Duben 2016

Emotional.

30. dubna 2016 v 22:19 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám několik teorií, jak vysvětlit svůj současný stav. Totiž naprosto nepochopitelný.
První teorie: Antibiotika zvýšila mou citlivost na různé látky. Obvykle se mluví o alkoholu. V mém případě je to ovšem pseudoefedrin obsažený v clarináze, která mi má uvolnit dutiny. Tato teorie vysvětluje příšernou excitaci, v jaké se můj organismus nachází, nevysvětluje však, proč mi během pár minut zmizela několik dní trvající úzkost a místo ní nastoupil podivně rozjitřený stav.
Druhá teorie: Antibiotika zvýšila mou citlivost na různé látky. Obvykle se mluví o alkoholu, ovšem v tomto případě jde o kofein obsažený ve dvou litrech čaje. To by vysvětlovalo, proč se excitace objevila půl dne po požití clarinázy. Nejsem si ovšem jistý, zda je ve dvou litrech pytlíkového čaje dost kofeinu na navození takového stavu.
Třetí teorie: Již deset nocí v řadě mám problém se spánkem. To, spolu s klarinázou a táhlou úzkostí způsobilo, že můj organismus je vyčerpaný a oslabený. Jako reakce na to moje psychika začala fungovat excitovaně nebo se můj organismus stal citlivějším k učinkům kofeinu. Nebo clarináza uvolňuje pseudoefedrin hrozně dlouho.
Možná je ovšem zajímavější, v jakém to stavu jsem. Totiž motá se mi hlava, jsem ale nabuzený. Nemám úzkost, jen velmi silné nutkání něco dělat. Jsem roztržitý a citlivý. A netuším, jestli to, co cítím, je upřímné. Jsem ale víc v klidu než jindy.
Chtěl jsem se podělit o své vidění světa, ale než jsem to dopsal, začly se mi klížit oči. Jsem unavený. A třeba konečně budu spát celou noc.

Nakonec je tu čtvrtá teorie: Zešílel jsem, protože poslouchám Bjork.

