředěném blahu. Po odpočinku, který neznám, který jsem nikdy nezažil. A zároveň už ze zvyku hledá povinnosti. Co musím? ptám se, pořád dokola. Jako by život byl jen jeden velký úkol. Jedna velká příprava na státnice, na obhajobu. Nikdy to neskončí, připomínám si s nihilistickou beznadějí a pak si řeknu, že bych se třeba mohl zabít. (Není v tom nic zlověstného, zní to s takovou lehkostí, s jakou to říkal Septimus v Dallowayové, ale s menší šancí na vyplnění.)
Sedí tu na stole. Červená kniha, první díl ze sedmi. Představa, že za prázdniny nestihnu nic jiného. Jistě, mám sklon k intelektuální onanii. Jistě, bylo by tak uspokojivé to přečíst. Především by bylo neuspokojivé, kdybych to já nepřečetl, ale Číňan ano. (Budu mu říkat Číňan, kvůli jednomu komentáři na facebooku.) Racek to přečetl.
Ale pak si říkám - jsem slabý. Je čas se s tím smířit. Obejmout svou neschopnost. Neumím psát. Neumím číst. Neumím ani žít. Navíc toužím po té osvěžující hořkosti Murakamiho knih. Mám Hon na ovci. Předsta, že bych se k tomu kvůli Proustovi - jakkoliv je skvělý - nedostal, mě děsí. Potřebuji to, potřebuji svůj literární šálek hořkosti a beznaděje, apatie a žen, co mluví jako muži. (Heleď se, Tóru, co kdyby ses se mnou teď vyspal?)
Kromě Prousta jsem si půjčil i Flush. Od Woolfové. Snad mě to nezklame tak jako Mezi akty. Co když se prostě už nedovedu dostat do knihy, co když si to už nedovedu užít? Co když jsem se dovedl k dokonalé anhedonii (neláká mě už ani pomyšlení na autoerotiku při sledování filmů pro dospělé), co když mě už nečeká nic?
A pak najednou ta touha žít. Ožít. Vyjít ven, v noci, v letní noci, jako za těch starých dobrých časů, které nebyly zdaleka tak dobré, jak s oblibou tvrdím. Nebyly ani hořkosladké, jak rád říkám. Byly spíš hořké. A taky patetické, natolik, že si to raději ani nechci přiznat. Poslouchal jsem ale post-rock v metru a psal jsem o tom Sio a cítil jsem se tak důležitě, tak smysluplně. Tak sebestředné myšlenky. A když pak člověk vzhlédne... když si povšimne rozlehlosti světa. Nejsem nic v porovnání s velikány mezi lidmi. A oni nejsou nic v porovnání s rozlohou vesmíra. Nakonec ani ten vesmír není nic, pokud jednou skončí. (Ano, znovu tenhle typ myšlenek. A taky častá kurzíva.)
A taky dilema, jak se používají tečky a závorky. Ve Woolfové, pokud si vzpomínám, před závorkou.
Miluju svého přítele. Pro ten sdílený pocit nesmyslnosti života. Pro tu společnou touhu umřít. I když to není sdílené závaží. Každý neseme tu stejnou tíhu, ale nedělíme se o své náklady. Neseme je každý sám. Každý tíhu dvou. A pak jsou ty chvíle, kdy ležíme spolu, na sobě, a umřít už nechceme, jsme spokojení. Jenže stále hledám naplnění. Jako by bylo ještě o krok dál - ještě natáhnout ruku, ještě malý krůček, ale je vždycky o krok dál. Jako Tantalos se ohýbám pro vodu, natahuju pro ovoce, marně, nikdy nedosáhnu. A chybí mi to starořecké odhodlání plnit svůj nešťastný nesmylsný úděl tady v Tartaru, do úmoru. Nebyli zapomenuti, ale mně zapomnění nevadí. Nevadilo by mi, kdybych umřel a slehla by se po mně zem. Kdyby na mě už nikdy nikdo nevzpomněl - protože proč by vzpomínal, a k čemu by to bylo mně? Nechápu tu touhu žít, ten strach z konečnosti lidského bytí. Chápu strach ze smrti - strach z neznáma a z bolesti. Ale ne strach z nebytí. Z nicoty jsme přišli a nebylo v ní vědomí, nebylo v ní vůbec nic. A do stejné nicoty se vrátíme a znovu nebude vůbec nic. Svět pro nás zanikne a taky zanikne samotné Já. (Proč mám potřebu to obhájit? Proč mě tak překvapuje, možná i rozčiluje ta cizí touha žít? Vždyť ať si žijí, ať si doufají, týká se to snad mě? Třeba ještě doufám? Protože nejsem nihilista. Kdybych byl nihilista, nepřemýšlel bych o benefičních dopadech veganství na životní prostředí nebo o nutnosti vzdělávat lidi. Nakonec s mým zánikem bude jedno, co bude se světem - a přece mi to jedno není. Tečka před závorkou.)
