Červen 2016

Andrew

29. června 2016 v 10:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V knize sněhová královna se objevuje postava Andrew. Je to mladý a krásný kluk, který je ale úplně dutý. Pro mě téměř archetyp. Všichni ti mladíčci, které tak obdivuju (a kteří občas nejsou tak mladí). A já si pořád dokola musím připomínat, že nejsem Barrett. Není mi přes třicet (ale bude), nevystudoval jsem Yale, nemám rád Paní Bovaryovou. Jsem prostě jen čtyřiadvacetiletá (třiadvacetiletá, ještě měsíc a dva dny) buzna, která je posedlá krásou.
Což o to, některé Platónovy dialogy by se jistě daly vykládat tak, že krása patří k dobru, je jeho projevem. Není tedy nic špatného na tom, blížit se ke kráse, k idee krásy. Problém je, když se člověk zasekne u smyslového potěšení. Což může a nemusí být pouze vizuální. (Andrew taky krásně voněl).
Myslím na ty své Andrewy. Na lidi, kterých bych se třeba i rád zbavil, ale nevím jak. Fascinující, když si připustím, že s jedním takovým Andrewem vlastně chodím. Ačkoliv ten vztah zpochybňuji kdykoliv se dozvím nějakou drobnost, třeba že neví, co je inkvizice nebo neuron. Jenže potom mu usínáte na hrudi a voní, tenhleten Andrew, a vám přijde, že je to tak v pořádku.
Jsou tu i jiní Andrewové. Filip, který skoro zmizel z povrchu zemského a ke kterému nesmím vzhlížet, protože i on byl přece iluze. Nebo ten kus lilka, který mě tak svazuje. Zosobnění generace, která nemá problém kurvit se už ve čtrnácti, a klidně za peníze, ale pít alkohol je pro ně hřích. (Já jsem přeci jen chlastal bohatě, než jsem v jednadvaceti přišel o panictví. Například tehdy na Vyšehradě, kvůli jedné nebo dvěma nenaplněným láskám).
Čtu Woolfovou a nemůžu se jí dostat na chuť. Mezi Akty - je to pořád dobré, je to skvělé, ale je to tak zvláštně neosobní, vzdálené, a najednou chápu, proč někdo může říct (třeba Woolfová sama), že autorka vlastně neumí psát. Někdy jako by to bylo až moc rozpuštěné, až moc volné, až moc divoké. Ne že by to obsahovalo nějakou primordiální divošskou sílu, jen ten podivný chaos, kdy už nestíháte vnímat, která věta náleží které postavě. Není to ta neurčitost jako u Vln, ta dokonalá subjektivizace. Je to spíš rozvolněnost - možná je podobnější skutečnosti než kdejaké běžné vyprávění, věta za větou, hezky svázané a uspořádané podle zvyků, ale přeci jen je to trochu neuchopitelné.
Proti tomu Cunningham (autor Sněhové královny) mě naprosto uhranul. Zapomněl jsme, jak moc mi vyhovuje jeho styl psaní. Něco, co jako by se z Woolfové narodilo, ale zašlo dál. K větší čitelnosti, k větší blízkosti. Našlo rovnováhu mezi subjektivním a objektivním. (Je Andrew objektivně krásný?)
Racek mi pochválil předminulý článek. Zrovna ten, o kterém jsem si myslel, že nestojí za nic.
Willy pořád nenapsal článek a pořád se mi trochu stýská. Na druhou stranu mám už plné zuby tohohle světa. Proto jsem si zrušil iboys, ne? Proto jsem se rozhodl, že i kdybych se rozešel, jak jsem zamýšlel, tak si partnera už nebudu hledat po internetu. A možná vůbec.
Třeba proto, že mi pak zůstane víc času pro hraní Skyrimu. Nebo pro přemýšlení nad věcmi, které bych mohl napsat ale nenapíšu, protože - je to tak - mám ze psaní strach. Že to nebude dobré. Že se zase usvědčím z toho, že umím napsat jenom lacinou gay romanci nebo víceméně prázdnou atmosferickou hříčku. Nic, co by obsahovalo drama.
Kluk z vývojovky (další Andrew? Jenže tentokrát asi ne dutý) měl chvíli účet na iboys - to jsem se zrovna učil vývoj nervové soustavy. Pokaždé, když slyším o bone morphogenic proteinu, vzpomenu si na něj. Easy peasy. Což mi připomíná, že mám za sebou celkem úspěšně státnice (dá se dvojka považovat za úspěch? Asi jo) a taky přijímačky na magistra. Dokonce jsem na chvíli měl radost.
Co mě čeká o prázdninách? V první řadě nekonečné poslouchání Buffalo songu. the buffalos used to say do what you do.
Dočtu Woolfovou. Kromě plavby, noci a dne a The years budu mít přečtené vše. Tedy z románů. Eseje mě teprve - doufám - čekají. A pak si možná přečtu nějakou klasiku. Něco, co mě třeba nadchne tolik, jako před rokem Karenina. Ale kdo ví. Mám ale vůbec chuť číst?
Měl bych napsat do laborky a donutit se tam chodit. Asi se celkem očekává, že tam budu trávit přes prázdniny nějaký čas. Nejdřív bych se ale musel rozhodnout, jestli strávím příští týden u babičky, nebo budu doma. Fakt je, že nechci být sám doma. Stejně jako se mi nechce jezdit do laborky. Stejně jako se mi nechce číst.
Chce se mi hrát Skyrim? Trochu mi to připomíná jednoho z těch Andrewů. Ale nakonec mi je to jedno. Dokud mám svou téměř nepřekonatelnou legendary ebony armor, jsem spokojený, protože - proč?
Rád bych se naučil líp na kytaru. Ale potřeboval bych lepší kytaru a taky takové to tamto. Kapodastr.
Nebo se líp naučil na housle, ale to bych se musel po roce ozvat učitelce. Což je neskutečně ponižující.
Střepův bývalý mi ještě pořád nevrátil knihu. Teď ignoruje moje zprávy na facebooku. Bezva. (Ne že by bezva nebylo už to, že té knize rozbil vazbu).
No a to je asi tak všechno. Ne že bych tím nějak dostatečně vystihl ten pocit neuspokojivosti, který se ve mně tak nějak usadil. (Je neuspokojivost slovo?) Ono by se dalo psát do nekonečna.
Myslím, že už vím, jaké jméno se hodí k příjmení Grey.
Jimmy.


Plácy plác

18. června 2016 v 0:26 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám těžkou hlavu. A taky srdíčko. (A štěstíčko, tak určitě.) Ale whatever. Čekají mě ještě přijímačky. Státnice mám za sebou a samozřejmě, jak už mě ani nepřekvapuje, z toho vůbec nemám takovou radost, jakou bych si představoval. Spíš to obnáší spoustu povinností. Například obvolat celou rodinu a říct jim, že máte státnice. A pak to říkat kamarádům a nějak jim vysvětlovat, že nemáte náladu jít cokoliv slavit - a rozhodně neplánujete nějakou velkou hromadnou oslavu. (Protože není moc co slavit?)
Je to vlastně ještě nudnější pocit než po maturitě. A nějak se nezvládám učit na přijímačky (protože všechno umim?). Místo tohou koukám na vlogy Matěje Kašpara, protože... Ani nevím. A taky na Teri Blitzen.
A přemýšlím.
Napadá mě několik věcí. Například, že psát mi nejde kvůli tomu, že jsem neustále posedlý jedním tématem. Totiž smyslem života - a smrtí. A mám pocit, že to musí být všude. Vždycky začínám podobným způsobem. A nedovedu si hrát. Začínám první větou - a čekám, co na ní vyroste, ale většinou je to jen plíseň. (Ne že by plísně nebyly zajímavé, ale do výšky příliš nerostou.)
Stále mi chybí Willyho blog. Měl jsem v plánu Willymu napsat email. Protože to je přece úplně normální, psát cizím lidem maily, žejo?

Dneska jsem si četl o inaktivaci napěťově ovládaných sodíkových kanálů. A pak jsem si psal s Rackem a dozvěděl jsem se, že jsme se neviděli už skoro dva roky. Což je šokující jen do té doby, než mi dojde, že jsem u učitelky houslí nebyl už rok a nepřijde mi to moc dlouho. Nebo třeba že za tu dobu není nic nového.
On vlastně ani není důvod lidi vídat, ne? Děje se furt to samé.

No a to je asi všechno?
Ne. Ješě přemýšlím o tom, že moje nihilisticky cynické pocity jsou způsobené tím, že jednotlivé, velmi konkrétní problémy nejsem schopný řešit. A proto špatný pocit z nich nevědomě interpretuji jako pocit nemyslnosti bytí. Ve skutečnosti je to ale důsledek toho, že se pořád vypořádávám s tím samým a nikam to nevede. Tohle celé je ovšem taky jenom interpretace.
A taky pěkně pitomá.

Dnes jsem se dozvěděl, že inteligibilní se píše inteligibilní a ne intelegibilní. Před týdnem jsem se učil říkat remyelinizace.

Asi si přečtu něco, co jsem před třemi lety napsal o rackovi, protože proč ne. Před čtyřmi. Asi? A nejspíš začnu opět psát tyhle ranní stránky. Ne že by mi to pomohlo se rozepsat.
Chci být jako woolfová. (Utopený.)

Tak jsem se dozvěděl, že to bylo tehdy, kdy jsem měl tu úplně debilní brigádu pro jednu nejmenovanou neziskovku. Dělal jsem fundraisera. Což zní hrozně sofistikovaně a v praxi to stojí hrozně za hovno.
Myslel jsem si, že moje děsně špatná povídka je dobrá. Ach ne.
A četl jsem knihu Cesty z úzkosti a deprese. Ta mě přesvědčila, že nejsem šťastný a nikdy nebudu.
Dál píšu o tom, že racek četl Junga a já ne.
Trefně jsem rozkryl, že obvykle první dojem (první pozitivní, abych upřesnil), který si o člověku udělám, obvykle přebije veškeré další. Proto mě mohou přitahovat i úplní kreténi.
Napsal jsem, že jsem Tomášem, který ztrácí mysl. Přeci jen se od té doby tedy něco velmi podstatně změnilo. Už ztrácím smysl.

Velmi odůvodněně se obávám, že máme s přítelem nějaký problém, o kterém ví jen on a nechce o něm mluvit. Protože není normální slíbit, že přijedete kolem sedmé a v půl jedné tu ještě nebýt.
Takže jdu brečet do postele a tvářit se, že všechno bude v pořádku nebo tak něco.

Kunda sem

13. června 2016 v 23:29 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Poslouchám dokola I wish you were dead. Ale spíš by sedělo I wish I was dead. Dneska už je to lepší. Víkend byl na zabití. A když se člověk zase probouzí do světa plného nenávisti, musí si připomenout i tu špetku lásky, kterou ještě má. O víkendu se na mě všechno svalilo. Pátek byl jako lis, sobota hnus.
A dneska v noci jsem se nevyspal, protože jsem v polospánku procházel bludištěm plaveckých bazénů na americké škole. V doprovodu psychopatické brunety jménem B., které přetáhla svou sokyni mikrofonem a svého vyvoleného chtěla v tom bazénovém labyrintu zabít. Nakonec utekla a vylezla na strom.
A do toho mi členové komise předčítali otázky.
Morfologie larev. (Jen to ne. Žádnou morfologii.)
A místo učení mě bolela hlava. Vzal jsem si prášek a dál mě bolela hlava. A tak jsem hrál hry na mobilu a teď mě hlava nebolí, ale už je moc pozdě.

A já prostě nevim. Chci psát. Něco. Protože psaní dávalo smysl. Nejvíc se děsím té chvíle po státnicích. Až mi dojde, že už se nebudu moc tvářit, že věci, ze kterých mám úzkosti, jsou státnice. ne že bych ze státnic úzkosti neměl, ale tyhle jsou z něčeho jiného.
Nebo je to možná jen obyčejný strach.
A taky na mě číhá otázka - co chci dělat?
(Chci napsat do laborky a chodit tam tři dny v týdnu? Ne. Rozhodně ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Chci se celé prázdniny válet v nicotě a sprchovat se jenom když má přijet přítel. Nebo nikdy. Mít dlouhý chlupy a pak si je vytrhat depilačnim voskem a nějak se smířit s podělanou dvojkou z obhajob, protože jsem prostě byl moc línej opravit svoje citační faux pas.)
Říkám si, že si třeba chci číst. Třeba. Možná. Kdo ví.
Nakonec budu hrát od rána do večera skyrim a přemýšlet, kde vezmu na vytuněnej počítač, kterej utáhne tu reedici nebo co to je, která má vyjít na podzim.

V hlavě se mi rojí otázky. Především na to, co nevím. VDJ rekombinace. "A věděl byste, jak rekombinace funguje na molekulární úrovni?"
Protože kromě fyziologie živočichů, fyziologie rostlin, morfologie živočichů, morfologie rostlin, vývojové biologie a imunologie se prostě člověk určitě má čas naučit znova i molekuláru.
Ne že by s cre rekombinázama nebyla sranda. stejně tak s paní profesorkou P. a kvasinkama a snare a SRP partikulí. Co člověka potom vede dělat něco s gliema?
Mohl jsem si dát státnice z bílého modulu, konečně se naučit biochemii a nakonec dělat molekulárního biologa.

Pokud bych chtěl na PhD do německa... musel byh zjistit kam. A nebo se naučit programovat a zobrazovat a dělat divné věci s počítačem. A taky se naučit německy.
Pokud bych chtěl vůbec na PhD.

Někdy - ale to psát nebudu.

Možná bych si přečetl Krysaře. Po sté. A Adama a Evu. Darmoděj, nevděk svět, nehřeje, nezebe...
(Ach lásko má, jsi z jezí rzi, a z vln a z vírů jezerních, kde ze všech malých smrtí mých zbylo jen labutí peří).

V současné protivné nálady by možná nebylo tak složité si vydupat, že budu vegan a nebudu jíst nic, co matka uvaří. Kdybych na to měl v současné protivné náladě chuť. Momentálně mám chuť nenávidět státnice a ještě víc nenávidět příslib děsuplných situací po nich.
Především toho ticha. Klidu. Toho, že potom přijdou horší myšlenky.
(Co je horší než neudělat státnice?)
(Bojím se.)
(Co je horší než trojka ze státnic?)
(A taky bych měl dojít na sekretariát a zjisti si komisi na přijímačky. Abych věděl, co se naučit nejlíp.)
(A donést jim svou citačně pokurvenou práci.)
(Kunda sem.)
(A taky přestat nadužívat závorky - a raději nadužívat pomlčky; středníky)

Došel jsem k závěru, že pokud někdy budu Grey, tak budu Jimmy. Podle jedné alternativní country odrhovačky. Nebo možná folkové. Kdo ví.
A taky si nechám vytetovat nějakou chobotnici a pod ní citát od joanny...
(Even mollusks have wedding though solemn and leaden?)
A nebo si pořídím tu chobotnici a alkohol, do kterého se nakládají. Abych si udělal svůj výstřední klobouk, který si stejně nebudu mít odvahu vzít. Ale mít na stole chobotnici - to chceš.
Malá kompenzace za pakobylky, které asi nikdy mít nebudu?

Na druhou stranu, otec chtěl psa a já ho nechtěl. Máme psa. Venčit ho musím. Komu by ublížily moje roztomilé pakobylky, které nikdo venčit nemusí? Vypadají jako sličná větev.

Jo. Asi se vážně nedovedu bavit s lidma. Když to nejde, začnu mluvit o transplantacích srdce nebo o tom, jak se v laborce izolují mozky.
To první lidem přijde nudné. To druhé nechutné.
A nakonec mi to je celkem jedno. Budu myši pitvající vegan. Whatever.

(Whatever je taková novodobá paralela k Hakuna Matata?)

No, takže tak. Jsem se rozepsal. A nemám chuťp řestat. Mám chuť psát sračky do skonání světa (a země byla nesličná a pustá). Jenže co už. Jednou musim spát a jednou musim na státnice a jednou... kdo ví. Jednou třeba umřu. Baví mě to pomyšlení, že nebudu mít nikoho. Že si vlastně nikdo nevšimne, že jsem pryč. Budu zavřenej doma se spoustou koček, které mě pak sežerou... a až jeden ten puch dojde k sousedům, nebudou pořád vědět, jestli ty kočky žijou a nebo už nežijou. Budou to moje Schrodingerovy kočky. Schrodingerovy lidožravé kočky. Akorát místo jedu tu budou mít jen omezené zdroje jídla.
Hádám, že začnu smrdět dřív než pojdou hlady. Netuším, proč budu smrdět. Zato ale vím, proč a jak funguje rigor mortis a že sval může být stažený - aha! Nevím. Izotonicky nebo izometricky.
Nebo taky že existuje vlnitý a hladký tetanus a že dorzální ret blastoporu je organizátor obojživelníků. Že nemáme zygotu a ani vajíčko.
A ani vajíčko není vajíčko. Pokud teda někdo místo slepičích vajec nekupuje vejce ježovek. Pak by skutečně kupoval vejce a ne oocyty.
Což mi připomíná, že jsem dlouho neviděl Kluka z vývojovky (alias moje jediná naděje na to, že kdybych se rozešel, měl bych ještě šanci narazit i na normálního gay. Ale nenašel bych nikdy odvahu ho oslovit, zato bych ho našel na grindru, kde bych ho unudil debatou o smysluplnosti filosofie.)
Tak.
Nakonec tohle je můj život. Přitahuju lidi, kteří mi na moje darkest fears řeknou, že nemají rádi, když vedu monology o dvaceti zprávách. Ne. aha. Oni to neřeknou mně. Potom mi - ne, předtím - vyznají lásku a následně pošlou svoje péro mému spolužákovi, který je ve všem lepší než já.
A já jsem moc malichernej na to, aby mi to bylo u prdele.

