close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Když jsme tu my, není tu smrt....

25. února 2016 v 23:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Po dlouhé době chvíle v laborce. Ani ne tak dlouhá, jak jsem myslel. Rozhodně ne dost na nějakou aklimatizaci. Ale rozhodně dost na to, aby mi to připomnělo mé říjnové hříchy, které se domluvily právě tam. A pak ta představa - zakázaná a možná první - o tom, jak by to fungovalo, kdyby to bylo. (Dnes čistě abstraktně. Nemám chuť být explicitní.)
Je ve mně ještě stále klidné místo, zahrádka, pohnojená a zalévaná tebou. Přitom nesnášíš kytky a nikdy bys žádnou nechtěl. Já mám být ten, kdo zajistí, že se dovnitř nedostanou žádné mrazy, které by zahubily náš záhon. A přitom tak nedbale otevírám okenice. Tak nedbale jsem na podzim otevřel něco, co mělo zůstat úplně zavřené.
Pak je tu navíc ten "komplex" (ve třetím ročníku biologie se mi pod slovem komplex vybaví něco úplně jiného než kdysi, když jsem se ze všeho nejvíc zajímal o psychologii). Komplex jménem - ještě to nemám vymyšlené, to jméno. Prostě člověk, který může mít všechno, co já kdy chtěl. Jedna z věcí, o které musím mluvit s psycholožkou. A kterou jí zcela určitě nikdy neřeknu, protože to prostě umím říkat jen sám sobě, když někdy kolem půlnoci chodím po pokoji.

To je ale jedno. Jednou budu inhalovat tolik technického lihu denně, že mi trable vytěkají z hlavy a komplexy se rozpustí. Blablabla.
Chtěl jsem zmínit Joannu Newsom a její referenci na Joyce. A to, jak si chci přečíst Finnegans Wake - a taky jak vím, že tomu nebudu rozumět a že se budu pořád muset ptát sám sebe, jestli to nadšení jen nepředstírám.
Ale to jsou věci, které mi unikají.

Pořád nevím, jak přeložit whole cell patch clamp. Psát bakalářku v angličtině by nakonec bylo možná snazší než ji psát v češtině.

Někdy si navzdory tomu všemu (ano, všechno tohle pořád znamená život, prožívání. A jistým způsobem radost, totiž čistou a nevyslovenou radost ze života, která nabírá podobu těch kažodenních bolestí, bez kterých bychom to ale nebyli my.) říkám, že chci umřít. Snad proto, že i radost ze života (pokud tím tedy nazvu vše, co jsem tím nazval) je tak převršující mé schopnosti vnímání.
Nebo prostě proto, že se otevřela propast, která se jmenuje sebevědomí. Totiž fakt, že od roku 2011 žádné nemám a jen jsem to nějakým zázrakem úspěšně maskoval i sám před sebou. Před rokem (?) bych si možná uvěřil, že jsem hezký.
Sladkost nebytí spočívá v nevědomí. V tom, že když váš život zanikne, nemáte o tom už ponětí. Čili klasické "když je tu smrt, nejsme tu my". Jsou jediné dva důvody strachu ze smrti, které jsou pochopitelné: Strach ze smrti jiného člověka a strach z toho, že umírání bolí.
Ale pak jsou tu lidi - a nevím, jestli je mám obdivovat nebo jimi pohrdat - kterým se opravdu ze všeho nejvíc nelíbí představa, že nebudou.
Ale proč o tom vlastně mluvím? (Následující řádky nejsou odpovědí).
Prostě je toho moc. Života, řekněme. Otázek. Teď už ne o světě, ale o sobě. Jsou lidé, co prý vědí, co chtějí. A já jim to nevěřím - je to pro mě naprosto nepředstavitelné. Umím si dát malé cíle, ale to hlavní nevím. Nevím, co chci od života. Čeho chci dosáhnout. Pole možností se mi zdá příliš široké - a pole toho, co je reálně dosažitelné zas neuvěřitelně úzké. Jako by život za mně někdo napsal, ale já nevím, co napsal. A nestačí se oddat toku času, musím se pořád ptát. Co dál? Kudy?
A to je ten problém, který mám s ateistickým existencialismem dejme tomu Sartra. Já jsem přesvědčený o tom, že existuje něco jako správná cesta. Něco, co má být nezávisle na mém rozhodnutí. Něco jako Bohem udělený smysl života. Ale nezjistitelný. A tak ze všech těch možností jen s velmi malou pravděpodobností můžeme dosáhnout skutečně správné kombinace a být - sami sebou?
(Být šťastní?)

Píšu spíš sekvenci myšlenek než souvislou úvahu. Netuším, jestli je to konzistentní a ani mě to nezajímá - je to totiž autentické. Otázka je, jestli je autentická blbost lepší než neautentická konzistentní myšlenka.
(Je lepší napsat z hlediska hudební teorie dokonalou skladbu, aniž by do toho člověk vložil sebe, nebo vložit sebe do pěti akordů a triviálního textu?
Ale pak jsou tu lidé, kteří ukazují, že umí obojí - dokonalé a autentické skladby v jednom.)

A zas mě bolí koleno. Takže ani s příchodem jara nejspíš nezačnu běhat.

Takže tak.
Hlavní úkol na příštích pár.... měsíců? let? Zacpat něčím tu jámu a necítit se jako kus hovna kdykoliv zjistíte, že nejste nejhezčí, velmi schopný, bohatý, oblíbený, whatever, člověk.

A zítra budu mít pro změnu výčitky svědomí, že si tohle někdo přečte a bude se kvůli mně třeba cítit blbě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veritas Veritas | 27. února 2016 v 21:02 | Reagovat

Ne blbě, nýbrž poděšeně a okouzleně zároveň.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama