To je vlastně asi to nejzajímavější. Smrt je nevyhnutelné vyústění života, ať ho žijeme jakkoliv. Když zajdeme ještě trochu dál, je celkem zřejmé, že ať už vykonáme v životě cokoliv, ať se chováme jakkoliv, nakonec stejně umřeme a pak nám to bude už úplně jedno.
Ještě jednou o smrti?
10. května 2016 v 0:50 | Grey.t | Myšlenky a pseudofilosofieTo je vlastně asi to nejzajímavější. Smrt je nevyhnutelné vyústění života, ať ho žijeme jakkoliv. Když zajdeme ještě trochu dál, je celkem zřejmé, že ať už vykonáme v životě cokoliv, ať se chováme jakkoliv, nakonec stejně umřeme a pak nám to bude už úplně jedno.
Komentáře
Alétheia by se asi neměla těšit na smrt, nejsem si jist. Možná je to tak v pořádku, ale zdá se mi, že v té argumentaci je o závit těsno.
Co si vzpomínám, tak jako malé dítě jsem nechtěl umřít a bylo mi relativně dobře. Přirozeně by bylo žádoucí zůstat s mozkem spokojeného dítěte a přesto zvládat nároky společnosti dospělých. Jsou tací, co se můžou přetrhnout, aby si prodloužili život a to je, pokud vím, podobně tragická zkušenost.
Zato většinu lidi, které jsem poznal, život naplňoval situacemi, které jim vnukaly pomyšlení na dobrovolný odchod ze světa. Ať už vědomě nebo nevědomě si ubližovali, týrali své blízké (ne že by na tom sešlo, když se destruuješ) a rozsévali špatnou náladu.
Nicméně ta smrt do toho života jaksi patří, asi jako patří puzzle k sobotnímu deštivému odpoledni. Jen bys ji měla asi přijímat poněkud pragmatičtěji - ne jí mávat a už vůbec ne ji vpouštět do příbytku.
No, člověk se skládá z těla a duše. Pozorujeme totiž, že tělo je složeno z mnoha částí, ale duši - své já - nedokážeme nijak rozložit na víc částí. Tedy duše je jednoduchá (dalo by se říct z jedné části, nedělitelná). Po smrti se tělo začne rozkládat na části. Ale duše je jednoduchá a nemůže se rozpadnout, je nesmrtelná. To znamená, že nepřestává existovat po smrti těla.
Myslím, že snad každý touží po spravedlnosti, věčném životě atd. To všechno přesahuje tenhle nám známý svět, ve kterém např. ta spravedlnost není.
Teď už se na smrt asi těšit nebudeš, že jo? :)
Heeej, "To se mi líbí"! (o=0 Skvělý článek, těší mě, že ses nad tím zamyslel a napsal ho. Myslím si, že smrt je na tom všem (= na světě) právě jediná spravedlivá, protože čeká bez rozdílu každého, jedno kdy, ale prostě každého. To je podle mě bod plus, protože na rozdíl od nejistoty ohledně života v ráji či utrpení v pekle nebo reinkarnace do poníka, červa nebo ředitele Národní banky je tu smrt prostě jako nejspravedlivější prvek ve všem. Počkat, nemluvili jsme o tom už
A já se na smrt těším už dlouho, ale někteří lidé, kupříkladu můj tatínek, to neradi slyší. Asi si to špatně vykládají. Jenže to, že se těším, neznamená, že to jdu sebedestruktivně vyhledávat - asi si spíš chci užít obojí... Taky se ještě těším na první zmrzlinu této sezóny, na Tebe, až se zase uvidíme, na pracovně zabité léto, na sběr dat pro PhDr. nebo na to, jak se odstěhuji a budu mít jednou KONEČNĚ koupelnu jenom sama pro sebe. A taky se teda těším, až umřu, ale je jasné, že když se těším na takovou spoustu věcí, tak je potřeba vychytat to tak šikovně, abych ty ostatní položky stihla ještě před tou smrtí. (o=0
No a jak píšeš, kde dělají "jiný krok" - podle mě obě Tvá vysvětlení jsou správná. Jenže tu radost nejde mít navždy (a možná si to neuvědomují?), protože jednou budeme tak staří a nefunkční, že už by to bylo přece utrpení - to nechceš. Myslím, že to není štěstí, ale spokojenost. Možná je štěstí trochu jiné... A můžeš to mít také a myslím, že to snad i máš, ne? Oo= Dáme příště konverzaci s něčím z Frankla? (o=0