close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

O nerozkvetlých jasmínech

15. května 2016 v 23:32 | Grey.t |  Zážitky a události
Přemýšlel jsem, kde začnu. Ale jistě: u té tváře. U nádherné usměvavé tváře slečny s jiskrou v očích. Bylo na ní něco, co člověka nutilo se usmát. Ladnost chůze, zvláštní druh elegance - jejím pohybům by se ještě dalo leccos vytknout, ale byly tak skutečné -, záblesk naděje a krásy ve světe, který pomalu ale jistě shazuje listí. Měla květované šaty a širší bledá stehna. A když nám přinášela talíř, navlékla si na ruce bílé bavlněné rukavičky. Nejvíc mě ale fascinovalo to dobro. Neuvěřil bych, že dovede udělat cokoliv zlého. Jako kdyby na prázdných talířích servírovala kousek sebe, kousek své radosti. A nic z ní neubývalo.
Potom se mi zamotala hlava z argentinského koktejlu se zvláštním jménem. Bylo v něm tropické ovoce a spousta rumu. A nakonec jsem trochu zamotaný odešel a na kouzelnou slečnu jsem v tom myšlenkovém vertigu ani nepohlédl. Protože jak to tak bývá, alkohol člověka obšťastní jen na chvíli. Potom se z něj stane ledová ruka, která ho drží za kotník - nebo možná za srdce - a stahuje ho za sebou. Kdo ví kam. Šel jsem pomalu a cestou jsem zrychloval. Dokud mi nebylo zase trochu lehko. Aspoň trošičku. Nakonec člověk musí zase myslet na sebe. Ani nejusměvavější servírka vám štěstí nepřinese. S lahví cuba libre jsem se vyškrábal na Petřín a pořád dokola jsem poslouchal All is loneliness. Ještě tam nerozkvetly jasmíny. Přitom jinde (kde?) už kvetou. Utrhnul jsem si jeden kvítek a čichal k němu. A po nějaké době jsem ho položil na zídku. Už vím, bylo to ve čtvrtek, když jsem čekal na svázání bakalářky. Tehdy jsem se taky škrábal do kopce, pro změnu na Husinecké, na místě, kde jsem před lety potkal Letní Bouři. Chtěl jsem si to znovu projít - prožít.
A v pátek jsem zjistil, že ten člověk si už tři roky nezměnil profilovou fotku. Zase mi na něm přijde něco podivně jedinečného. Ale teď je to už spíš tím, že začínám tušit, jak se taková "běžná" povaha musí vyvažovat zlatem - a ani to není dost.
Vyfotil jsem několik fotek a hledal místo, které jsem nenašel. Prošel jsem přes Hrad do Jeleního příkopu a tam jsem chvíli brečel. Jen tak, ze zvláštního dojetí. Chtělo se mi už na Petříne, při pohledu na modré nebe, při pomyšlení na Xenin a naše první setkání, na naše psaní. Nebo při vzpomínce na jeden den se Sionnach - na ten podivně okouzlující koncert a na to, že i tehdy moje patetické srdíčko sžírala podobná bolest. Něco, co je v porovnání se světem tak hrozně malé, ale byli byste schopní - ba ochotní - kvůli tomu skočit. Jen najít dost vysoké místo. Snad proto jsem prošel Jelením příkopem, vyrazil na Letnou a odtamtud jel tramvají na Vyšehrad. Vzpomenout si na první okamžik, kdy mi ruka jiného člověka zajela do kalhot. Člověka, o kterém jsem ještě předtím napsal, že je odporný. To jsem zjistil včera ráno, když jsem si procházel deníček. Ještě než jsem vstoupil do nejhoršího vztahu ve svém životě, napsal jsem o tom člověku, že je nechutný. A pak jsem se od něj nechal urážet. I udělat. Kdo ví proč. Snad z podivné osamělosti.
Je fascinující, jak místa někdy dýchnou minulost - a někdy je to jako smrdutý dech. Potom jsem koukal na lavičku, kde jsem kouřil s Pistolnicí dýmku. (Už tak dlouho jsem jí nekoupil žádnou kopretinu. Ale nechutnému člověku jsem kdysi koupil růži a škodolibě jsem se radoval, když si do prstu vrazil trn. Omlouval jsem se mu za to, že mi lže?)
Ani Vyšehrad ale není dost vysoký. Místo chuti skočit jsem si vzpomněl na matku Amélie z Montmartru a říkal jsem si, že přesně takový typ sebevraha bych byl - ten, co dopadne na někoho jiného. Někdy během toho výletu vystřídala alkoholovou lehkost zas ta tíha - na ramenou, na hrudi. Taky mi chvíli byla hrozná zima a cítil jsem, že budu mít průjem. Domů jsem dorazil sedmičkou, projel jsem pod Nuselákem, aniž bych se s tím trochu zvráceným nadšením podíval nahoru.
Dneska jsem si vzpomněl, komu se ta slečna podobala. Ruské studentce, spolužačce, i když není tak kyprá a podivně elegantní. Jako by měly podobné štěstí v očích. Kouknete na ně a máte chuť jim složit poklonu.
Vím, že jednou bude všechno v pořádku. Minimálně v tom starém pořádku, který nebyl sice nijak slavný ani naplňující, ale hřál svou důvěrností. Někde na světě možná existuje štěstí - i kdyby to znamenalo jen nemít na ramenou vždycky nějaké břemeno.
Kočním tím, že koukám na mapu hvězdné oblohy, kterou mi tehdy Filip (to je jméno Letní Bouře) poslal. Třeba mohlo být všechno jinak. Třeba bych se nezačal zakoukávat do idiotů a kurev. Třeba bych se ani sám jako kurva necítil. Ale ono to jinak není. Jen můj život má podivnou návaznost. Jako by se včera čtyři roky spojily. Od nechutného mravence s šedinama ve vlasech až po současnost. Možná je vážně na čase se posunout dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. května 2016 v 23:54 | Reagovat

Ať už bys skočil jinému na hlavu nebo do příkopu, jisté je, že ses svým zápiskem o šťastné dámě zapsal mezi nemnohé kavalíry, kteří vymřou po meči.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama