close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

tam, co neznám

17. dubna 2016 v 21:40 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Znovu mě napadlo zrušit si blog a začít tak něco nového. Nebo spíš skončit něco starého. Bergson nemá pravdu, že když něco zaniká, vždycky je bezsprostředně potom prostor zaplněný něčím jiným, tedy nevzniká žádná "nicota". "Nicota" je vlastně prázdný pojem. Podle Bergsona, ale ne podle mě. Protože právě tímto by prázdno vzniklo a v tom prázdnu by nebylo nic. Právě ve sféře pocitu může nicota realizovat svou existenci. Není-li exisutjící nicota něco paradoxního. Ale pokud by bylo, tím líp.
Včera jsem uvažoval, jak učinit svůj život radostnější. Co bych pro to konkrétně měl dělat. Nejprve se zbavit toho domnění, že smutek se nějak pojí s hloubkou a smysluplností. Kde najdu šťastnou hloubku? Vzpomínám na báseň Tiché štěstí. Jenže nakoneci v tom je zvláštní pocit prázdnoty. Přetvářky. Možná, že právě tohohle se potřebuju zbavit. Najít radost. (A to i kdyby to bylo na úkor hloubky, protože k čemu kdy komu byla hloubka? Leda tak k hovnu... a takové hloubce se říká žumpa).
Dál - odevzdat se životu. Totiž: udělat, co chci udělat, bez strachu, že všechno bude ještě hůř. Protože když bude, tak to přežiju. A když už to přežívat chtít nebudu, tak přece nemusím.
Jedna další věc - proč bych měl být monogamní? Prostě mi to nejde. Očividně. Nutím se do toho od první chvíle, kdy jsem začal navazovat kontakty s lidmi stejné orientace. Prostě: navázat monogamní vztah a mít ho navždy. Proti tomu stála moje skepse. Vztahy nebývají navždy. Ale aspoň to zkusit. Jenže pak to tu vždycky bylo. Ta touha roztáhnout křídla. A když někomu patříte, jsou chvilkové románky něčím, co se stávat nesmí. Nikdy jsem si je nepovolil - a co když to prostě potřebuju?
Jenže je tu jeden klíčový problém - nedovedu si stát za tím, co říkám. Alespoň ne v tomhle ohledu. Nedovedu říct, že tohle je pravda. Protože netuším, jestli tohle chci já, nebo jestli je to prostě jen další projev toho, že se nemám rád a že mám nízké sebevědomí. Že si vedle každého přijdu jako kus hovna a chci mít přesně to, co má on. Když vidím šťastného člověka, co má úlety, desítky nápadníků, chci to. Když vidím člověka s dlouhým vztahem, chci to. Když vidím člověka, co je hezký, chci to. Stejně tak když vidím někoho úspěšného, schopného, bohatého, morálního, atd. Výčet by se mohl táhnout do nekonečna. Ale fakt je, že prostě chci mít rád sám sebe, přijímat se takový, jaký jsem. A všechny tyhle lidi vidět jako nějakou možnost - třeba jako milý cíl, kterého by bylo fajn dosáhnout, ale když to člověk mít nebude, tak není o nic horší.
Třeba mám ale naprosto neodpovídající představy o tom, co to znamená být šťastný a vyrovnaný.
Tedy předložen byl rozbor toho, na co jsem přišel, když jsem hráběma přihrnoval hlínu na zaorané brambory a následně ji uplácával lopatou. Vesnický vzduch člověku okysličí mozek a tak dál. Jenže to jsou slova a myšlenky a skutek utek.
Taky je třeba odložit dětinské sny. Prý můžou být příznakem deprese. A protože depresi nemám, není důvod mít tyhle hloupé sny.
Možná, že je prostě úplně špatná ta představa, že člověk něco musí udělat, aby byl šťastný. Tím myslím - furt si říkáme, že musíme udělat tohle, mít tohle, být takoví. Jenže pak stejně šťastní nejsme. Protože když se na to dívám takhle, není naprosto nic, co by v životě zaručilo trvalé a skutečné štěstí. Je to o tom, že člověk musí jinak myslet. (A odevzdat se životu).
Prostě jednou větou - Musím se sebou něco udělat.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 18. dubna 2016 v 0:28 | Reagovat

Monogamní vztah je jako ta holka z Povětroně, která se usměje a řekne: "Tak, teď ti patřím."
Je jediná uspořadná, celá, kompletní, nemusí se skládat ze změtí a chaosu zlomků jako ten kluk.
Je to prostě mnohem snažší. O to by ses měl snažit, kdybys ukotvil své srdce bez velké námahy. Taky to znamená být zralý. Ne jako nikdy nedorostlý kluk, oplzlý, rouhač a smilník, po kterém zůstávají jen jizvy.

2 grey.t grey.t | 25. dubna 2016 v 22:13 | Reagovat

[1]: Nečetl jsem Povětroně, ale myslím, že určitá část mě o něčem takovém sní. Jiná ale ví, že třeba někde existuje i něco víc.
Zajímavé, rouhačů smilníků, po kterých zůstávají jizvy, znám hodně. Je na nich ale něco obdivuhodného.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama