close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Andrew

29. června 2016 v 10:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V knize sněhová královna se objevuje postava Andrew. Je to mladý a krásný kluk, který je ale úplně dutý. Pro mě téměř archetyp. Všichni ti mladíčci, které tak obdivuju (a kteří občas nejsou tak mladí). A já si pořád dokola musím připomínat, že nejsem Barrett. Není mi přes třicet (ale bude), nevystudoval jsem Yale, nemám rád Paní Bovaryovou. Jsem prostě jen čtyřiadvacetiletá (třiadvacetiletá, ještě měsíc a dva dny) buzna, která je posedlá krásou.
Což o to, některé Platónovy dialogy by se jistě daly vykládat tak, že krása patří k dobru, je jeho projevem. Není tedy nic špatného na tom, blížit se ke kráse, k idee krásy. Problém je, když se člověk zasekne u smyslového potěšení. Což může a nemusí být pouze vizuální. (Andrew taky krásně voněl).
Myslím na ty své Andrewy. Na lidi, kterých bych se třeba i rád zbavil, ale nevím jak. Fascinující, když si připustím, že s jedním takovým Andrewem vlastně chodím. Ačkoliv ten vztah zpochybňuji kdykoliv se dozvím nějakou drobnost, třeba že neví, co je inkvizice nebo neuron. Jenže potom mu usínáte na hrudi a voní, tenhleten Andrew, a vám přijde, že je to tak v pořádku.
Jsou tu i jiní Andrewové. Filip, který skoro zmizel z povrchu zemského a ke kterému nesmím vzhlížet, protože i on byl přece iluze. Nebo ten kus lilka, který mě tak svazuje. Zosobnění generace, která nemá problém kurvit se už ve čtrnácti, a klidně za peníze, ale pít alkohol je pro ně hřích. (Já jsem přeci jen chlastal bohatě, než jsem v jednadvaceti přišel o panictví. Například tehdy na Vyšehradě, kvůli jedné nebo dvěma nenaplněným láskám).
Čtu Woolfovou a nemůžu se jí dostat na chuť. Mezi Akty - je to pořád dobré, je to skvělé, ale je to tak zvláštně neosobní, vzdálené, a najednou chápu, proč někdo může říct (třeba Woolfová sama), že autorka vlastně neumí psát. Někdy jako by to bylo až moc rozpuštěné, až moc volné, až moc divoké. Ne že by to obsahovalo nějakou primordiální divošskou sílu, jen ten podivný chaos, kdy už nestíháte vnímat, která věta náleží které postavě. Není to ta neurčitost jako u Vln, ta dokonalá subjektivizace. Je to spíš rozvolněnost - možná je podobnější skutečnosti než kdejaké běžné vyprávění, věta za větou, hezky svázané a uspořádané podle zvyků, ale přeci jen je to trochu neuchopitelné.
Proti tomu Cunningham (autor Sněhové královny) mě naprosto uhranul. Zapomněl jsme, jak moc mi vyhovuje jeho styl psaní. Něco, co jako by se z Woolfové narodilo, ale zašlo dál. K větší čitelnosti, k větší blízkosti. Našlo rovnováhu mezi subjektivním a objektivním. (Je Andrew objektivně krásný?)
Racek mi pochválil předminulý článek. Zrovna ten, o kterém jsem si myslel, že nestojí za nic.
Willy pořád nenapsal článek a pořád se mi trochu stýská. Na druhou stranu mám už plné zuby tohohle světa. Proto jsem si zrušil iboys, ne? Proto jsem se rozhodl, že i kdybych se rozešel, jak jsem zamýšlel, tak si partnera už nebudu hledat po internetu. A možná vůbec.
Třeba proto, že mi pak zůstane víc času pro hraní Skyrimu. Nebo pro přemýšlení nad věcmi, které bych mohl napsat ale nenapíšu, protože - je to tak - mám ze psaní strach. Že to nebude dobré. Že se zase usvědčím z toho, že umím napsat jenom lacinou gay romanci nebo víceméně prázdnou atmosferickou hříčku. Nic, co by obsahovalo drama.
Kluk z vývojovky (další Andrew? Jenže tentokrát asi ne dutý) měl chvíli účet na iboys - to jsem se zrovna učil vývoj nervové soustavy. Pokaždé, když slyším o bone morphogenic proteinu, vzpomenu si na něj. Easy peasy. Což mi připomíná, že mám za sebou celkem úspěšně státnice (dá se dvojka považovat za úspěch? Asi jo) a taky přijímačky na magistra. Dokonce jsem na chvíli měl radost.
Co mě čeká o prázdninách? V první řadě nekonečné poslouchání Buffalo songu. the buffalos used to say do what you do.
Dočtu Woolfovou. Kromě plavby, noci a dne a The years budu mít přečtené vše. Tedy z románů. Eseje mě teprve - doufám - čekají. A pak si možná přečtu nějakou klasiku. Něco, co mě třeba nadchne tolik, jako před rokem Karenina. Ale kdo ví. Mám ale vůbec chuť číst?
Měl bych napsat do laborky a donutit se tam chodit. Asi se celkem očekává, že tam budu trávit přes prázdniny nějaký čas. Nejdřív bych se ale musel rozhodnout, jestli strávím příští týden u babičky, nebo budu doma. Fakt je, že nechci být sám doma. Stejně jako se mi nechce jezdit do laborky. Stejně jako se mi nechce číst.
Chce se mi hrát Skyrim? Trochu mi to připomíná jednoho z těch Andrewů. Ale nakonec mi je to jedno. Dokud mám svou téměř nepřekonatelnou legendary ebony armor, jsem spokojený, protože - proč?
Rád bych se naučil líp na kytaru. Ale potřeboval bych lepší kytaru a taky takové to tamto. Kapodastr.
Nebo se líp naučil na housle, ale to bych se musel po roce ozvat učitelce. Což je neskutečně ponižující.
Střepův bývalý mi ještě pořád nevrátil knihu. Teď ignoruje moje zprávy na facebooku. Bezva. (Ne že by bezva nebylo už to, že té knize rozbil vazbu).
No a to je asi tak všechno. Ne že bych tím nějak dostatečně vystihl ten pocit neuspokojivosti, který se ve mně tak nějak usadil. (Je neuspokojivost slovo?) Ono by se dalo psát do nekonečna.
Myslím, že už vím, jaké jméno se hodí k příjmení Grey.
Jimmy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama