Březen 2016

O vztahu

30. března 2016 v 23:45 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Realita se překroutila do podivného uzlu. Netuším, kde je východ. Rozum mluví celkem jasně, zvlášť, když se s pistolnicí smějeme na ulici trapnosti mé situace. Holčička. Nakonec jsem opravdu posedlý manipulací. Jenže nemanipuluji já lidmi, ale lidi mnou. Dokonce to vyhledávám. Lásku, zamilovanost a krásu už prožívám jen jako úzkost. Na zlomeček času to možná bylo jinak. Snad ještě občas, když vzpomínám na nevinné radostné časy na začátku vztahu. Když jsme stáli v altánku ve Stromovce, můj přítel jako vždycky zhulený, a poslouchali zremixovaný One day od Asafa Avidana. Povídal mi: "Honza to nemá rád, protože v tom klipu je transka." "Vaděj mu snad transky?" divil jsem se. Už si nepamatuju odpověď, ale tuším, že někdy během toho dne - nebo možná během jiného dne ale na stejném místě - jsem mu prováděl felaci. Vlastně kdybych tyhle své zážitky uměl správně podat, mohl bych se pyšnit tím, že v prasáctví nezaostávám za většinou gay komunity. Jenže mně na tom obvykle nic ke chlubení nepřijde.
Ty doby jsou ale pryč. Místo toho se nabízí otázka, jestli bych ho někdy miloval, kdyby mi několikrát tolik neublížil. Tehdy jsem považoval za důkaz síly neodejít. Vydržet. Budovat vztah. Jenže jsem možná odejít měl. Získal jsem si tím jeho lásku a důvěru, ale... Zdá se, že jsem začal být cynický.
Nevěřím vlastně už ani sobě. Že bych dovedl mít jiný vztah - jinak fungující. Jen na krátké okamžiky se dovedu zbavit přesvědčení, že jakýkoliv jiný vztah bude úplně stejný, akorát s jinou osobou. Že bude stejné úplně všechno. A já budu dělat ty samé chyby. Že se nic nezmění.
Změnit se samozřejmě musím já. Problém je, že mi nestačí říct si, že si budu víc věřit. Nakonec se to vždycky projeví v té příšerné touze po komplimentu, po obdivu, po lásce. A skončí to vždycky tím, že já jsem ten, kdo to nedostává. Že jsem ten menší.
Jak moc nereálné je najít člověka, který by byl chytrý a hezký, ale ne zase moc, vtipný a milý, a měl by rád to, co já? (A myslím i sexuálně?). Netuším. Asi hodně. Nevěřím tomu. Jenže co potom dělat? Žít ve vztahu, který je neuspokojivý sexuálně? Nebo intelektuálně? Nebo citově? (Nakonec žiju ve vztahu, který je neuspokojivý minimálně ve dvou z těchto věcí.)
Od té doby, co jsem začal poslouchat Joannu Newsom, chci jít pouštět na podzim draka. Nebyl jsem ale ani jednou. Nakonec... by mi nevadilo skončit sám. Ale finančně se vyplatí žít s někým.
Aha, jistě. A můj ideální patner musí mít rád Joannu Newsom. Nemusí ji znát, stačí, když se mu bude líbit, až mu ji pustím.
(Jestli ovšem nezůstanu ve vztahu s člověkem, kterého miluji, ale který je jako vyhulené poleno).


