V životě to tak chodí. Nemůžeme se cítit dobře pořád a není na tom nic zvláštního nebo patologického. Fakt je, že je to prostě normální.
Dnes moje nálady rozhoupaly malichernosti. Jedna z nich začíná mít zajímavý význam, který bych neměl zanedbat. Protože se opakuje. Čím to je, že někomu dovedu v takové míře závidět? Ale je to úzkostná závist, skoro jako by to ani nebyla závist, spíš silný pocit vlastní nedostatečnosti, se kterou ale nejde nic udělat. Je to velmi konkrétní a velmi reálné a stejně je to nesmysl.
Myslím, že taxonomický strom Octopus vulgaris nikdy nedokončím. Ty chapadlovité nálady přichází a zase mizí a já už musím psát i v dobách, kdy se necítím tak trochu poznamenaný absurditou.
Místo toho se dnes svlékám z kůže pomocí Mono. Tak trochu už tradičně. A rány si zalévám whiskey. Je ve mně trochu tísně, ale nakonec i to je zřejmě normální. Zato jistý konkrétní problém nabývá jasné formy - že se nedovedu mít rád, ačkoliv často tvrdím opak. Že si nevěřím a změnil bych na sobě prakticky všechno (pravděpodobně ne svou sexualitu). Moje sezení u psycholožky odkrývají zajímavé směry, přestože moje víra v učinky terapie pomalu ale jistě mizí (není absurdní, že se člověk může vyléčit mluvením? bez medikace?)
Taky závidím lidem, kteří jsou schopní mít vysoce uspokojivý sex. Z nějakého důvodu nemám pocit, že by mě jakýkoliv sex v nějaké větší míře uspokojil. Rozhodně ne tolik, abych si myslel, že to bylo perfektní. Ani o trochu méně. Spíš o hodně méně.
Pointa je v tom, že ne každý den je takový. Většina dnů je prostě normální. Možná to někdy zabolí, ale jen tak trochu a dá se to překonat.
V pátek jsem byl po dvou měsících znovu plavat. A zase začnu. Jednou třeba budu moct říct, že nemám blbý pocit ze své postavy.
To je zajímavé zamyšlení. Hezky píšeš