Takže všechno znova dokola. Iluze nějakého postupu byla přesvědčivá, ale nevydržela ani první malou překážku. Ale co znova?
Můžu jen opakovat.
Achjo.
Achjo.
Achjo.
Ach...
...jo, přesně tak. Několik zřetězených povzdechů má imitovat mé psychické rozpoložení, scénáře a všechny ty věci, které k téhle patologii (je to patologie, rozhodl jsem se) náleží.
Ode dneška tedy budu pouze řetězit povzdechy.
Achjo.
A sem tam možná něco prohodím.
Achjo.
Achjo.
Achjo.
Pořád jsou věci, ke kterým se můžu upnout, ale k čemu to je.
Achjo.
Mám přítele a nevím, co s tím. Nevím, jestli jsem šťastný, jestli chci někoho jiného (asi ne), jestli chci vůbec někoho (možná ne), jestli chci vůbec žit (hmmmm)... A pořád nedovedu pochopit to základní - proč jsem se ještě nerozhodl umřít, co mě tu drží? Protože to není ani rozum, ani víra, ani strach. A s mým vztahem k optimismu ani naděje.
Ani láska.
Achjo.
Možná je to prostě tím, že mrtvý už bych si nemohl stěžovat.
Nemám přítele a nevím, co s tím. Vím, že nejsem šťastná, vím, že nechci někoho jiného, jestli chci vůbec někoho (už ne), jestli chci vůbec žit (hmmmm)... A pořád nedovedu pochopit to základní - proč jsem se ještě nerozhodla umřít, co mě tu drží? Protože to není ani rozum, ani víra, ani strach. A s mým vztahem k optimismu ani naděje.
Možná láska.