Únor 2016

Když jsme tu my, není tu smrt....

25. února 2016 v 23:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Po dlouhé době chvíle v laborce. Ani ne tak dlouhá, jak jsem myslel. Rozhodně ne dost na nějakou aklimatizaci. Ale rozhodně dost na to, aby mi to připomnělo mé říjnové hříchy, které se domluvily právě tam. A pak ta představa - zakázaná a možná první - o tom, jak by to fungovalo, kdyby to bylo. (Dnes čistě abstraktně. Nemám chuť být explicitní.)
Je ve mně ještě stále klidné místo, zahrádka, pohnojená a zalévaná tebou. Přitom nesnášíš kytky a nikdy bys žádnou nechtěl. Já mám být ten, kdo zajistí, že se dovnitř nedostanou žádné mrazy, které by zahubily náš záhon. A přitom tak nedbale otevírám okenice. Tak nedbale jsem na podzim otevřel něco, co mělo zůstat úplně zavřené.
Pak je tu navíc ten "komplex" (ve třetím ročníku biologie se mi pod slovem komplex vybaví něco úplně jiného než kdysi, když jsem se ze všeho nejvíc zajímal o psychologii). Komplex jménem - ještě to nemám vymyšlené, to jméno. Prostě člověk, který může mít všechno, co já kdy chtěl. Jedna z věcí, o které musím mluvit s psycholožkou. A kterou jí zcela určitě nikdy neřeknu, protože to prostě umím říkat jen sám sobě, když někdy kolem půlnoci chodím po pokoji.

To je ale jedno. Jednou budu inhalovat tolik technického lihu denně, že mi trable vytěkají z hlavy a komplexy se rozpustí. Blablabla.
Chtěl jsem zmínit Joannu Newsom a její referenci na Joyce. A to, jak si chci přečíst Finnegans Wake - a taky jak vím, že tomu nebudu rozumět a že se budu pořád muset ptát sám sebe, jestli to nadšení jen nepředstírám.
Ale to jsou věci, které mi unikají.

Pořád nevím, jak přeložit whole cell patch clamp. Psát bakalářku v angličtině by nakonec bylo možná snazší než ji psát v češtině.

Někdy si navzdory tomu všemu (ano, všechno tohle pořád znamená život, prožívání. A jistým způsobem radost, totiž čistou a nevyslovenou radost ze života, která nabírá podobu těch kažodenních bolestí, bez kterých bychom to ale nebyli my.) říkám, že chci umřít. Snad proto, že i radost ze života (pokud tím tedy nazvu vše, co jsem tím nazval) je tak převršující mé schopnosti vnímání.
Nebo prostě proto, že se otevřela propast, která se jmenuje sebevědomí. Totiž fakt, že od roku 2011 žádné nemám a jen jsem to nějakým zázrakem úspěšně maskoval i sám před sebou. Před rokem (?) bych si možná uvěřil, že jsem hezký.
Sladkost nebytí spočívá v nevědomí. V tom, že když váš život zanikne, nemáte o tom už ponětí. Čili klasické "když je tu smrt, nejsme tu my". Jsou jediné dva důvody strachu ze smrti, které jsou pochopitelné: Strach ze smrti jiného člověka a strach z toho, že umírání bolí.
Ale pak jsou tu lidi - a nevím, jestli je mám obdivovat nebo jimi pohrdat - kterým se opravdu ze všeho nejvíc nelíbí představa, že nebudou.
Ale proč o tom vlastně mluvím? (Následující řádky nejsou odpovědí).
Prostě je toho moc. Života, řekněme. Otázek. Teď už ne o světě, ale o sobě. Jsou lidé, co prý vědí, co chtějí. A já jim to nevěřím - je to pro mě naprosto nepředstavitelné. Umím si dát malé cíle, ale to hlavní nevím. Nevím, co chci od života. Čeho chci dosáhnout. Pole možností se mi zdá příliš široké - a pole toho, co je reálně dosažitelné zas neuvěřitelně úzké. Jako by život za mně někdo napsal, ale já nevím, co napsal. A nestačí se oddat toku času, musím se pořád ptát. Co dál? Kudy?
A to je ten problém, který mám s ateistickým existencialismem dejme tomu Sartra. Já jsem přesvědčený o tom, že existuje něco jako správná cesta. Něco, co má být nezávisle na mém rozhodnutí. Něco jako Bohem udělený smysl života. Ale nezjistitelný. A tak ze všech těch možností jen s velmi malou pravděpodobností můžeme dosáhnout skutečně správné kombinace a být - sami sebou?
(Být šťastní?)

Píšu spíš sekvenci myšlenek než souvislou úvahu. Netuším, jestli je to konzistentní a ani mě to nezajímá - je to totiž autentické. Otázka je, jestli je autentická blbost lepší než neautentická konzistentní myšlenka.
(Je lepší napsat z hlediska hudební teorie dokonalou skladbu, aniž by do toho člověk vložil sebe, nebo vložit sebe do pěti akordů a triviálního textu?
Ale pak jsou tu lidé, kteří ukazují, že umí obojí - dokonalé a autentické skladby v jednom.)

A zas mě bolí koleno. Takže ani s příchodem jara nejspíš nezačnu běhat.

Takže tak.
Hlavní úkol na příštích pár.... měsíců? let? Zacpat něčím tu jámu a necítit se jako kus hovna kdykoliv zjistíte, že nejste nejhezčí, velmi schopný, bohatý, oblíbený, whatever, člověk.