Moudro dne

26. března 2016 v 0:29 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Radiohead. Jsem jako patnáctka vlhká ze své oblíbené "rockové" kapely. Koukám se na fotky Jonnyho Greenwooda a Thoma Yorka. A snažím se vymazat dnešek. Na druhou stranu mi dochází, že všechny tyhle věcy jsou tak nějak slabší. Bolest z odmítnutí a podobně. Bolí to hrozně - přijdu si jako nic. Ale nakonec je tam něco jiného. Něco takového - je mi to jedno. Uvědomění, ne jen racionalizace, že život jde dál. Totiž ne tak, jako dosud - že život má své tempo, které můžete buď sledovat, nebo... no jiná možnost není. Ale že je miliarda jiných věcí, které existují. (Třeba Radiohead). Nakonec i s ošklivou bolestí se dá žít - a s tou, která se dá zahnat zvýšeným tokem chloridových iontů skrz GABAergní receptory, ještě snáz.
Med a bič u mě víc než co jiného způsobuje úzkost. A úzkost je pocit, který mám z nějakého důvodu už velmi dlouho spojený se zamilovaností. Jako by zamilovat se znamenalo mít úzkost. Možná to tak chodí, ale pamatuju si ty časy, kdy zamilovanost byla jako cítit třepotavé zlato v žaludku a sladce blouznit.
Možná je to těmi imaginárními láskami, tím, že nic jiného než úzkost být nesmí. Jenže jsem už na hranici. A fascinující je, že místo abych ji chtěl přesvědčit, nabídne mi podvědomí jinou alternativu. Odpoutat se. Říct si, že je to jedno. (I když to vědomě vůbec jedno není).
Lhát si, že všechno je hra, se zdá velmi osvěžující. Dokud nedojde na lámání chleba.
Ale nakonec na tom stejně nesejde. Je opravdu možné milovat život?
Je opravdu možné, že budu vegetarián.
A pořád trochu doufám, že se jednoho dne probudím a místo takových píčovin budu mít v hlavě nápad. Konečnou představu nějaké knihy. A sílu opravdu psát a pracovat na tom.
Sílu dělat něco jiného, nového a právě toho, co chci.
Pár vět z Adama a Evy.

Dnešní večer je podivný. To je to slovo.
Ale mám už dost.
Zítra nebo pozítří vypiju další cider.
Každé kouzlo se zlomí, když ho držím v ruce.

A všechno plyne z jednoho uzlu a nebo taky ne. Ale musí se to zodpovědět. V mé měsíční terapii.

Nemá nic společného s Měsícem. Jen tam chodím jen jednou za měsíc. A moje amygdala se zatím nadměrně aktivuje.

Whatever

21. března 2016 v 22:16 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Možná přišel čas se oddělit. Jít dál nebo tak něco. Aspoň to mi tvrdí youtube prostřednictvím smazání všech post-rockových videí ze začátků. Především ale všech těch, které jsem s oblibou dával na blog (The time will never come back, Possible delusion, She got lost in the observatory, Walk in regret a... Million roads to nowhere). Možná je to prostě znamení, že už jsem jiný člověk - kolikrát poslouchám post-rock? Kolikrát vzpomínám na Letní Bouři? Kolikrát cítím tak, jak jsem cítil dřív?
Bazálním pocitem současnosti je chlad rozumu a chlad úzkosti. Tehdy to byl jiný chlad. Chlad před úzkostí a pro rozum. Chlad z otevřených oken, kterým jsem se snažil otupit svou přecitlivělost - protože jsem byl ještě čistý a všechno čisté je tak křehké. Dnes už o čistotě nemůže být řeč.
Možná by tedy mělo dojít ke změně. Především ke změně způsobu, jakým píšu. Ale o co vlastně jde? Že pořád píšu "pro" ty lidi, pro které jsem psal tehdy. A kteří už sem nechodí. Kteří dokonce už ani nepíší blog. Kteří dospěli a mají jiné starosti. Především kteří se odnaučili fňukat.
Nakonec ani ten post-rock už nefňuká se mnou. Třeba zas někdy, až napadne spousta sněhu a já budu mít znovu odvahu si do něj lehnout nahý a dělat andělíčky.
Whatever.


Smíření

19. března 2016 v 23:50 | Grey.t |  Střepy
Born to die je možná druhá písnička (po Go Long od Joanny Newsom), na kterou alespoň v nějaké míře vztahuji pravidlo neposlouchání. Probouzí ve mně určitý pocit, který se snažím zachovat. S každým poslechem totiž, jako by ho trochu ubylo.
Poprvé jsem ji slyšel někdy v období kolem Letní Bouře, kdy bylo všechno ostré a intenzivní, já měl šrámy a radoval se z nich. Nebylo v tom nic zvráceného, jen radost ze života. Tehdy se mi ale nelíbila. Aspoň ne ze začátku. Byla to ta písnička, kterou každý druhý den vídáte na něčí zdi - a když se podíváte na video, je vám jasné proč. Chytlavý vizuál s vintage královnou uprostřed, tygři, červené konversky...
Někdy se mi pak dostala pod kůži a netuším kdy. Asi to bylo tím, že jsem si řekl, že jí dám šanci. Jednou. Podruhé... Mohl bych ji pojit s tisícem věcí. S Letní Bouří, s partnerem, se Štěstím, s posledními prázdninami, zlomeným srdcem, s tím večerem, kdy jsem se na Vyšehradě opil sám a po cestě domů jsem rozjímal o vnímání času pod vlivem alkoholu. Ale nejvíc se pořád pojí s okamžikem, kdy jsem přemýšlel o tom, jestli spáchám Hřích.
Sám si rád namlouvám, že jsem tehdy nevěděl, k čemu se schyluje. Co riskuji. Že nemůžu vědět, co se stane. Ale když vám někdo oslazuje život řečmi, které jsou napůl sladké a napůl chlípné (v tom skvělém, vzrušujícím vyznění), tak je zřejmé, že někdo překročí hranici. I když to nebudu já. Já ji totiž překročil ve chvíli, kdy jsem si koupil lístek na vlak do Štětí. Nevím, jestli by se to dalo brát jako "největší chyba mého života"? Nejspíš ano. Ale i přesto musím říct, že to byla jedna z nejkrásnějších chvil.
Stál jsem na Hlaváku a blížila se půlnoc nebo možná jedenáctá a krámy se zavíraly. A v té osamělé rozvolněné atmosféře někdo pustil - snad jako výhru nad dalším pracovním dnem - nahlas Born to die. To byla chvíle, kdy jsem se rozhodl. Kdy jsem si koupil lístek a šel jsem.
Dalo by se říct, že ta písnička stála u zrodu všeho. Pokud věříme na něco jako skrytou příčinu. Že potence všech věcích, které pak nastaly, se zrodila právě v tu chvíli. Že jsem uslyšel něco, co mě rozjitřilo a já pod vlivem emocí udělal hloupý krok. Který nevedl jen k tomu, že jsem málem povedl partnera, ale taky k tomu, že jsem později zjistil, že na něčem tak odporném může být něco tak úžasného. K tomu, že jsem o to pak přišel a zjistil, že jsem jenom hračka a jméno na seznamu (s trochou hrdosti si můžu říct, že nejpočestnější jméno, protože k ničemu nakonec nedošlo). A nakonec k tomu, že jsem poznal Střepa a zradil X. Možná je Střep můj metafyzický trest nebo tak něco. Trest za Hřích. Především trest, ve kterém jsem dostal možnost Hřích neopakovat. Možná ho nakonec opakuji, jen v trochu jiné variaci.
Fakt je, že ta písnička není žádnou skrytou prvotní přičinou, vejce, ve kterém je vejce obsahující vejce Střepa. Jel bych tam nejspíš i kdybych neslyšel vůbec nic. Koukal bych se na Labe v mlze a procházel městem a poslouchal historky veselého kluka (veselého zmrda? jenže ten zmrd jsem ve skutečnosti především já a už bych si to měl přiznat). Tenhle článek totiž není vůbec o písničce, ale to už je asi každému jasné.
X. bude pořád jeden z nejvíc sexy lidí, jaké jsem kdy poznal. To mu neodpáře ani to, co si o něm myslím teď. Ale po dlouhé době je to snad opravdu už jen nostalgie. Ne imaginární lásky ani nic podobného. Jestli něco tomu příběhu dává sílu, tak jsou to výčitky.

Skutečnost.

