Na úvod zmíním, že jako vždy budu narážet na svůj problém popsat reálnou událost tak, aby to dávalo smysl. Takže... sorry.
Včera jsem byl na koncertu postmodern jukebox. To je kapela, která předělává popové hity do různých "vintage" žánrů, většinou do různých jazzových podob. Poslouchám je už víc než rok. Plánoval jsem jejich koncert navštívit už minulý rok, ale nepodařilo se mi s nikým dohodnout a když jsem se rozhodl jít sám, lístky už byly vyprodané. Letos jsem raději svůj lístek koupil hned, co jsem se o koncertu dozvěděl, a doprovod jsem řešil časem. A nakonec to nějak vyšlo. Takže jsem ve středu zamířil do vyprodané lucerny.
Snažil jsem se být co nejblíž pódiu a tak se mi podařilo skončit v druhé řadě. Musím podotknout, že tu nebyl žádný zátaras jako na "větších" koncertech, kvůli kterému se člověk dostane nejblíž tak metr od pódia. Tady jste si téměř mohli šáhnout na boty stepující Sarah Reich. Na druhou stranu jste museli trochu zaklonit hlavu, abyste viděli zpěvákům do tváře. A reproduktory byly až kousek za vámi, což bylo nejspíš patrné na zvuku. (Ještě se mi ale nestalo, že bych na koncertu skvěle slyšel všechno).
Koncert začal proslovem jednoho ze zpěváků, který nás přivítal a mimo jiné nám řekl, že máme fotky označovat #PMJTOUR. Což jsem samozřejmě ještě neudělal. Potom ale pozval na pódium Saru Niemietz a zmíněnou stepovací tanečnici, aby předvědly Bad romance. K mému potěšení byl koncert tvořený převážně písničkami, které se mi opravdu hodně líbí, těch slabších bylo jen pár. Druhým nejsilnějším okamžikem koncertu pro mě ale bylo asi představování jednotlivých hudebníků, z nichž každý zahrál nějakou známou melodii. Klavírista zahrál Vltavu a to vzbudilo mezi lidmi tak silnou reakci, že jsem se rozbrečel. A myslím, že ani hudebníci netušili, že tím vyvolají takovou odezvu.
Během přídavku potom přišel opravdu pro mě nejsilnější a nejmíň očekávaný moment koncertu. Během We can't stop začala brát jedna ze zpěvaček lidi na pódium. Když jsem si všiml, že ukazuje na mě (a potom, co jsem se ujistil, že opravdu neukazuje na nikoho z okolí), jsem netušil, co udělat. Sám bych od sebe čekal, že se zašiju a nikam nepůjdu, ale já jsem se vyškrábal s velkými obtížemi na pódium. A stál jako prkno, protože jsem byl vyděšený tím, že mě vidí celá lucerna. Zpěvačka se mě naštěstí chopila a trochu mě roztančila... A když jsem byl poslán opět dolů, rozdýchával jsem svůj šok. Rozdýchávám to ještě teď, ale jsem čím dál tím víc nadšený, že se mi stalo něco tak neuvěřitelného.

Kdysi jsem se ségrou byla na představení čínského cirkusu "Shangai night". Jeden z účinkujících si na konci představení vybral sestru a postavil ji na vrchol pyramidy, dostala za to červenou růži a jako bonus chtěl od ní pusu na tvář. Třeba jses jí líbil.