Mám těžkou hlavu. A taky srdíčko. (A štěstíčko, tak určitě.) Ale whatever. Čekají mě ještě přijímačky. Státnice mám za sebou a samozřejmě, jak už mě ani nepřekvapuje, z toho vůbec nemám takovou radost, jakou bych si představoval. Spíš to obnáší spoustu povinností. Například obvolat celou rodinu a říct jim, že máte státnice. A pak to říkat kamarádům a nějak jim vysvětlovat, že nemáte náladu jít cokoliv slavit - a rozhodně neplánujete nějakou velkou hromadnou oslavu. (Protože není moc co slavit?)
Je to vlastně ještě nudnější pocit než po maturitě. A nějak se nezvládám učit na přijímačky (protože všechno umim?). Místo tohou koukám na vlogy Matěje Kašpara, protože... Ani nevím. A taky na Teri Blitzen.
A přemýšlím.
Napadá mě několik věcí. Například, že psát mi nejde kvůli tomu, že jsem neustále posedlý jedním tématem. Totiž smyslem života - a smrtí. A mám pocit, že to musí být všude. Vždycky začínám podobným způsobem. A nedovedu si hrát. Začínám první větou - a čekám, co na ní vyroste, ale většinou je to jen plíseň. (Ne že by plísně nebyly zajímavé, ale do výšky příliš nerostou.)
Stále mi chybí Willyho blog. Měl jsem v plánu Willymu napsat email. Protože to je přece úplně normální, psát cizím lidem maily, žejo?
Dneska jsem si četl o inaktivaci napěťově ovládaných sodíkových kanálů. A pak jsem si psal s Rackem a dozvěděl jsem se, že jsme se neviděli už skoro dva roky. Což je šokující jen do té doby, než mi dojde, že jsem u učitelky houslí nebyl už rok a nepřijde mi to moc dlouho. Nebo třeba že za tu dobu není nic nového.
On vlastně ani není důvod lidi vídat, ne? Děje se furt to samé.
No a to je asi všechno?
Ne. Ješě přemýšlím o tom, že moje nihilisticky cynické pocity jsou způsobené tím, že jednotlivé, velmi konkrétní problémy nejsem schopný řešit. A proto špatný pocit z nich nevědomě interpretuji jako pocit nemyslnosti bytí. Ve skutečnosti je to ale důsledek toho, že se pořád vypořádávám s tím samým a nikam to nevede. Tohle celé je ovšem taky jenom interpretace.
A taky pěkně pitomá.
Dnes jsem se dozvěděl, že inteligibilní se píše inteligibilní a ne intelegibilní. Před týdnem jsem se učil říkat remyelinizace.
Asi si přečtu něco, co jsem před třemi lety napsal o rackovi, protože proč ne. Před čtyřmi. Asi? A nejspíš začnu opět psát tyhle ranní stránky. Ne že by mi to pomohlo se rozepsat.
Chci být jako woolfová. (Utopený.)
Tak jsem se dozvěděl, že to bylo tehdy, kdy jsem měl tu úplně debilní brigádu pro jednu nejmenovanou neziskovku. Dělal jsem fundraisera. Což zní hrozně sofistikovaně a v praxi to stojí hrozně za hovno.
Myslel jsem si, že moje děsně špatná povídka je dobrá. Ach ne.
Myslel jsem si, že moje děsně špatná povídka je dobrá. Ach ne.
A četl jsem knihu Cesty z úzkosti a deprese. Ta mě přesvědčila, že nejsem šťastný a nikdy nebudu.
Dál píšu o tom, že racek četl Junga a já ne.
Trefně jsem rozkryl, že obvykle první dojem (první pozitivní, abych upřesnil), který si o člověku udělám, obvykle přebije veškeré další. Proto mě mohou přitahovat i úplní kreténi.
Napsal jsem, že jsem Tomášem, který ztrácí mysl. Přeci jen se od té doby tedy něco velmi podstatně změnilo. Už ztrácím smysl.
Velmi odůvodněně se obávám, že máme s přítelem nějaký problém, o kterém ví jen on a nechce o něm mluvit. Protože není normální slíbit, že přijedete kolem sedmé a v půl jedné tu ještě nebýt.
Takže jdu brečet do postele a tvářit se, že všechno bude v pořádku nebo tak něco.