18. března 2016 v 1:57 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Svým způsobem na sebe můžu být hrdý. Podařilo se mi udržet si svůj postoj a nenechat se vtlačit do něčeho, co mi není příjemné. Dalo by se to brát jako normální věc, ale v případě člověka, jako jsem já, který obvykle raději ustoupí, je to celkem úspěch. Nesouhlasit a riskovat tak to, že pro toho druhého ztratíme hodnotu. (Jenže pokud ji fakt ztratíme, nejspíš nikdy za moc nestála a ne naší vinou).
Jsou tu různé postoje, které musím zvažovat. Často přemýšlím, nakolik otevřeně můžu ještě psát na blog - když na něj chodí tolik lidí, o kterých bych se třeba mohl zmínit. Například bych tu mohl napsat, že můj přítel má adresu. Stejně tak ji má Střep. I když myslím, že sem ani jeden nechodí. Dál má adresu spousta lidí a ti lidé mě znají. A někdy si říkám, jestli je ještě v pořádku, když sem vypustím emoce v nějakém velkém rozsahu - a když to pak vypadá vážněji, než to ve skutečnosti je. Nebo třeba i když to závažností odpovídá. Má cenu je strašit? Na druhou stranu bych pak měl jen dvě možnosti. Tento blog zrušit nebo radikálně změnit jeho zaměření a přispívat sem jen občas určitým velmi specifickým typem článků, nebo ignorovat fakt, že tímto blogem můžu někomu ublížit, někoho poškodit atd. a dál se držet jeho dřívějšího účelu - totiž psát především upřímně.
Díky Katce jsem dnes přišel domů s dalšími tématy k psycholožce. Ale netuším, kdy je s ní zvládnu probrat. Bylo ale úžasné od někoho slyšet, že to můžu k psycholožce přinést. Dnes mám vlastně velmi psychologizující den. Hodně přemýšlím o tom, co příště řeknu - co bych řekl už dřív, kdyby to šlo.
A taky jsem došel k jednomu závěru. Odklonil jsem se od své původní emocionality. Až moc akcentuji rozum. Někdy až tolik, že mě to paralyzuje. Neptám se, co bych chtěl udělat. A nedělám to, co bych udělal bezprostředně a přirozeně. Místo toho přemýšlím, co by bylo nejlepší udělat a jaké by to mohlo mít následky... (Na co by bylo nejlepší se v této situaci zeptat? Co můžu dostat za odpovědi? Jak s nimi můžu naložit? Jak bych měl jednat, aby to bylo společensky akceptovatelné?). Vede to obvkyle k tomu, že trapně mlčím nebo říkám věci, které nejdou ze mě. Naštěstí mám pořád lidi, u kterých se ta emoční bezprostřednost probouzí. I když trochu zvláštně. A taky se bojím - nejednám teď s každým jako s psychologem? (Protože jsem po sezení zůstal otevřený, ale pokračovat budeme až za měsíc).
Pořád jsem v jisté extázi z toho, že můžu myslet. Když mám téma, tvořím možnosti. Úvahy, různé úhly pohledu, odlesky. Co mi přijde na mysl, to získá najednou vlastní auru hrající tisícem barev. Ale není to ono. Je to umělé. Je to smyšlené. Neříkám myšlenky, se kterými bych soucítil. Říkám prostě různé cesty. Schémata, ke kterým se dá dospět čistým a velmi chladným rozumem. Ale nejsou to moje myšlenky. Jsou to věci, které vymyslím. Ale ne věci, které si... myslím.
Dovedu brát homosexualitu jako poruchu. Dovedu na ni pak vztahovat morální úvahy. Umím připustit, že jsem deviant. Že k tomu vedlo to či ono. Najdu stovky důvodů proti adopci, stovky pro. Dovedu hájit i hanit pride. Nakonec i napadat hudbu, kterou mám rád - ale aspoň tam jsou moje emoce pořád ještě celkem silné. A pak mě napadá, že právě tam bych je měl oslabit - právě tam bych měl vymyslet argument nezávislý na emoci. Měl bych umět říct - ano, tohle je dobrá hudba. I kdyby se mi nelíbila.
Jinak řečeno, moje vyjadřování poslední dobou, stejně jako moje příspěvky na blog a prostě všechno, co ze mě vychází - nebo skoro všechno - je spíš sekvencí nejrůznějších myšlenek a nápadů než upřímným projevem.
Možná je to nějaká oživlá reminiscence studia filosofie. Něco jako znovuzrození četnosti pohledů na věc. Interpretace skutečnosti. Ale kde jsou emoce?
Možná se jich bojím. Protože se mi obvykle nevyplatí být autentický. A proti tomu je tu pořád Střep - možná mám jen problém se sebevědomím. Možná mi dal prostě pocit hodnoty, když zájem měl, a když ho mít přestal, tak mi ho vzal. A já nechci zpět Střepa, ale svou hodnotu.
Jenže to jsou schémata. Bez prožitku. Mění prožitek, ne schéma. Zvlášť ne nenaplněné, poslepované, chatrné.
Protože takový ten čistý rozum je. Dokud neprožíváte Kantovu metafyziku mravů, je to jenom snůška celkem chytrých keců.
(A pak je tu ta nezodpovězená otázka, co je vlastně skutečné.)

