close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Intermezzo II: Thiomargarita namibiensis

2. února 2016 v 0:38 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ne že bych fyziologii bakterií uměl líp, ale můj mozek nějak zvládá po hysterických záchvatech přepnout do klidové, až apatické fáze. Nakonec na tom přece nezáleží, ne? Stačí, že mi fosfoketolázy a máselná kvašení lezou i zvukovodem a vtírají se mi do snů. Ve dne snad zůstávám aspoň trochu klidný.
Nastal ten čas, kdy se ze zkoušky neodhlásím.
Těším se, až si ve středu večer naliju trochu whisky. Nebo možná nenaliju, ale prostě si lehnu a budu koukat na film a odpočívat.
Život se podivně vyprázdní, když se vaším jediným cílem stane jediná zkouška - na nic jiného nezbývá čas. Ani na myšlenky. Najednou je zcela bezpečné se například prodírat konverzací s X. (z velmi nečestných důvodů, ale proč se nezasmát někomu směšnému? A co jsem na něm vlastně viděl?). O něco méně bezpečné je psát Střepovi. Ale žádné zlomy. Vlastně jediný. S X. jsem si rozuměl víc. Jestliže mám ke Střepovi nějakou citovou vazbu, je dokonale nesmyslná a měla by zaniknout. A to aniž bych si ho mazal z přátel či cokoliv podobného.
Kdyby nakonec X. se Střepem nějak podivně splynuli, nezměnilo by se na nich vůbec nic. Snad jejich tělesné konstituce jsou značně rozdílné, ale v konečném důsledku jsou dráhy jejich působení konvergentní a aktivují ve mně jeden a ten samý komplex.
Fascinují mě lidé, kteří vědí, co od života chtějí. Nejen vědí. Kteří jsou jako skála. Pevný cíl, pevná stanoviska. A zároveň jsou mi tak vzdálení, že možná ani nechci být jako oni. Přijde mi to něčím hloupé. Něčím omezené. Může člověk opravdu vědět, co od života chce? Není skutečné vědění tak trochu spojené s tím pocitem nesmyslnosti a beznaděje?
(Samozřejmě interpretuji čistě egocentricky, ohýbám fakta podle toho, jaký život vedu já - a ani jiný vést neumím. Člověk si neurčuje, kdo je. Ta myšlenka mi přijde tak absurdní - kdo to dovede? Ve chvíli, kdy člověk přijde absurditu bytí, může se maximálně smířit s tím, že nějaký život bude muset žít. Těžko mu ale dá skutečný smysl. Skutečný smysl absurditu překračuje (překračuje absurditu jen bytí v Bohu?). Nemám rád ateistický existencialismus. Ve chvíli, kdy člověk připustí možnost něčeho, jako je smysl - nebo něco, jako je absurdita - není zbytečné vyhýbat se možnosti Boha? Možná, že pravděpodobnost existence něčeho takového je minimální - ale jak určit pravděpodobnost něčeho, co nelze definovat? Jak určovat existenci něčemu, co dává vznik existenci samotné?
Nakonec mi dává smysl zas jen pochybný mystická náhled spojující protiklady - absurditu a smysl, bytí s nebytím. A vzpomínám na chvíle v čajovně, kdy jsem v podivné extázi nadšeně žvatlal o něčem, čemu vůbec nerozumím. Vtipně - o tom samém.
Ztratil jsem nit. Ale nitě ztrácím pořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama