Svým způsobem na sebe můžu být hrdý. Podařilo se mi udržet si svůj postoj a nenechat se vtlačit do něčeho, co mi není příjemné. Dalo by se to brát jako normální věc, ale v případě člověka, jako jsem já, který obvykle raději ustoupí, je to celkem úspěch. Nesouhlasit a riskovat tak to, že pro toho druhého ztratíme hodnotu. (Jenže pokud ji fakt ztratíme, nejspíš nikdy za moc nestála a ne naší vinou).
Jsou tu různé postoje, které musím zvažovat. Často přemýšlím, nakolik otevřeně můžu ještě psát na blog - když na něj chodí tolik lidí, o kterých bych se třeba mohl zmínit. Například bych tu mohl napsat, že můj přítel má adresu. Stejně tak ji má Střep. I když myslím, že sem ani jeden nechodí. Dál má adresu spousta lidí a ti lidé mě znají. A někdy si říkám, jestli je ještě v pořádku, když sem vypustím emoce v nějakém velkém rozsahu - a když to pak vypadá vážněji, než to ve skutečnosti je. Nebo třeba i když to závažností odpovídá. Má cenu je strašit? Na druhou stranu bych pak měl jen dvě možnosti. Tento blog zrušit nebo radikálně změnit jeho zaměření a přispívat sem jen občas určitým velmi specifickým typem článků, nebo ignorovat fakt, že tímto blogem můžu někomu ublížit, někoho poškodit atd. a dál se držet jeho dřívějšího účelu - totiž psát především upřímně.
Díky Katce jsem dnes přišel domů s dalšími tématy k psycholožce. Ale netuším, kdy je s ní zvládnu probrat. Bylo ale úžasné od někoho slyšet, že to můžu k psycholožce přinést. Dnes mám vlastně velmi psychologizující den. Hodně přemýšlím o tom, co příště řeknu - co bych řekl už dřív, kdyby to šlo.
A taky jsem došel k jednomu závěru. Odklonil jsem se od své původní emocionality. Až moc akcentuji rozum. Někdy až tolik, že mě to paralyzuje. Neptám se, co bych chtěl udělat. A nedělám to, co bych udělal bezprostředně a přirozeně. Místo toho přemýšlím, co by bylo nejlepší udělat a jaké by to mohlo mít následky... (Na co by bylo nejlepší se v této situaci zeptat? Co můžu dostat za odpovědi? Jak s nimi můžu naložit? Jak bych měl jednat, aby to bylo společensky akceptovatelné?). Vede to obvkyle k tomu, že trapně mlčím nebo říkám věci, které nejdou ze mě. Naštěstí mám pořád lidi, u kterých se ta emoční bezprostřednost probouzí. I když trochu zvláštně. A taky se bojím - nejednám teď s každým jako s psychologem? (Protože jsem po sezení zůstal otevřený, ale pokračovat budeme až za měsíc).
Pořád jsem v jisté extázi z toho, že můžu myslet. Když mám téma, tvořím možnosti. Úvahy, různé úhly pohledu, odlesky. Co mi přijde na mysl, to získá najednou vlastní auru hrající tisícem barev. Ale není to ono. Je to umělé. Je to smyšlené. Neříkám myšlenky, se kterými bych soucítil. Říkám prostě různé cesty. Schémata, ke kterým se dá dospět čistým a velmi chladným rozumem. Ale nejsou to moje myšlenky. Jsou to věci, které vymyslím. Ale ne věci, které si... myslím.
Dovedu brát homosexualitu jako poruchu. Dovedu na ni pak vztahovat morální úvahy. Umím připustit, že jsem deviant. Že k tomu vedlo to či ono. Najdu stovky důvodů proti adopci, stovky pro. Dovedu hájit i hanit pride. Nakonec i napadat hudbu, kterou mám rád - ale aspoň tam jsou moje emoce pořád ještě celkem silné. A pak mě napadá, že právě tam bych je měl oslabit - právě tam bych měl vymyslet argument nezávislý na emoci. Měl bych umět říct - ano, tohle je dobrá hudba. I kdyby se mi nelíbila.
Jinak řečeno, moje vyjadřování poslední dobou, stejně jako moje příspěvky na blog a prostě všechno, co ze mě vychází - nebo skoro všechno - je spíš sekvencí nejrůznějších myšlenek a nápadů než upřímným projevem.
Možná je to nějaká oživlá reminiscence studia filosofie. Něco jako znovuzrození četnosti pohledů na věc. Interpretace skutečnosti. Ale kde jsou emoce?
Možná se jich bojím. Protože se mi obvykle nevyplatí být autentický. A proti tomu je tu pořád Střep - možná mám jen problém se sebevědomím. Možná mi dal prostě pocit hodnoty, když zájem měl, a když ho mít přestal, tak mi ho vzal. A já nechci zpět Střepa, ale svou hodnotu.
Jenže to jsou schémata. Bez prožitku. Mění prožitek, ne schéma. Zvlášť ne nenaplněné, poslepované, chatrné.
Protože takový ten čistý rozum je. Dokud neprožíváte Kantovu metafyziku mravů, je to jenom snůška celkem chytrých keců.
(A pak je tu ta nezodpovězená otázka, co je vlastně skutečné.)
Jestli chceš chlapy, nefilozofuj. Jestli chceš trpět, staň se Klímou a žij jako nebeský pták, dopadni do nějaké brázdy a v ní jako divoké stvoření přírody vykřič všechnu svou krásu i nicotu. Ale buď té dobroty a nechtěj od sebe hodnotu.