Soma
11. dubna 2016 v 0:23 | Grey.t | Koutek pro Greye a jeho pocityZnovu náraz na post-rockovou minulost. Na tu, co na youtube už není. Pořád je to jako kdyby někdo ukradl část mého života. Jsem příšerně sentimentální a je to zcela jistě právě tím, ale nemůžu si pomoct. Motionless a všechny ty další poklady.
Našel jsem dayne815 na last.fm. Pochybuji, že ho používá. Ale stejně jsem to využil jako příležitost vyjádřit, kolik pro mě znamenal ten kanál a hudba na něm. Příležitost poděkovat, protože nic jiného mi nezbývá.
Zjistil jsem ale taky, že Walk in regret od I am the architect, tedy prakticky to, čím všechno začalo, na youtube stále je. Nejspíš stále to původní.
Jsou to vlastně jen maličkosti. Drobnosti. Je možná i škoda o tom psát. Ale je to možná jediná věc, která stojí za zmínku. Zvláštní magie - zlovůle někoho, kdo mi nepřeje vychutnávat hudbu. "Autorská práva" jsou moc abstraktní pojem na to, abych je vinil. Skutečným viníkem je netělesná zlovůle, ta, se kterou jsem přímo ve styku. Jenže přes veškerou bezprostřednost je absurdní vinit vyfabulovanou zlovůli. (Takový dopad na mě má čtení Bergsona? Co bude, až se dostanu k Heideggerovi?).
Před spaním - nebo možná cestou domů, nevím - jsem přemýšlel o tom, že nejsem depresivní. Jsem jenom nihilista. Jakkoliv přemýšlím o životě a o budoucnosti, naděje na něco, co by opravdu stálo za to, je minimální. Dokonce tak malá, že možná nestojí za to ani doufat a žít. Že stále žiju je důkaz toho, že emoce jsou mnohem podstatnější než intelekt. Pokud bych se cítil hotový k smrti, nejspíš bych tu nebyl, i kdyby mi rozum život zkrášlil jakkoliv. Nejspíš v sobě cítím nějakou vůli k životu, touhu být. Kdo ví.
Možná bych ty úvahy měl přednést psycholožce. Proč tolik myslím na smrt, aniž by můj život byl - objektivně i subjektivně - špatný? Necítím se zle. Nejsem na dně ani nic podobného. Užívám si slunečný den, ale v hlavě vím, že ani tenhle den nemá smysl - nemá ho o nic víc než ošklivý den. A přestože se cítím spokojený, vím, že je to o ničem.
Jsem tedy racionální nihilista a emocionální - co? Vitalista?
Život se mi zdá jako řetězení povinností. V nejbližších vyhlídkách: přečíst Bergsona ke zkoušce, učit se na státnice, chodit do laborky, přečíst co nejvíc knih přes léto, začít pracovat na diplomce, začít se učit na magisterské zkouškové. O něco dál: Udělat státnice. A pak? Pracovat, vydělat na nájem, uživit se - úkol na každý den. Jenže proč?
Pořád se vracím k tomu, že současný stav kapitalismu je jen jinou, možná trochu volnější formou nevolnictví. Nakonec jsou tu vždycky lidé, co moc pracovat nemusí, protože na to mají lidi. Těch pověstných pár procent lidí, kteří vlastní drtivou většinu celosvětového majetku. Možná jsme přeci jen trochu blíž svobodě a rovnosti, ale zdaleka ne o tolik, o kolik bychom si mysleli.
Taky sním o tom, že jsem morálně čistý. Jenže nejsem. Znám všechny svoje viny - a možná ani ne všechny. Ale i tak je jich hodně. Víc, než kolik bych si zatím dovedl odpustit.
Myslím, že mě napadá, čemu věřím. Psycholožce. Pořád věřím, že je to všechno zvratné. Že by bylo možné dojít k tomu, že bych si život užíval. Neviděl bych se jako nevolník, vše jako povinnost a v podstatě jen nesmyslnou.
Pořád mám naději, že veganstvím zachráním planetu - a to jsem ještě nepřestal jíst maso. (Ale neexistence mě - nebo ještě líp lidského druhu - by planetu zachránila možná ještě spolehlivěji).
Ještě jsem taky nevyřešil otázku lidského Já. Možná že víc než naděje mě tu drží tohle. Touha si ujasnit názor. Mít ho co nejsprávnější, nejobhajitelnější a nejmorálnější.
Zatím ale ani nevím, jestli svět není jen iluze - proč bych ale tvořil iluzi tak krutou? (Jsou dny, kdy mi přijde krásná, ne?)
Možná jsem jen ve vězení. Dřív jsem byl jiný. Víc jako vlhká zem a trochu taky řeka. (Ta řeka, o které vždy tak rád mluvím. Šedá a depresivní a lemovaná borovicemi - s tou jejich úžasnou vůní. A s pár kameny a bahnem. Pod šedým nebem. Psycholožka mě prosila, ať si představím, že na ni svítí slunce. Jak by se krajina změnila? Ale já tam slunce nepustím, protože takhle je to správné. Dokonalé.) Víc symbolický, jako tarotové karty. Řeč, plná metafor, pěnila, bublala, jako alchymistická zkumavka.
Jeden člověk říkal, že filosofie zničí mou bohatou vnitřní krajinu. Nejsem si jistý, zda na vině byla filosofie, biologie, nebo má osobní morální selhání. Skoro bych vinil... to druhé?
Je čas jít spát. (Ani ty sny už nejsou to, co bývalý. Ta plodná inspirativní krajina. Teď jsou to prostě absurdní, občas vtipné nebo zajímavé obrazy vzniklé v REM fázi spánku).
Komentáře
vpustit slunce k šedé řece vonící okolo stojícími borovicemi - nikdy! opájet se v románcích a vášních, být jako ovečka se zvonečkem a chomoutem.
"paste se vy klidně dál,
hlas můj vás nevyburcoval!"
prosím přemýšlej a filozofuj, to je jediná jiskra, která zbývá v tomto světě.
Potřebuješ zase románek - rázem tě pustí filozofování a nesmyslné přemýšlení! :)