Květen 2016

Kauza s ALS a kmenovými buňkami

31. května 2016 v 15:29 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Včera byla českou televizí publikovaná reportáž, která poukázala na kontroverzní okolnosti při výzkumu profesorky Evy Sykové, ředitelky Ústavu experimentální medicíny, předsedkyni rady AV ČR, senátorku a místopředsedkyni rady pro výzkum, vývoj a inovace. Profesorka Syková aplikovala léčbu, jejíž účinek není vědecky podložený, na pacienty s amyotrofickou latelární sklerózou (ALS). To je ta nemoc, na jejíž podporu se spustila virální akce "Ice bucket challenge". Profesorka Syková a její vědecký tým v Motolské nemocnici aplikovali léčbu pomocí kmenových buněk. Podle současných informací si za zařazení do klinického testování nechala od pacientů či jejich blízkých platit 150 000 korun. Momentálně se jedná o jejím odvolání z vedení Ústavu experimentální medicíny a z rady pro výzkum, vývoj a inovace. Rád bych se k této události vyjádřil (jako student, který na Ústavu experimentální medicíny psal bakalářku a plánuje psát magisterskou diplomovou práci).

Listí

31. května 2016 v 0:52 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mít prsty ohmatané od kytarových strun. Krásný pocit. Podivně příjemný, jako by se člověk mohl ztratit v tom drobném brnkání. Potom, co vybojoval kytaru zpod vrstev oblečení - nepořádný pokoj bohémské rádobyumělecké buzny. Zvláštní - můj svět. Jak se smrsknul na čtyři zdi. A občas najednou vykouknu - venku je toho tolik. Ale mezi čtyřmi zdmi se chystají státnice. Chystá se něco, čím se můžu nechat pohltit. Zbavit se všeho.
Našel jsem krásu Salome.
A pochopil způsob, jakým vybrnkat A moll, aby to znělo autenticky.
Probrnkal jsem se s k melancholii. Především Nohavicou.
Kdo ví, třeba mě v noci čeká další erotický sen. Ten poslední byl o bývalém příteli Střepa. A taky o dalších lidech.

Salome mi z části připomíná třešně. Ale jen vzdáleně.

Je toho tolik, co bych si přál.
(Co chceš
a ona malá
a duny na luně
úzkostá, slastná
zašeptala - všecko).

Nakonec mi je v téhle chvíli víc živo - přeji si o tolik víc než jen umřít. Všechno splývá. Politika, filosofie. Umění. Společnost, psychologie, etika.
A třešně.
A taky kluk z vývojovky a metamorfóza a opakované myšlenky na kokon - na kokon, který se udál tak dávno a pořád volá po revizi. (Po revizi, při které můžu uplatnit svoje znalosti vývojové biologie).

Zabalil bych se do černého hedvábí. Do heboučkého kokonu, do mojí budoucí kukly. Zamotal bych se do zámotku. A kdo ví, co by nastalo pak.
Ale je to potřeba. Nebo mě čeká ještě několik larválních instarů?
Nebo už je to imaginární svlékání?

Ještě laškuji s myšlenkou nechat se pokřtít na smrtelné posteli. Jako staří pohanští králové, kteří si pojistili posmrtný život - protože co kdyby náhodou? - a smyli všechny hříchy.
Kolik hříchů může člověk napáchat na smrtelné posteli?
(Kolik hříchů mohlo napáchat novorozeně? A proč jeho křik přehlušil Krysařovu píšťalu? Alespoň ve zpomalených uších Seppa Jorgena.)

Kdo ví.

Závrati, ach, horo mezi městy, jen živ, co člověk má, jen živ, co má v půl cesty? Slyšíš mě?
volala. A celá čekala.
A lesy hřměly: štěstí.

Zajímalo by mě, jak na klavír hrál Liszt. Čím byl tak strhující, že jeho koncerty budily takový poprask. A proč mě ze začátku tak nadchávalo jeho liebestraum.

Můj přítel mě možná podvádí. Nejsem si jistý, jestli mě to štve. Především jsem ale sám a už mi začíná chybět. Skoro mi přijde, že čeká, až budu mít po státnicích, aby se rozešel. (Nebyl to původně můj plán?)
Z tohohle úhlu to vypadá jinak. Jsem si téměř jistý, že nechci být zase sám.

A na youtube už se objevily Feathers od Marissy Nadler.
Konečně.

letos jsem si nestihl natrhat květnové jasmíny, které nejsou jasmíny, ale pustoryly. Ale právě teď je cítím. Reminiscence letních bouří.
A pak taky myšlenky na další imaginární lásky.
Je zvláštní, jak to kouzlo někdy dovede splasknout.

jenom úzkost zůstává
nebo taky ne


Apetit

19. května 2016 v 23:15 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Večer strávený sněním o vepřové panence. A sledováním rozhovoru o tom, proč by bylo morálně správné být veganem. Souhlasím s rozhovorem, ale panenka chutnala tak skvěle. Piju čaj na nervy. A pomáhá to. Usnul bych. Usnu. Snad.
A všechno se někdy nějak vyřeší. Já musím začít u státnic.
Nakonec je třeba si připomenout, že ty úzkosti nejsou tak hrozné. Nepadá mi nebe na hlavu. Jen je třeba si to připomínat v tu chvíli, kdy mám pocit, že ano. Že všechno končí, že bolest bude nekonečná. Že není cesty ven.
je cesty ven. Pro začátek - státnice. A pak - mít se rád. Mít se v úctě. A srát na to, co si myslí ostatní.
Měl jsem několik různých plánů. Lexaurin. Vltava. Žíly. Ale co třeba žít? Jenže k čemu se upnout, když v budoucnosti je tma a v současnosti není radost?
Nakonec jsem se dočkal nepochopení i od autorů nihilistických obrázků. Nebojím se, že by na mě lidi po mé smrti zapomněli. Je mi to celkem jedno. Bojím se mnohem víc toho, co bude před tou smrtí. Bojím se toho tolik, že bych radši byl už po ní. A nebude líp. Nevěřím, že by mohlo.
Jsem veselý po čaji. Po bylinkovém čaji. Whatever, žejo.
Čtu Willyho články a pláču nad tím, že nepíše další. Dobře, nepláču. Spíš tak nostalgicky koukám do blba. Na kytku, kterou jsem postavil do rohu, abych mohl otevřít okno. A taky poslouchám post-rock, protože už mi došly nápady na další hudbu. A post-rock nezklame. Až na to, že z něj mám vždycky úzkosti. Nebo ho poslouchám když mám úzkosti. Je to jedno, protože jednou všichni umřeme a pak umřou i ty po nás a jestli život někdy skončí, jaký měl vlastně smysl?
Není smysl jen taková evoluční iluze?
Pravý nihilista nepřežije. nerozmnoží se. Nepředá své geny. Je to biologický pervert. Ale to jsem já taky.
Blah blah blah. Snůška filosofických keců. Nejdokonalejší byla stejně letní bouře.

O nerozkvetlých jasmínech

15. května 2016 v 23:32 | Grey.t |  Zážitky a události
Přemýšlel jsem, kde začnu. Ale jistě: u té tváře. U nádherné usměvavé tváře slečny s jiskrou v očích. Bylo na ní něco, co člověka nutilo se usmát. Ladnost chůze, zvláštní druh elegance - jejím pohybům by se ještě dalo leccos vytknout, ale byly tak skutečné -, záblesk naděje a krásy ve světe, který pomalu ale jistě shazuje listí. Měla květované šaty a širší bledá stehna. A když nám přinášela talíř, navlékla si na ruce bílé bavlněné rukavičky. Nejvíc mě ale fascinovalo to dobro. Neuvěřil bych, že dovede udělat cokoliv zlého. Jako kdyby na prázdných talířích servírovala kousek sebe, kousek své radosti. A nic z ní neubývalo.
Potom se mi zamotala hlava z argentinského koktejlu se zvláštním jménem. Bylo v něm tropické ovoce a spousta rumu. A nakonec jsem trochu zamotaný odešel a na kouzelnou slečnu jsem v tom myšlenkovém vertigu ani nepohlédl. Protože jak to tak bývá, alkohol člověka obšťastní jen na chvíli. Potom se z něj stane ledová ruka, která ho drží za kotník - nebo možná za srdce - a stahuje ho za sebou. Kdo ví kam. Šel jsem pomalu a cestou jsem zrychloval. Dokud mi nebylo zase trochu lehko. Aspoň trošičku. Nakonec člověk musí zase myslet na sebe. Ani nejusměvavější servírka vám štěstí nepřinese. S lahví cuba libre jsem se vyškrábal na Petřín a pořád dokola jsem poslouchal All is loneliness. Ještě tam nerozkvetly jasmíny. Přitom jinde (kde?) už kvetou. Utrhnul jsem si jeden kvítek a čichal k němu. A po nějaké době jsem ho položil na zídku. Už vím, bylo to ve čtvrtek, když jsem čekal na svázání bakalářky. Tehdy jsem se taky škrábal do kopce, pro změnu na Husinecké, na místě, kde jsem před lety potkal Letní Bouři. Chtěl jsem si to znovu projít - prožít.
A v pátek jsem zjistil, že ten člověk si už tři roky nezměnil profilovou fotku. Zase mi na něm přijde něco podivně jedinečného. Ale teď je to už spíš tím, že začínám tušit, jak se taková "běžná" povaha musí vyvažovat zlatem - a ani to není dost.
Vyfotil jsem několik fotek a hledal místo, které jsem nenašel. Prošel jsem přes Hrad do Jeleního příkopu a tam jsem chvíli brečel. Jen tak, ze zvláštního dojetí. Chtělo se mi už na Petříne, při pohledu na modré nebe, při pomyšlení na Xenin a naše první setkání, na naše psaní. Nebo při vzpomínce na jeden den se Sionnach - na ten podivně okouzlující koncert a na to, že i tehdy moje patetické srdíčko sžírala podobná bolest. Něco, co je v porovnání se světem tak hrozně malé, ale byli byste schopní - ba ochotní - kvůli tomu skočit. Jen najít dost vysoké místo. Snad proto jsem prošel Jelením příkopem, vyrazil na Letnou a odtamtud jel tramvají na Vyšehrad. Vzpomenout si na první okamžik, kdy mi ruka jiného člověka zajela do kalhot. Člověka, o kterém jsem ještě předtím napsal, že je odporný. To jsem zjistil včera ráno, když jsem si procházel deníček. Ještě než jsem vstoupil do nejhoršího vztahu ve svém životě, napsal jsem o tom člověku, že je nechutný. A pak jsem se od něj nechal urážet. I udělat. Kdo ví proč. Snad z podivné osamělosti.
Je fascinující, jak místa někdy dýchnou minulost - a někdy je to jako smrdutý dech. Potom jsem koukal na lavičku, kde jsem kouřil s Pistolnicí dýmku. (Už tak dlouho jsem jí nekoupil žádnou kopretinu. Ale nechutnému člověku jsem kdysi koupil růži a škodolibě jsem se radoval, když si do prstu vrazil trn. Omlouval jsem se mu za to, že mi lže?)
Ani Vyšehrad ale není dost vysoký. Místo chuti skočit jsem si vzpomněl na matku Amélie z Montmartru a říkal jsem si, že přesně takový typ sebevraha bych byl - ten, co dopadne na někoho jiného. Někdy během toho výletu vystřídala alkoholovou lehkost zas ta tíha - na ramenou, na hrudi. Taky mi chvíli byla hrozná zima a cítil jsem, že budu mít průjem. Domů jsem dorazil sedmičkou, projel jsem pod Nuselákem, aniž bych se s tím trochu zvráceným nadšením podíval nahoru.
Dneska jsem si vzpomněl, komu se ta slečna podobala. Ruské studentce, spolužačce, i když není tak kyprá a podivně elegantní. Jako by měly podobné štěstí v očích. Kouknete na ně a máte chuť jim složit poklonu.
Vím, že jednou bude všechno v pořádku. Minimálně v tom starém pořádku, který nebyl sice nijak slavný ani naplňující, ale hřál svou důvěrností. Někde na světě možná existuje štěstí - i kdyby to znamenalo jen nemít na ramenou vždycky nějaké břemeno.
Kočním tím, že koukám na mapu hvězdné oblohy, kterou mi tehdy Filip (to je jméno Letní Bouře) poslal. Třeba mohlo být všechno jinak. Třeba bych se nezačal zakoukávat do idiotů a kurev. Třeba bych se ani sám jako kurva necítil. Ale ono to jinak není. Jen můj život má podivnou návaznost. Jako by se včera čtyři roky spojily. Od nechutného mravence s šedinama ve vlasech až po současnost. Možná je vážně na čase se posunout dál.

