Jedenáctého dubna u článku Soma mi stuprum napsal komentář. Že potřebuji románek. Nejspíš nikdo netušil, že v té době jsem už románek měl. Prakticky od února. Do včerejška. Tentokrát bez zbytečných slov na blogu, zato se spoustou zbytečných slov mezi námi. Slov, která byla sladká jako lepidlo, ale minimálně polovina z nich byla naprosto nepravdivá. Tohle jsou doufám jediná slova, která se tu o tom objeví. První i poslední.
Nevím, která bolest je horší. Když vás odmítne někdo, kvůli komu jste chvílemi chtěli opustit všechno, jen abyste s ním mohli být šťastní, nebo když vám dojde, že ten někdo to nemyslel vážně nikdy - že to všechno byla jen pořádně nafouknutá bublina, která dřív nebo později musela prasknout přesně na tom, co jste si říkali už na začátku. Že s někým, kdo je o osm let mladší nemá smysl si nic začínat, protože má v hlavě a hlavně v citech ještě větší chaos než vy.
Úmylsně přehlížet kontradikce, věřit té hezčí pravdě, všechno chápat v trochu lepším smyslu, než to bylo řečeno - to je cesta do pasti, ale oblíbená cesta zamilovaného mozku. Co na tom, že veškerá pohádka zmizela, jakmile přestala znít slova. Že být týden odloučení byla nakonec spíš úleva. Dá se věřit úplně všemu.
Když je někdo ale těkavější než toluen, těžko může cokoliv vydržet. Každá bublina jednou praskne a téhle to nakonec tak dlouho netrvalo. Rychlost, s jakou to udělala, byla ale šokující. Někdy prostě uvěříte tomu sladkému navždy. I když je to zjevná lež. A to vás dřív nebo později dožene.
Pořád se ptám, co jsem mohl udělat lépe, ale nakonec je to možná špatně položená otázka. Nemohl jsem totiž lépe udělat nic, protože ať bych udělal cokoliv, dopadlo by to stejně. Jediné, co jsem mohl udělat lépe, bylo nebrat to tak vážně. Jenže právě to ze mě dělá toho, kým jsem. Beznadějného hlupáčka romantika, Greye. Jsem stále trochu ten podzimní déšť, který melancholicky bubnuje nenaplněné sliby, chvilkama o něco hlasitěji. Možná existuje někdo, kdo mi jednou podá ruku a všechny ty sliby naplní. Ale ani v samotě to není zlé.
Jediné, co mě nešlechtí, je, že mám stále přítele. Že je to nakonec znovu on, vůči komu jsem spáchal ty největší zločiny. Člověk, kterého stále miluju nejvíc ze všech, i když pochybuji o tom, že nás čeká společná budoucnost. Jenže co vlastně chtít od života? Co víc, než lásku? Znovu narážím na stejný problém. Že láska ke vztahu nejspíš nestačí. Možná (s trochou naděje) je ale tím jediným, co se nedá vybudovat.
Včerejšek byl hrozný a dnešek je o malinký kousek lepší. Zítra se probudím snad s další špetkou úlevy a jednou přijde den, kdy se podívám na svět a bude čistý. Možná i bez melancholických kapek. Pokud se mi to nestane znovu.
Nakonec ale ani já nejsem nevinný. Je hrozné lhát někomu, že je jedinečný. Tvrdit mu, že jste nic takového k nikomu necítili. Nakolik je to ale lež, když se to potom stalo? Moje imaginární lásky postrádají totiž jednu zásadní věc. Pozitivní zpětnou vazbu. S trochou štěstí byla tohle poslední taková. I když nebyla skoro vůbec imaginární. Jenže pokud přiznáme fakt, že slovo "imaginární" má prostě jen zakrývat skutečnost - že jsou to totiž především hloupé lásky -, můžeme přiznat, že i tohle byla právě taková. Možná i víc. Byla šíleně pitomá.
Z pohledu mé nyní chladné hlavy byla ale především malinkatá. Alespoň teď, v tuhle chvíli, protože se nehroutím. (Opakem toho jsou ty noci, kdy nemůžu usnout, protože se mi hlavou rojí smyšlené dialogy, situace a naprosto nesmyšlené vzpomínky). Malinkatá tedy, ale s jedním ohromným dopadem. Pořád ještě věřím, že může existovat něco jako "ten pravý".
Jsem jako šlupka od melounu. Ne tak zelený, ale tak marný.
I ty tajnůstkáři. Snad tedy ještě prožiješ dokonalou souhru. Stejná srdeční frekvence je základní předpoklad. :)