Večer strávený sněním o vepřové panence. A sledováním rozhovoru o tom, proč by bylo morálně správné být veganem. Souhlasím s rozhovorem, ale panenka chutnala tak skvěle. Piju čaj na nervy. A pomáhá to. Usnul bych. Usnu. Snad.
A všechno se někdy nějak vyřeší. Já musím začít u státnic.
Nakonec je třeba si připomenout, že ty úzkosti nejsou tak hrozné. Nepadá mi nebe na hlavu. Jen je třeba si to připomínat v tu chvíli, kdy mám pocit, že ano. Že všechno končí, že bolest bude nekonečná. Že není cesty ven.
je cesty ven. Pro začátek - státnice. A pak - mít se rád. Mít se v úctě. A srát na to, co si myslí ostatní.
Měl jsem několik různých plánů. Lexaurin. Vltava. Žíly. Ale co třeba žít? Jenže k čemu se upnout, když v budoucnosti je tma a v současnosti není radost?
Nakonec jsem se dočkal nepochopení i od autorů nihilistických obrázků. Nebojím se, že by na mě lidi po mé smrti zapomněli. Je mi to celkem jedno. Bojím se mnohem víc toho, co bude před tou smrtí. Bojím se toho tolik, že bych radši byl už po ní. A nebude líp. Nevěřím, že by mohlo.
Jsem veselý po čaji. Po bylinkovém čaji. Whatever, žejo.
Čtu Willyho články a pláču nad tím, že nepíše další. Dobře, nepláču. Spíš tak nostalgicky koukám do blba. Na kytku, kterou jsem postavil do rohu, abych mohl otevřít okno. A taky poslouchám post-rock, protože už mi došly nápady na další hudbu. A post-rock nezklame. Až na to, že z něj mám vždycky úzkosti. Nebo ho poslouchám když mám úzkosti. Je to jedno, protože jednou všichni umřeme a pak umřou i ty po nás a jestli život někdy skončí, jaký měl vlastně smysl?
Není smysl jen taková evoluční iluze?
Pravý nihilista nepřežije. nerozmnoží se. Nepředá své geny. Je to biologický pervert. Ale to jsem já taky.
Blah blah blah. Snůška filosofických keců. Nejdokonalejší byla stejně letní bouře.
Je to právě tak, že monstra se nerozmnožují. Nihilista prostě je slepá ulička evoluce, která končí v třiceti potahovaných tabletách lexaurinu. :)