Ještě jednou o smrti?

10. května 2016 v 0:50 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Témata, kterým bych se někdy v budoucnosti chtěl věnovat: Monogamie, Vzdělání, Láska.
Zatím se ale smíříme s dalším malým bezvýznamným článkem. Ono vlastně není o čem psát. Mám chuť na chleba s marmeládou, už zase mě bolí v krku, úzkosti už mám mnohem menší a zjistil jsem, že není normální přát si smrt.
To je vlastně asi to nejzajímavější. Smrt je nevyhnutelné vyústění života, ať ho žijeme jakkoliv. Když zajdeme ještě trochu dál, je celkem zřejmé, že ať už vykonáme v životě cokoliv, ať se chováme jakkoliv, nakonec stejně umřeme a pak nám to bude už úplně jedno.
Když potom člověk vezme v potaz to množství nepříjemných životních událostí, to, kolik závažných rozhodnutí bude muset ještě učinit, kolikrát bude muset dojít na pokraj sil kvůli něčemu, co má v danou snad jen zdánlivě smysl... přijde mi naprosto logické chtít na místě umřít, protože co je blaženější než mít od toho všeho pokoj? Jistě, ani ten pokoj už si neužijete, protože "když je tu smrt, nejsme tu my".
Tím chci říct, že na smrti se člověk může bát toho, že umírání bolí nebo že ho zastihne v nevhodnou chvíli, nepřipraveného. Těžko se ale, pokud nepřipustíme existenci posmrtného života (a já vážně doufám, že nic po smrti není, protože to zklamání, kdyby bylo, proboha!), bát smrti jako takové. Totiž ztráty vlastního bytí.
Zdá se mi jako úplně racionální a snad i logické, učinit z toho závěr, že je rozumné se na smrt těšit. Ovšem v konfrontaci s realitou jiných lidí nechápu, kde oni dělají jiný krok. Snad už v tom, že o tom vůbec nepřemýšlí. Nebo v tom, že cítí ze života radost, jejíž konec si nepřejí? Znamená to štěstí? A můžu to mít taky?
Kdo ví.
"Jen živ - co člověk má? Jen živ - co má v půl cesty?"
A lesy hřměly: "Štěstí".

Ale tak whatever.