Mít prsty ohmatané od kytarových strun. Krásný pocit. Podivně příjemný, jako by se člověk mohl ztratit v tom drobném brnkání. Potom, co vybojoval kytaru zpod vrstev oblečení - nepořádný pokoj bohémské rádobyumělecké buzny. Zvláštní - můj svět. Jak se smrsknul na čtyři zdi. A občas najednou vykouknu - venku je toho tolik. Ale mezi čtyřmi zdmi se chystají státnice. Chystá se něco, čím se můžu nechat pohltit. Zbavit se všeho.
Našel jsem krásu Salome.
A pochopil způsob, jakým vybrnkat A moll, aby to znělo autenticky.
Probrnkal jsem se s k melancholii. Především Nohavicou.
Kdo ví, třeba mě v noci čeká další erotický sen. Ten poslední byl o bývalém příteli Střepa. A taky o dalších lidech.
Salome mi z části připomíná třešně. Ale jen vzdáleně.
Je toho tolik, co bych si přál.
(Co chceš
a ona malá
a duny na luně
úzkostá, slastná
zašeptala - všecko).
(Co chceš
a ona malá
a duny na luně
úzkostá, slastná
zašeptala - všecko).
Nakonec mi je v téhle chvíli víc živo - přeji si o tolik víc než jen umřít. Všechno splývá. Politika, filosofie. Umění. Společnost, psychologie, etika.
A třešně.
A taky kluk z vývojovky a metamorfóza a opakované myšlenky na kokon - na kokon, který se udál tak dávno a pořád volá po revizi. (Po revizi, při které můžu uplatnit svoje znalosti vývojové biologie).
Zabalil bych se do černého hedvábí. Do heboučkého kokonu, do mojí budoucí kukly. Zamotal bych se do zámotku. A kdo ví, co by nastalo pak.
Ale je to potřeba. Nebo mě čeká ještě několik larválních instarů?
Nebo už je to imaginární svlékání?
Ještě laškuji s myšlenkou nechat se pokřtít na smrtelné posteli. Jako staří pohanští králové, kteří si pojistili posmrtný život - protože co kdyby náhodou? - a smyli všechny hříchy.
Kolik hříchů může člověk napáchat na smrtelné posteli?
(Kolik hříchů mohlo napáchat novorozeně? A proč jeho křik přehlušil Krysařovu píšťalu? Alespoň ve zpomalených uších Seppa Jorgena.)
Kdo ví.
Závrati, ach, horo mezi městy, jen živ, co člověk má, jen živ, co má v půl cesty? Slyšíš mě?
volala. A celá čekala.
A lesy hřměly: štěstí.
volala. A celá čekala.
A lesy hřměly: štěstí.
Zajímalo by mě, jak na klavír hrál Liszt. Čím byl tak strhující, že jeho koncerty budily takový poprask. A proč mě ze začátku tak nadchávalo jeho liebestraum.
Můj přítel mě možná podvádí. Nejsem si jistý, jestli mě to štve. Především jsem ale sám a už mi začíná chybět. Skoro mi přijde, že čeká, až budu mít po státnicích, aby se rozešel. (Nebyl to původně můj plán?)
Z tohohle úhlu to vypadá jinak. Jsem si téměř jistý, že nechci být zase sám.
Z tohohle úhlu to vypadá jinak. Jsem si téměř jistý, že nechci být zase sám.
A na youtube už se objevily Feathers od Marissy Nadler.
Konečně.
letos jsem si nestihl natrhat květnové jasmíny, které nejsou jasmíny, ale pustoryly. Ale právě teď je cítím. Reminiscence letních bouří.
A pak taky myšlenky na další imaginární lásky.
Je zvláštní, jak to kouzlo někdy dovede splasknout.
jenom úzkost zůstává
nebo taky ne
Liszt, Paganini. Stejně jako Jordan. Byli prvními, něčím, co nemělo obdoby.
Po Currym se beztak slehne zem, i když je nejlepší ze všech.