Takže vzpomínám na Berlín. Na Joannu. Na lišku. Na pani krtka a její dance moves když hrála v mekáči music od madonny. Aneb i bezďák si dovede užívat života. To jen já to nedovedu a myslím si, že je to normální.
Protože moc sleduju nihilist memes a beru to moc vážně.
Nebo proto, že stejně nevidim žádné uspokojení v budoucnosti. A taky proto, že mám blbej sestřih a deptá mě to každé ráno. No dobře, jen ta rána, kdy nemám mastné vlasy.

MInulý rok se mi povedlo napsat víc článků než kdy jindy. Tenhle rok se mi daří psát míň článků než kdy jindy - a o ještě větších hovnech.

Nakonec ale - lidi s depresí mají problém i vylézt z postele. Já klidně chodím plavat. Tak se snad bát nemusím. (Věta navazující na něco, co jsem nenapsal. Jako za starých dobrých patetických časů, jů.)
Chybí mi Willyho blog. Když už nic jiného, mohl jsem se těšit na zajímavé člány o věcech, které jiní gayové zažívají a já ne.
A taky mi chybí drbání cizích blogů s Rackem. (Neříkám mu už jménem?)
A našel jsem svůj starý deníček. Resp. sešit s ranímá stránkama. Tzn. sešit, který jsem si psal po maturitě, vydeptaný právě z Racka a taky z Doktora s medovýma očima (který teď mimochodem hledá kamaráda s výhodama, protože má už tři roky partnera a přešli na volný vztah. Ano. takže cca půl roku potom, co "mě chtěl hrozně moc políbit, ale pak si to rozmyslel". Gr8.)... A četl jsem Stepního vlka. Why not. Protože všem přišlo, že se mi to bude líbit.

Nakonec bych asi měl svou frustraci dávat najevo lidem, kteří za ni mohou. Ne lidem, kteří jsou na mě obvykle milí. A ne kvůli tomu, že někdo jiný podle nich nemá svalnatou postavu a podle mě ano.
Nesnášim falešnou účast. Falešnej zájem. A možná nejhorší jsou falešný omluvy. Nemám je rád proto, že vždycky věřím, že nejsou falešný.
Díky bohu za S. Za to, že mi připomíná, že lidi jsou svině a že i já mám být svině. Nakonec jsem ale svině na ty lidi, co svině nejsou.

(Nevim, jestli chci vědět, jak dlouho tohle píšu. Chtěl bych zas napsat něco. Něco. Něco jako kokon nebo jako tu druhou skicu o klukovi, co miloval holku s kaštanama. Nebo si aspoň trochu sebeironicky povzdechnout nad tím, že jsem meloun. Ne tak zelenej, ale tak - už nevím, jak to bylo. Možná to bylo ne tak sladkej, ale tak zelenej.)

Ale abych se neradoval předčasně. Až skončí státnice, budu se moct učit na přijímačky.
A až skončí přijímačky, budu moct číst články k diplomce. A nebo si hledat práci. Hehe.

Co když mi v laborce zůstaly buňky a vyrostla z nich ohromná masa neuronů... zarostla celou kultivačku a ústav teď žije vlastním artificiálním mozkem.
(Moje školitelka je teď zastupující ředitelkou. Abych se taky pochlubil cizím peřím.)

(A proto nejspíš neměla čas mi přijít na obhajobu. Abych nebyl zas moc optimista.)

(A to není ten důvod, proč mi zhoršili známku. Ten důvod je, že jsem posral citace.)


Taky jsem minulej tejden četl mangu o spirálách.
Proč jsou vlastně lidi tak ochotní vzdorovat nějakému prokletí, když jeho důsledkem není žádné zotročení ani nic podobného, ale prostě smrt - nebo naplnění nějakou šíleností, třeba spirálama.
A proč jedli šneky?

Lana Del Rey prý nahrává další album. Ale možná by líp udělala, kdyby se vrátila na školu a dostudovala si tu filosofii. A třeba by si pak přestala píchat kolagen a vypadala by normálně.
A třeba taky ne.

Cher je prý královna gayů. A co na to Madonna? (A co na to Gaga?)

A taky jsem přestal nesnášet Taytay. Tolik novinky ze světa popu.

A taky mám chuť přečíst si znovu něco od Murakamiho. Buď Kafku na pobřeží nebo Kroniku ptáčka na klíček. Kterou má půjčenou střepův ex. Získat zpět vlastní knihu tak obnáší setkat se s lidmi, což se mi teď vůbec nechce.

Nechce se mi totiž nic.
A nic neumim.
A ve čtvrtek mam státnice.
A nejdu odpoledne, ale už dopoledne.


Ebebe.
(Kunda tam.)
(Snad na to pan prezident nemá copyright.)