Melounek

25. dubna 2016 v 22:48 | Grey.t |  Zážitky a události
Jedenáctého dubna u článku Soma mi stuprum napsal komentář. Že potřebuji románek. Nejspíš nikdo netušil, že v té době jsem už románek měl. Prakticky od února. Do včerejška. Tentokrát bez zbytečných slov na blogu, zato se spoustou zbytečných slov mezi námi. Slov, která byla sladká jako lepidlo, ale minimálně polovina z nich byla naprosto nepravdivá. Tohle jsou doufám jediná slova, která se tu o tom objeví. První i poslední.
Nevím, která bolest je horší. Když vás odmítne někdo, kvůli komu jste chvílemi chtěli opustit všechno, jen abyste s ním mohli být šťastní, nebo když vám dojde, že ten někdo to nemyslel vážně nikdy - že to všechno byla jen pořádně nafouknutá bublina, která dřív nebo později musela prasknout přesně na tom, co jste si říkali už na začátku. Že s někým, kdo je o osm let mladší nemá smysl si nic začínat, protože má v hlavě a hlavně v citech ještě větší chaos než vy.
Úmylsně přehlížet kontradikce, věřit té hezčí pravdě, všechno chápat v trochu lepším smyslu, než to bylo řečeno - to je cesta do pasti, ale oblíbená cesta zamilovaného mozku. Co na tom, že veškerá pohádka zmizela, jakmile přestala znít slova. Že být týden odloučení byla nakonec spíš úleva. Dá se věřit úplně všemu.
Když je někdo ale těkavější než toluen, těžko může cokoliv vydržet. Každá bublina jednou praskne a téhle to nakonec tak dlouho netrvalo. Rychlost, s jakou to udělala, byla ale šokující. Někdy prostě uvěříte tomu sladkému navždy. I když je to zjevná lež. A to vás dřív nebo později dožene.
Pořád se ptám, co jsem mohl udělat lépe, ale nakonec je to možná špatně položená otázka. Nemohl jsem totiž lépe udělat nic, protože ať bych udělal cokoliv, dopadlo by to stejně. Jediné, co jsem mohl udělat lépe, bylo nebrat to tak vážně. Jenže právě to ze mě dělá toho, kým jsem. Beznadějného hlupáčka romantika, Greye. Jsem stále trochu ten podzimní déšť, který melancholicky bubnuje nenaplněné sliby, chvilkama o něco hlasitěji. Možná existuje někdo, kdo mi jednou podá ruku a všechny ty sliby naplní. Ale ani v samotě to není zlé.
Jediné, co mě nešlechtí, je, že mám stále přítele. Že je to nakonec znovu on, vůči komu jsem spáchal ty největší zločiny. Člověk, kterého stále miluju nejvíc ze všech, i když pochybuji o tom, že nás čeká společná budoucnost. Jenže co vlastně chtít od života? Co víc, než lásku? Znovu narážím na stejný problém. Že láska ke vztahu nejspíš nestačí. Možná (s trochou naděje) je ale tím jediným, co se nedá vybudovat.
Včerejšek byl hrozný a dnešek je o malinký kousek lepší. Zítra se probudím snad s další špetkou úlevy a jednou přijde den, kdy se podívám na svět a bude čistý. Možná i bez melancholických kapek. Pokud se mi to nestane znovu.
Nakonec ale ani já nejsem nevinný. Je hrozné lhát někomu, že je jedinečný. Tvrdit mu, že jste nic takového k nikomu necítili. Nakolik je to ale lež, když se to potom stalo? Moje imaginární lásky postrádají totiž jednu zásadní věc. Pozitivní zpětnou vazbu. S trochou štěstí byla tohle poslední taková. I když nebyla skoro vůbec imaginární. Jenže pokud přiznáme fakt, že slovo "imaginární" má prostě jen zakrývat skutečnost - že jsou to totiž především hloupé lásky -, můžeme přiznat, že i tohle byla právě taková. Možná i víc. Byla šíleně pitomá.
