Realita se překroutila do podivného uzlu. Netuším, kde je východ. Rozum mluví celkem jasně, zvlášť, když se s pistolnicí smějeme na ulici trapnosti mé situace. Holčička. Nakonec jsem opravdu posedlý manipulací. Jenže nemanipuluji já lidmi, ale lidi mnou. Dokonce to vyhledávám. Lásku, zamilovanost a krásu už prožívám jen jako úzkost. Na zlomeček času to možná bylo jinak. Snad ještě občas, když vzpomínám na nevinné radostné časy na začátku vztahu. Když jsme stáli v altánku ve Stromovce, můj přítel jako vždycky zhulený, a poslouchali zremixovaný One day od Asafa Avidana. Povídal mi: "Honza to nemá rád, protože v tom klipu je transka." "Vaděj mu snad transky?" divil jsem se. Už si nepamatuju odpověď, ale tuším, že někdy během toho dne - nebo možná během jiného dne ale na stejném místě - jsem mu prováděl felaci. Vlastně kdybych tyhle své zážitky uměl správně podat, mohl bych se pyšnit tím, že v prasáctví nezaostávám za většinou gay komunity. Jenže mně na tom obvykle nic ke chlubení nepřijde.
Ty doby jsou ale pryč. Místo toho se nabízí otázka, jestli bych ho někdy miloval, kdyby mi několikrát tolik neublížil. Tehdy jsem považoval za důkaz síly neodejít. Vydržet. Budovat vztah. Jenže jsem možná odejít měl. Získal jsem si tím jeho lásku a důvěru, ale... Zdá se, že jsem začal být cynický.
Nevěřím vlastně už ani sobě. Že bych dovedl mít jiný vztah - jinak fungující. Jen na krátké okamžiky se dovedu zbavit přesvědčení, že jakýkoliv jiný vztah bude úplně stejný, akorát s jinou osobou. Že bude stejné úplně všechno. A já budu dělat ty samé chyby. Že se nic nezmění.
Změnit se samozřejmě musím já. Problém je, že mi nestačí říct si, že si budu víc věřit. Nakonec se to vždycky projeví v té příšerné touze po komplimentu, po obdivu, po lásce. A skončí to vždycky tím, že já jsem ten, kdo to nedostává. Že jsem ten menší.
Jak moc nereálné je najít člověka, který by byl chytrý a hezký, ale ne zase moc, vtipný a milý, a měl by rád to, co já? (A myslím i sexuálně?). Netuším. Asi hodně. Nevěřím tomu. Jenže co potom dělat? Žít ve vztahu, který je neuspokojivý sexuálně? Nebo intelektuálně? Nebo citově? (Nakonec žiju ve vztahu, který je neuspokojivý minimálně ve dvou z těchto věcí.)
Od té doby, co jsem začal poslouchat Joannu Newsom, chci jít pouštět na podzim draka. Nebyl jsem ale ani jednou. Nakonec... by mi nevadilo skončit sám. Ale finančně se vyplatí žít s někým.
Aha, jistě. A můj ideální patner musí mít rád Joannu Newsom. Nemusí ji znát, stačí, když se mu bude líbit, až mu ji pustím.
(Jestli ovšem nezůstanu ve vztahu s člověkem, kterého miluji, ale který je jako vyhulené poleno).
Bych skoro myslel, že všecky ohromné lásky končí tak, že se zametou do kouta. Důležité, že nikdy nevyšumí. Apropo - když mluvíš o penězích, asi máš na mysli pakt typu manželství. Ono třeba už má k lásce zas dál než za roh. :)