Když se mluví o Joyceovi, vzpomenu si na Woolfovou. Na deníky. Na její kritiku. Tak moc si nedovedu odpustit, že jsem Odyssea nečetl, že ho musím cizími slovy kritizovat - nedovzdělanou knihu, podle Woolfové. Těžko prý Joyce dospěje, když je mu čtyřicet, podle Woolfové. Ale pak tu je Mezi akty, takový nesmysl, takový chaos - jistě, dokonalý proud vědomí, kolektivního vědomí, až člověk ani neví, co vlastně proudí, kdo vlastně promlouvá vnitřním hlasem - a nebo už mluví nahlas? Jenže nakonec možná chci dát přednost trochu jasnější literatuře, pevnějším konturám. Možná, že mi chuť změnila Karenina (prvních sto stránek kareniny mě dozajista nadchlo víc než prvních sto stránek Prousta.)
Proč pořád potřebuji sdílet svůj vlastní proud vědomí, proud o tíze, o tom, co mě trápí - proč to musím sdělovat někomu - nikomu - imaginárnímu čtenáři. Kdo je ten, komu adresuji tento blog? Pokaždé někdo jiný. A pokaždé je tu ta špetka touhy ho ohromit, toho nikoho, abstraktní - ne, amorfní - představu čtenáře, která nabývá zrovna té podoby, kterou zrovna chci.
Příšerně se děsím laborky. Znovu. Že tam budu muset chodit. Že to je na celý život. Že mi tam ukradnou ty zbytky života, co ještě držím v rukou. Jak může někdo tenhle režim snést? Ten život ve škole, v práci. Život bez času - a pak, když je čas, tak už bez života?
Možná cestuju až moc daleko - v představách, v myšlenkách, v důsledcích. Mám rád teorii chaosu. Infinitesimální stimuly (mám rád slovo infinitesimální) mohou mít kataklysmatické (i tohle slovo mám rád) následky. Jenže stačí jít o kousek výš - a neděje se zase vůbec nic. A co když naše planeta zanikne? V indiferentním universu neštěkne ani pes (bodejť, vždyť je tam vakuum a v něm se zvuk nešíří - a psi v něm nežijí.)
Jistě, pořád dokola se nabízí otázka - co vlastně chci? Smysl života si mám přeci udělit sám, sám mám něčím čelit absurditě. Jenže čelit jí nemá smysl. K čemu je Sisyfovi valit ten balvan pořád dokola? Vůbec k ničemu.
(Ano, přeci jen mě naplňují tyhle malé věci. Že Joanna Newsom naráží na Nietzscheho. Že cituje Joyce. Že přemýšlí o tom, co vymezuje lidské já, co vymezuje poznání. A poeticky, i když trochu přepíčeně - za tohle slovo budu nadosmrti vděčný Rackovi, i za to, že mu v mých očích dodal intelektuální legitimnost - nachází odpověď v lásce. Jenže pak si člověk překládá texty a dochází k překvapivému závěru. Ve stejné době, v jaké se smiřuji s tím, že Woolfová možná přeci jen nepsala tak dobře, musím přijmout i fakt, že Joanna, má nejváženější textařka, možná jen plácá nesmysly obalené v krásných slovech a smaží to jako poetické řízky na strunách svojí harfy.)
Napíšu mail Willymu.
Ale zase mi něco uniká - něco, co chci říct. Plave to na okraji zorného pole, je to ryba, tím jsem si jistý. Ale nemůžu ji uchopit, nemůžu ji převést na slova. Přitom slova - ano, to je ten pocit, který mě pohltil u Prousta - zbožňuju, uctívám. Uctívám je tolik, že nezáleží na tom, když Joanna skládá z hezkých slov nesmysly, když Woolfová posune svoje psaní za hranici srozumitelnosti. Pořád jsou to slova, hezká slova, krásná slova, pěkné věty, kterým nerozumím. A není právě to to nejlepší? (Není právě to ta ryba, která plavala těsně na okraji mého zorného pole? Tahle láska ke slovům, láska k vyjádřen ía především - láska k tomu, co už vyjádřit nelze?)
Jenže je tu ta děsivá otázka: Co znamená rozhodnutí přečíst během prázdnin Prousta? Znamená to, že nestihnu potřetí přečíst Vlny? Znamená to, že mi z prázdnin nezbyde nic než Proust, Proust a laborka? A přítel? Přítel, s nímž mrhám časem, který ale neumím využít jinak než nesmyslně, protože v mém prismatu je nesmyslné všechno - i milovat, i milovat slova.
Jediné ne-nesmyslné, nebo možná sátle nesmyslné, ale přinejmenším libé, je řetězit slova sám, v pokusu o uvolnění, o sebevyjádření, o nekonečný monolog života samého, Já samého.
Ale nakonec to taky skončí, nakonec utnu nit a smysl i libost se ztratí, je z toho další nesmyslný článek na blogu, něco tak zbytečného, že ani nestojá za to o tom mluvit. Jako by smysl - nebo alespoň libost - nesl jen ten proces.
(A přesně tady přichází ten moment, kdy už je nejlepší to utnout. Nejenže musím spát, ale taky se už plácám v abstrakcích, ostatně jako vždy.)

Nadpis...

4. července 2016 v 23:56 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jestli je možné utopit léto ve virtuální realitě, právě jsem to udělal. Zítra si jedu do knihovny pro Prousta. Pokud se teda donutím. Nechtěl jsem náhodou udělat maraton Pána Prstenů? A místo toho jsem se rozpustil ve Skyrimu. Nakonec i ve snech. A hrát do půl čtvrté do rána není zas tak špatné. Jenže co mi z toho léta zbyde? A než přijdu na to, jak bych ho vlastně mohl smysluplně strávit, bude zase pryč, jako vždy.
Nakonec zůstane jen ten starý známý pocit, že nic vlastně smysl nemá. Kdykoliv nemám čas, mám pocit, že můj život stojí za houby, že nemůžu dělat to, co bych dělat chtěl. A pak, když čas mám, zjistím, že nic takového není. Ne, že bych neměl žádné zájmy. Ale najednou nemám chuť číst ani poslouchat hudbu - a vlastně vážně žádné další zájmy nemám.
Pustil jsem si místo skyrimu nějaký post-rock. Jsem doma sám. A nevím, co se životem. Taková jsou léta. Nejde v jádru ani tolik o ty dny, kdy mám pocit, že mi vedro z těla vyždímá všechny molekuly vody a snad i duše, jako spíš o dny, kdy mi duši z těla vydírá nuda.
Když jsem si naposledy utíral prach, trochu jsem přerovnal knihy v knihovničce. A teď se vždycky zarazím nad tím, jak mám ty Woolfové hezky srovnané. Tedy až na to, že se mi mezi ně připletla Kaligrafie snů. Které se nějak musím zbavit - ale pokud si pamatuji, líbil se mi konec. A hned vedle je Murakami. Tedy jen dvě jeho knihy. Ptáčka na klíček má Střepův bývalý. Když mi ho měl vrátit, tak na mě prý úplně zapomněl. Kokot.
Jo. Je to kokot. A Střep je taky kokot. Co už. Ne každý je takový dobrák (blbeček) jako já, aby trval na tom, že když rozbije knihu, tak koupí majiteli novou.
A nakonec mi je to asi celkem jedno. Nemám čas to číst podruhé - a momentálně ani chuť. A hlavně nemám chuť se několikrát domlouvat na tom, kdy mi někdo může vrátit mou knihu. Vlastně nemám chuť na tom se domlouvat na čemkoliv. Už mě to otravuje vážně dlouho. Plánovat věci. Dělám to stylem "v laborce odkývám jakékoliv datum, které nabídnou a zbytek nějak dopadne".
Takže jsem postaven před dilema, jak to udělat s návštěvou babiček, které by mě rády viděly. Ne že bych je nechtěl vidět, jen se nemůžu rozhodnout kdy a jak to zařídit.
Jednou budu tak línej, že doma zplesnivím a stanu se zdrojem organického dusíku.

Taky si furt nechci připustit, že hezký lidi můžou být blbý. Že lidi, co vypadají mile, můžou lhát. Že je vlastně úplně normální tvrdit, že berete hodně peněz, i když to není pravda.
Jednou se možná budu vracet do prázdného bytu, ve kterém budu žít sám. Do malého kutlochu. A mým největším snem je si do padesáti vydělat tolik, abych pak už do smrti mohl přežívat bez práce nebo třeba s polovičním úvazkem. Což je samozřejmě utopie. Budu makat až hanba a potom pojdu a nebude nic.

Asi si připomenu, jak jsme se s Rackem vysmívali debilním kecům Střepa a jeho bývalého. "Já taky pop neposlouchám, ale aspoň chodím na párty, kde to hrajou". Ale aspoň.
Aspoň že tam chodí.
Já aspoň hraju skyrim a zabíjím tak čas mezi přítomností a smrtí a taky potenciální myšlenky na existenciální témata.