Z pohledu mé nyní chladné hlavy byla ale především malinkatá. Alespoň teď, v tuhle chvíli, protože se nehroutím. (Opakem toho jsou ty noci, kdy nemůžu usnout, protože se mi hlavou rojí smyšlené dialogy, situace a naprosto nesmyšlené vzpomínky). Malinkatá tedy, ale s jedním ohromným dopadem. Pořád ještě věřím, že může existovat něco jako "ten pravý".
Jsem jako šlupka od melounu. Ne tak zelený, ale tak marný.

Koncert PMJ 20. 4.

21. dubna 2016 v 23:44 | Grey.t |  Zážitky a události
Na úvod zmíním, že jako vždy budu narážet na svůj problém popsat reálnou událost tak, aby to dávalo smysl. Takže... sorry.
Včera jsem byl na koncertu postmodern jukebox. To je kapela, která předělává popové hity do různých "vintage" žánrů, většinou do různých jazzových podob. Poslouchám je už víc než rok. Plánoval jsem jejich koncert navštívit už minulý rok, ale nepodařilo se mi s nikým dohodnout a když jsem se rozhodl jít sám, lístky už byly vyprodané. Letos jsem raději svůj lístek koupil hned, co jsem se o koncertu dozvěděl, a doprovod jsem řešil časem. A nakonec to nějak vyšlo. Takže jsem ve středu zamířil do vyprodané lucerny.
Snažil jsem se být co nejblíž pódiu a tak se mi podařilo skončit v druhé řadě. Musím podotknout, že tu nebyl žádný zátaras jako na "větších" koncertech, kvůli kterému se člověk dostane nejblíž tak metr od pódia. Tady jste si téměř mohli šáhnout na boty stepující Sarah Reich. Na druhou stranu jste museli trochu zaklonit hlavu, abyste viděli zpěvákům do tváře. A reproduktory byly až kousek za vámi, což bylo nejspíš patrné na zvuku. (Ještě se mi ale nestalo, že bych na koncertu skvěle slyšel všechno).
Koncert začal proslovem jednoho ze zpěváků, který nás přivítal a mimo jiné nám řekl, že máme fotky označovat #PMJTOUR. Což jsem samozřejmě ještě neudělal. Potom ale pozval na pódium Saru Niemietz a zmíněnou stepovací tanečnici, aby předvědly Bad romance. K mému potěšení byl koncert tvořený převážně písničkami, které se mi opravdu hodně líbí, těch slabších bylo jen pár. Druhým nejsilnějším okamžikem koncertu pro mě ale bylo asi představování jednotlivých hudebníků, z nichž každý zahrál nějakou známou melodii. Klavírista zahrál Vltavu a to vzbudilo mezi lidmi tak silnou reakci, že jsem se rozbrečel. A myslím, že ani hudebníci netušili, že tím vyvolají takovou odezvu.
Během přídavku potom přišel opravdu pro mě nejsilnější a nejmíň očekávaný moment koncertu. Během We can't stop začala brát jedna ze zpěvaček lidi na pódium. Když jsem si všiml, že ukazuje na mě (a potom, co jsem se ujistil, že opravdu neukazuje na nikoho z okolí), jsem netušil, co udělat. Sám bych od sebe čekal, že se zašiju a nikam nepůjdu, ale já jsem se vyškrábal s velkými obtížemi na pódium. A stál jako prkno, protože jsem byl vyděšený tím, že mě vidí celá lucerna. Zpěvačka se mě naštěstí chopila a trochu mě roztančila... A když jsem byl poslán opět dolů, rozdýchával jsem svůj šok. Rozdýchávám to ještě teď, ale jsem čím dál tím víc nadšený, že se mi stalo něco tak neuvěřitelného.


Zkratek

19. dubna 2016 v 22:41 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
A znovu láska...
Tyhle chvíle jsou nejhorší. Ale i nejkrásnější. Když si najednou uvědomíte, jak moc milujete. Když vám puká srdce, protože se do něj už nevejde všechen ten cit. Jsou to ty záchěvy - a láska je znovu něčím výjimečným. Potom se musím ptát sám sebe: Kdo to má? Že někoho miluje a on miluje jeho. To není samozřejmé. Ani běžné. Není to něco, co vznikne v každém vztahu. Není to jen jeden z arumentů proti rozchodu. Je to mnohem víc. Je to totiž celý svět, který vzniká mezi dvěma naprosto oddělenými entitami a spojuje je. Dvě oddělená nekonečna.
A to všechno může zaniknout? V tu chvíli se to zdá neskutečné. Zánik - nic takového není.

Takže trochu snění jako za dávných časů. A zítra Scott Bradlee.

tam, co neznám

17. dubna 2016 v 21:40 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Znovu mě napadlo zrušit si blog a začít tak něco nového. Nebo spíš skončit něco starého. Bergson nemá pravdu, že když něco zaniká, vždycky je bezsprostředně potom prostor zaplněný něčím jiným, tedy nevzniká žádná "nicota". "Nicota" je vlastně prázdný pojem. Podle Bergsona, ale ne podle mě. Protože právě tímto by prázdno vzniklo a v tom prázdnu by nebylo nic. Právě ve sféře pocitu může nicota realizovat svou existenci. Není-li exisutjící nicota něco paradoxního. Ale pokud by bylo, tím líp.
Včera jsem uvažoval, jak učinit svůj život radostnější. Co bych pro to konkrétně měl dělat. Nejprve se zbavit toho domnění, že smutek se nějak pojí s hloubkou a smysluplností. Kde najdu šťastnou hloubku? Vzpomínám na báseň Tiché štěstí. Jenže nakoneci v tom je zvláštní pocit prázdnoty. Přetvářky. Možná, že právě tohohle se potřebuju zbavit. Najít radost. (A to i kdyby to bylo na úkor hloubky, protože k čemu kdy komu byla hloubka? Leda tak k hovnu... a takové hloubce se říká žumpa).
Dál - odevzdat se životu. Totiž: udělat, co chci udělat, bez strachu, že všechno bude ještě hůř. Protože když bude, tak to přežiju. A když už to přežívat chtít nebudu, tak přece nemusím.
Jedna další věc - proč bych měl být monogamní? Prostě mi to nejde. Očividně. Nutím se do toho od první chvíle, kdy jsem začal navazovat kontakty s lidmi stejné orientace. Prostě: navázat monogamní vztah a mít ho navždy. Proti tomu stála moje skepse. Vztahy nebývají navždy. Ale aspoň to zkusit. Jenže pak to tu vždycky bylo. Ta touha roztáhnout křídla. A když někomu patříte, jsou chvilkové románky něčím, co se stávat nesmí. Nikdy jsem si je nepovolil - a co když to prostě potřebuju?
Jenže je tu jeden klíčový problém - nedovedu si stát za tím, co říkám. Alespoň ne v tomhle ohledu. Nedovedu říct, že tohle je pravda. Protože netuším, jestli tohle chci já, nebo jestli je to prostě jen další projev toho, že se nemám rád a že mám nízké sebevědomí. Že si vedle každého přijdu jako kus hovna a chci mít přesně to, co má on. Když vidím šťastného člověka, co má úlety, desítky nápadníků, chci to. Když vidím člověka s dlouhým vztahem, chci to. Když vidím člověka, co je hezký, chci to. Stejně tak když vidím někoho úspěšného, schopného, bohatého, morálního, atd. Výčet by se mohl táhnout do nekonečna. Ale fakt je, že prostě chci mít rád sám sebe, přijímat se takový, jaký jsem. A všechny tyhle lidi vidět jako nějakou možnost - třeba jako milý cíl, kterého by bylo fajn dosáhnout, ale když to člověk mít nebude, tak není o nic horší.
Třeba mám ale naprosto neodpovídající představy o tom, co to znamená být šťastný a vyrovnaný.
Tedy předložen byl rozbor toho, na co jsem přišel, když jsem hráběma přihrnoval hlínu na zaorané brambory a následně ji uplácával lopatou. Vesnický vzduch člověku okysličí mozek a tak dál. Jenže to jsou slova a myšlenky a skutek utek.
Taky je třeba odložit dětinské sny. Prý můžou být příznakem deprese. A protože depresi nemám, není důvod mít tyhle hloupé sny.
Možná, že je prostě úplně špatná ta představa, že člověk něco musí udělat, aby byl šťastný. Tím myslím - furt si říkáme, že musíme udělat tohle, mít tohle, být takoví. Jenže pak stejně šťastní nejsme. Protože když se na to dívám takhle, není naprosto nic, co by v životě zaručilo trvalé a skutečné štěstí. Je to o tom, že člověk musí jinak myslet. (A odevzdat se životu).
Prostě jednou větou - Musím se sebou něco udělat.



Jisťježek

16. dubna 2016 v 0:01 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Poslouchat sladké lži je tak lákavé. Co na tom, že víte, že to není pravda. Prostě to vědět nechcete a tak to přehlížíte. Čím to, že v tomhle případě to jde tak snadno, zatímco když člověk chce na něco zapomenout, tak na to nezapomene ani kdyby se zbláznil.
Za duben jeden článek a to jsme v půlce. Produktivita klesá, ale konečně odpovídá faktu, že není o čem psát. Stejně jako neexistuje žádná odpověď na otázku "co je nového" nebo "co děláš". Prostě pořád to samé. Furt dokola a k zbláznění. Potom se nedivím, že mi život přijde spíš jako zacyklená otrava. Možná je to úhlem pohledu, obdobím, kdo ví čím. Fakt je, že se často cítím jako před několika lety. Ne v tom vzrušujícím smyslu, kdy se mi povede poodrhnout závěs a na chvíli si prožít intenzivní chvilku. Zde stojím, znovu s těmi komplexy a vším, co mě tehdy tak štvalo. Se stále stejným vzorcem chování, především v partnerském životě.
Jsem znovu u babičky. Je tu vždycky tak příšerné vedro. Několik nocí se mi nedaří pořádně spát a tohle vedro tomu nepřidá. Jak usnout, když vám hlavou furt tečou myšlenky na pot.
Pokud budu stejným tempem pokračovat, napíšu tenhle rok nejmíň článků. Jenže na tom nezáleží. Víc mě trápí to, že nemám pocit, že by byly o něčem. Nemá smysl si ani zařizovat deník, protože co bych do něj psal?
Možná to, co bych si přál, aby se stalo.
Poslední dny pořád přemýšlím o rovnosti, svobodě, demokracii a kapitalismu. A zdá se, že jsem socialista. Nebo tak něco. Jsem možná komunističtější než Matěj Stropnický. A čím dál tím víc držím palce Berniemu Sandersovi v amerických volbách. Ne že by na tom záleželo.
Už párkrát jsem se zde chtěl rozohnit ohledně současných událostí. Ohledně toho, jak se "obracíme na východ", jak se pod záminkou dodržování svobody projevu právě tahle svoboda potlačuje. Jak lidi chtějí zachovat evropskou kulturu (troufám si říct, že víc než co jiného je ta současná založená právě na jisté formě svobody) a zároveň zakázat islám, čímž jdou právě proti této svobodě. Jistě, ne proti své.
Taky o tom, že je pro mě asi pochopitelnější konzistentní absolutní ateista než "islamofob". Ale že ani velmi soudružný ateismus nemám rád - zvlášť ne ten založený na vědě a přehlížející, že i věda má své paradigma a svou metodu. Na čemž není nic špatného, ale je třeba vzít potaz, že ne všechno může být vědou spatřeno a zkoumáno. Bůh do vědy nepatří. Ale věda nedokáže (dalo by se diskutovat o tom, jestli zatím, nebo nikdy) pojmout celek reality.
Je asi miliarda otázek, které mě napadají. Otázek, na které jsem někdy nedovedl odpovědět a mám potřebu tu odpověď hledat. Vedu nekonečné dialogy.
A pak to umlčí skyrim.
Napadlo vás někdy, že svět bez válek nejspíš bude vyžadovat omezení svobod? Bergsona ano. Ale je něco lepšího než svět bez válek?
A proč Bůh neudělal svět ještě lepší? Prý proto, že nemohl - nedá se vůbec uvažovat o tom, že by tato možnost existovala, ale Bergsonův argument už nechápu. Vlastně mi nejspíš unikla velká část všeho, co tvrdil.
Napadlo mě založit si psychologický deník. Něco, kde bych rozebíral jednotlivá témata. Nějak systematicky. A pak bych to mohl přinést někdy na sezení. Otázka je, jestli na to mám čas a jak to začít dělat - a jak u toho vydržet.
(Deník snů jsem ještě nezačal).
Příští týden mě čeká postmodern jukebox.
Už fakt nevím.
Ale najednou mě napadá, že vím, co od života chci. Pokoj. Chci prostě klid. Svatej klid.
Dá mi to život? Jistěže ne.

Soma

11. dubna 2016 v 0:23 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Znovu náraz na post-rockovou minulost. Na tu, co na youtube už není. Pořád je to jako kdyby někdo ukradl část mého života. Jsem příšerně sentimentální a je to zcela jistě právě tím, ale nemůžu si pomoct. Motionless a všechny ty další poklady.
Našel jsem dayne815 na last.fm. Pochybuji, že ho používá. Ale stejně jsem to využil jako příležitost vyjádřit, kolik pro mě znamenal ten kanál a hudba na něm. Příležitost poděkovat, protože nic jiného mi nezbývá.
Zjistil jsem ale taky, že Walk in regret od I am the architect, tedy prakticky to, čím všechno začalo, na youtube stále je. Nejspíš stále to původní.
Jsou to vlastně jen maličkosti. Drobnosti. Je možná i škoda o tom psát. Ale je to možná jediná věc, která stojí za zmínku. Zvláštní magie - zlovůle někoho, kdo mi nepřeje vychutnávat hudbu. "Autorská práva" jsou moc abstraktní pojem na to, abych je vinil. Skutečným viníkem je netělesná zlovůle, ta, se kterou jsem přímo ve styku. Jenže přes veškerou bezprostřednost je absurdní vinit vyfabulovanou zlovůli. (Takový dopad na mě má čtení Bergsona? Co bude, až se dostanu k Heideggerovi?).
Před spaním - nebo možná cestou domů, nevím - jsem přemýšlel o tom, že nejsem depresivní. Jsem jenom nihilista. Jakkoliv přemýšlím o životě a o budoucnosti, naděje na něco, co by opravdu stálo za to, je minimální. Dokonce tak malá, že možná nestojí za to ani doufat a žít. Že stále žiju je důkaz toho, že emoce jsou mnohem podstatnější než intelekt. Pokud bych se cítil hotový k smrti, nejspíš bych tu nebyl, i kdyby mi rozum život zkrášlil jakkoliv. Nejspíš v sobě cítím nějakou vůli k životu, touhu být. Kdo ví.
Možná bych ty úvahy měl přednést psycholožce. Proč tolik myslím na smrt, aniž by můj život byl - objektivně i subjektivně - špatný? Necítím se zle. Nejsem na dně ani nic podobného. Užívám si slunečný den, ale v hlavě vím, že ani tenhle den nemá smysl - nemá ho o nic víc než ošklivý den. A přestože se cítím spokojený, vím, že je to o ničem.
Jsem tedy racionální nihilista a emocionální - co? Vitalista?
Život se mi zdá jako řetězení povinností. V nejbližších vyhlídkách: přečíst Bergsona ke zkoušce, učit se na státnice, chodit do laborky, přečíst co nejvíc knih přes léto, začít pracovat na diplomce, začít se učit na magisterské zkouškové. O něco dál: Udělat státnice. A pak? Pracovat, vydělat na nájem, uživit se - úkol na každý den. Jenže proč?
Pořád se vracím k tomu, že současný stav kapitalismu je jen jinou, možná trochu volnější formou nevolnictví. Nakonec jsou tu vždycky lidé, co moc pracovat nemusí, protože na to mají lidi. Těch pověstných pár procent lidí, kteří vlastní drtivou většinu celosvětového majetku. Možná jsme přeci jen trochu blíž svobodě a rovnosti, ale zdaleka ne o tolik, o kolik bychom si mysleli.

Taky sním o tom, že jsem morálně čistý. Jenže nejsem. Znám všechny svoje viny - a možná ani ne všechny. Ale i tak je jich hodně. Víc, než kolik bych si zatím dovedl odpustit.
Myslím, že mě napadá, čemu věřím. Psycholožce. Pořád věřím, že je to všechno zvratné. Že by bylo možné dojít k tomu, že bych si život užíval. Neviděl bych se jako nevolník, vše jako povinnost a v podstatě jen nesmyslnou.
Pořád mám naději, že veganstvím zachráním planetu - a to jsem ještě nepřestal jíst maso. (Ale neexistence mě - nebo ještě líp lidského druhu - by planetu zachránila možná ještě spolehlivěji).
Ještě jsem taky nevyřešil otázku lidského Já. Možná že víc než naděje mě tu drží tohle. Touha si ujasnit názor. Mít ho co nejsprávnější, nejobhajitelnější a nejmorálnější.
Zatím ale ani nevím, jestli svět není jen iluze - proč bych ale tvořil iluzi tak krutou? (Jsou dny, kdy mi přijde krásná, ne?)

Možná jsem jen ve vězení. Dřív jsem byl jiný. Víc jako vlhká zem a trochu taky řeka. (Ta řeka, o které vždy tak rád mluvím. Šedá a depresivní a lemovaná borovicemi - s tou jejich úžasnou vůní. A s pár kameny a bahnem. Pod šedým nebem. Psycholožka mě prosila, ať si představím, že na ni svítí slunce. Jak by se krajina změnila? Ale já tam slunce nepustím, protože takhle je to správné. Dokonalé.) Víc symbolický, jako tarotové karty. Řeč, plná metafor, pěnila, bublala, jako alchymistická zkumavka.
Jeden člověk říkal, že filosofie zničí mou bohatou vnitřní krajinu. Nejsem si jistý, zda na vině byla filosofie, biologie, nebo má osobní morální selhání. Skoro bych vinil... to druhé?
Je čas jít spát. (Ani ty sny už nejsou to, co bývalý. Ta plodná inspirativní krajina. Teď jsou to prostě absurdní, občas vtipné nebo zajímavé obrazy vzniklé v REM fázi spánku).