Tahini

13. března 2016 v 23:27 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Poslouchám šílené skorojazzové album a kdykoliv si myslím, že už do té hudby pronikám, něčím se to zas vytratí a znovu kloužu po povrchu. Což je hrozně otřepané, ne? Taky přemýšlím nad tím, jak velkou stopu za sebou zanechávám. Informační, virtuální, něco na ten způsob. Je to nechutný. A děsivý.
Ve středu jdu k psycholožce. Měl bych si konečně připravti obhajobu. Má ale v něčem pravdu. Sexualita je pro mě citlivé téma. Ve všech možných aspektech. I v tom nejbanálnějším - prožívat sex jako běžnou součást vztahu. Pořád je to pro mě něco svým způsobem nechutného, zapovězeného. Něco, co je sice hrozně příjemné, ale děje se a má se dít za zavřenými dveřmi. A co pro mě není snadno slučitelné s láskou. A pak ty další věcí, nepřijetí - ale pořád jsem přesvědčený, že mnohem víc nepřijímám sám sebe než jen svou sexualitu.
V hlavě mám nápad a pořád ho nerozvíjím. Zato rozvíjím úvahy o tom, jak ho budu rozvíjet. Až tedy dorozvíjím bakalářku. A státnice. A nejspíš i diplomku a další státnice a najdu si práci. Ale pak už nebudu mít čas cokoliv rozvíjet a budu navždy tím člověkem, co chtěl psát, ale neměl na to.
Už dlouho jsem nečetl Adama a Evu. (Samozřejmě, jak dlouho může tenhle blog fungovat, aniž bych zmínil Adama a Evu?). Když si vezmu, že kdysi jsem uměl první dva dny zpaměti...
Nebo Skácela!
Nebo aspoň Hlaváčka.
(Nebo kohokoliv jiného, kdo v životě dokázal alespoň trochu zkrotit jazyk - nebo se stát aspoň jeho nástrojem a vytvořit mu prostor, aby mohl skrz něj okouzlovat svět. A já tohle nikdy nebudu. Jenže kdy si to konečně přiznám a smířím se s tím?)

Včera jsem dělal hummus. Připravil jsem si domácí tahini (sezam, 200 g, dáme na pečícíc papír na plech a vložíme do trouby rozpečené na 170. Pečeme 7 minut a potom promícháme a pečeme dalších 7. Ale nevěřte tomu, spálí se. Takže spíš tak po třech minutách, hádám. No pro příště, tentokrát vypadalo moje tahini jako čokoláda. Potom - proč sem píšu recept?)... Pointa není v receptu, ale v tom, že jsem se do té práce opravdu ponořil. Míchal jsem cizrnu, zachraňoval spálený sezam, mixoval, zaléval olejem, dělal tisíc věcí okolo a poslouchaj Joannu Newsom.
A když jsem si potom vyšel pro pečivo, měl jsem pocit, že tohle potřebuju jako sůl - trochu se v něčem ztrácet, zapomínat sám na sebe. Soustředit se na teď a tady a možná ještě na za pět minut, ale určitě ne na za rok a až dostuduju. Protože tam se hravá mělčina mění na něco děsivého a lidožravého.

Sním o Murakamim. Skoro nemyslím na Střepa (ale proč je pořád tak blízko? jako by furt číhal za rohem). Můj vztah funguje. Láska doutná, trochu nenápadně, ale hřejivě.
A tak si půjdu před spaním číst Šiktance a snít o tom, jaký by byl můj život, kdyby... kdyby nevím co. Kdyby byl pořád tak hezky modrý a pálivý jako před necelými čtyřmi lety.
(Darmoděj! Nevděk svět! Nehřeje, nezebe...)

Příběh

6. března 2016 v 21:40 | Grey.t |  Zážitky a události
Jste mladá zpěvačka plná nadějí. Tak to v mládí bývá. Slyšíte Boba Dylana a říkáte si, že chcete být jako on. Že chcete dělat hudbu, která se bude lidem líbit, která jim něco bude říkat. V hlavě se vám pomalu vynořují nápady. Nejste možná nejtalentovanější a nejpovolanější člověk na světě, ale něco se ve vás pohnulo - cítíte tu vůli. A rozhodnete se. Uprostřed šedesátých let si dáte jediný cíl - nahrát album. Postupujete po malých krůčcích, ale podaří se vám vzbudit zájem producenta slavné kapely, který se vás ujme. Věnuje vám péči a dává vám prostor růst.
Vaše sny se pomalu stávají skutečností. Napíšete pár písní a ještě netušíte, co jste vlastně udělali. Tvoříte album, notu po notě, slovo po slově. Skládáte něco, co jde přímo z vás. Je to autentické, zní to přesně tak, jak byste chtěli. Jezdíte se slavnou kapelou, ale v hlavě se vám rodí dílo. Dostanete pár rad, jak na to. Co udělat, aby to bylo ještě lepší. Když už je všechno hotové, zdokonalujete to. Vkládáte do toho svůj život - svoje radosti a smutky, všední věci i něco většího. Velkou lásku, velký svět. A pak v jednu chvíli zjistíte, že je to celé hotové. Že takhle to má být. A vydáte to.
Do téhle chvíle by se mohlo zdát, že se vám plní sen. Dokud se nestane ta hrozná věc. To, do čeho jste vložili všechno, co jste měli, téměř nikoho neoslovilo. Člověk si v takovou chvíli může říct, že to nevadí - třeba to bylo příliš osobní, příliš autentické. Nemohlo to oslovit víc lidí. Ale nakonec pořád zůstává ten pocit, že lidi odmítli Vás. Ne jen snůšku písniček, protože album není jen tohle. Nejspíš to není pouze neúspěch, co vás trápí. Je to něco mnohem horšího. Intimní odmítnutí.
A tak se i vy otočíte zády k hudbě. Během chvíle se váš sen, jen pár kousků od úspěchu, obrátí v něco, co skoro ani nebylo. Začnete žít normální život a na svou aféru s hudbou (pro vás to ale nebyla jenom aférka, žádná mladická nerozvážnost, i když byste tomu řádi uvěřili - a časem tomu věřit začínáte) pomalu ale jistě zapomínáte. Vzpomenete si jen občas. Vychováváte děti - to je teď vaše největší dílo. To do nich dáváte nejvíc ze sebe. Všechno. Vaši lásku, vaše příběhy a zkušenosti. Děti rostou. A vy se dál staráte o rodinu.
Ani by vás nenapadlo, že zatímco si žijete v ústraní, vašemu albu se pomalu dostává pozornost. Několik dekád potom, co jste ho vydala. Inspiruje další hudebníky v jejich tvorbě. Obdivují něco, co se vám podařilo před třiceti lety. A to, co bylo vaším velkým neúspěchem se teď stává, aniž byste o tom tušila, přeci jen úspěchem.
A pak se na vás jednou obrátí nový hudebník. Prosí vás o radu. A vy si všimnete, co se stalo. Vaše dílo někdo ocenil. Přijal. Co víc, byl jím nadšený, ovlivněný a inspirovaný. A vdechl to do své tvorby. Dostáváte se mezi mladé hudebníky, mezi lidi, co jsou stejní jako vy tehdy. Už dávno nejsou šedesátá léta, ale váš sen se najednou znovu rozvinul a vy máte znovu sílu tvořit a po pětatřiceti letech vydáte nové album. Pomáhají vám s tím tihle mladí umělci, průkopníci něčeho nového - něčeho, co jste možná začala vy.

Nemůžu si pomoct. Okouzluje mě tenhle příběh zpěvačky Vashti Bunyan. Kouzlo toho, že něco vytvoříte a zjistíte, že to nikoho nezajímá. Přijdete o naděje, vzdáte se - a po třiceti letech se najdou lidé, kteří jsou tím unešeni. Lidé, kteří tvoří něco úžasného. Lidé jako Joanna Newsom. A vy zjistíte, že na začátku jste byli vy. Že váš sen nebyl mrtvý, ale mnohem živější, než by vás napadlo. Jen čekal na svůj pravý čas.

Achjo

3. března 2016 v 0:12 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Takže všechno znova dokola. Iluze nějakého postupu byla přesvědčivá, ale nevydržela ani první malou překážku. Ale co znova?
Můžu jen opakovat.
Achjo.
Achjo.
Achjo.
Ach...
...jo, přesně tak. Několik zřetězených povzdechů má imitovat mé psychické rozpoložení, scénáře a všechny ty věci, které k téhle patologii (je to patologie, rozhodl jsem se) náleží.
Ode dneška tedy budu pouze řetězit povzdechy.
Achjo.
A sem tam možná něco prohodím.
Achjo.
Achjo.
Achjo.
Pořád jsou věci, ke kterým se můžu upnout, ale k čemu to je.
Achjo.
Mám přítele a nevím, co s tím. Nevím, jestli jsem šťastný, jestli chci někoho jiného (asi ne), jestli chci vůbec někoho (možná ne), jestli chci vůbec žit (hmmmm)... A pořád nedovedu pochopit to základní - proč jsem se ještě nerozhodl umřít, co mě tu drží? Protože to není ani rozum, ani víra, ani strach. A s mým vztahem k optimismu ani naděje.
Ani láska.
Achjo.
Možná je to prostě tím, že mrtvý už bych si nemohl stěžovat.