A zítra budu mít pro změnu výčitky svědomí, že si tohle někdo přečte a bude se kvůli mně třeba cítit blbě.

Some days are bad days

21. února 2016 v 22:01 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V životě to tak chodí. Nemůžeme se cítit dobře pořád a není na tom nic zvláštního nebo patologického. Fakt je, že je to prostě normální.
Dnes moje nálady rozhoupaly malichernosti. Jedna z nich začíná mít zajímavý význam, který bych neměl zanedbat. Protože se opakuje. Čím to je, že někomu dovedu v takové míře závidět? Ale je to úzkostná závist, skoro jako by to ani nebyla závist, spíš silný pocit vlastní nedostatečnosti, se kterou ale nejde nic udělat. Je to velmi konkrétní a velmi reálné a stejně je to nesmysl.
Myslím, že taxonomický strom Octopus vulgaris nikdy nedokončím. Ty chapadlovité nálady přichází a zase mizí a já už musím psát i v dobách, kdy se necítím tak trochu poznamenaný absurditou.
Místo toho se dnes svlékám z kůže pomocí Mono. Tak trochu už tradičně. A rány si zalévám whiskey. Je ve mně trochu tísně, ale nakonec i to je zřejmě normální. Zato jistý konkrétní problém nabývá jasné formy - že se nedovedu mít rád, ačkoliv často tvrdím opak. Že si nevěřím a změnil bych na sobě prakticky všechno (pravděpodobně ne svou sexualitu). Moje sezení u psycholožky odkrývají zajímavé směry, přestože moje víra v učinky terapie pomalu ale jistě mizí (není absurdní, že se člověk může vyléčit mluvením? bez medikace?)
Taky závidím lidem, kteří jsou schopní mít vysoce uspokojivý sex. Z nějakého důvodu nemám pocit, že by mě jakýkoliv sex v nějaké větší míře uspokojil. Rozhodně ne tolik, abych si myslel, že to bylo perfektní. Ani o trochu méně. Spíš o hodně méně.
Pointa je v tom, že ne každý den je takový. Většina dnů je prostě normální. Možná to někdy zabolí, ale jen tak trochu a dá se to překonat.
V pátek jsem byl po dvou měsících znovu plavat. A zase začnu. Jednou třeba budu moct říct, že nemám blbý pocit ze své postavy.

Familia: Octopodidae

13. února 2016 v 0:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
I měkkýši mají svatby, i když vážné a šedé.
V současnosti přemýšlím o monogamii a polygamii a o ideálním světě. A taky o válce a zlu a o tom, zda má smysl snažit se o nápravu. Zda se tou snahou člověk nedostává spíš do pozice člověka, kterého je ještě snazší, využít, vysát a vysušit.
Podmaňují mě některé myšlenky ze Sběratelů kostí. Nezávislost doktorky Brennanové na společenských předsudcích a nad tím, co se myslně považuje za "morální", přestože porušení toho nemusí vést k ničemu špatnému. (Jenže nemůžou si tohle dovolit jen inteligentní lidé, kteří si uvědomí, co je právě potřeba udělat pro to, aby i jednání, které je zdánlivě nemorální, bylo vlastně správné? Žijeme v násilné společnosti, která nám vnucuje předobraz toho, co je normální a dobré, aniž bychom to tak cítili? Nejsme od narození tak trochu překrucovaní a kultivovaní, šlechtění do určité podoby, která je pro společnost žádoucí? Proč monogamie jako jediné správné partnerské uspořádání - proč u lidí, kterým to nevyhovuje?)
Chobotnice nemají čas mít víc partnerů. Samec umírá po rozmnožení, samice po vylíhnutí vajec. (Pro zajímavost: stará se o ně tak pečlivě a obětavě, že nepozře od jejich nakladení ani sousto, aby je nemusela opustit. Samozřejmě je to řečené s lehkou příměsí antropomorfizace.)
Momentálně je mou největší snahou naplánovat si příští půlrok. Rozmyslet si spoustu praktických věcí - například jak moc se budu věnovat bakalářce a jak moc státnicím, kolik času budu trávit v laboratoři a podobně. Neviděl jsem dlouho spoustu lidí, které bych chtěl vidět.
Taky často myslím na svůj mozek a svou osobnost, která se pozoruhodně mění v závislosti na kontextu. Kdybych měl použít další přirovnání k chobotnicím, mění se má osobnost skoro stejně dobře jako jejich zbarvení. Bohužel zdaleka ne tak efektivně. Například u psycholožky jsem zaujal určitý způsob projevu, který je specifický právě pro její "ordinaci". Se spolužáky se vyjadřuji - samozřejmě velmi záleží na tom, kteří spolužáci to jsou - opět jinak. A když se objevím mezi lidmi ze školy, zaujímám vlastnosti a osobnost, kterou jsem měl tehdy. Nejsem si jistý, jestli je to správné. Na druhou stranu by se dalo říct, že uvnitř se měním trochu méně - možná i podstatně méně.
Po odeznění mezilidských interakcí si nejsem jistý tím, jestli jsem jednal upřímně. Což by se možná dalo považovat za zvláštní?
Objevuji tedy své patologie? Nebo alespoň mírná pokřivení? Specifika? Je jedno, jak se to nazve, nebo ne?
Láska mi přijde výsostně melancholická. Z nějakého důvody pochyby o mém vztahu ustaly. Nemohu zaručit, že se nikdy nevrátí, ale jsou pryč. Na jejich místo vstoupila opakovaná zamilovanost.
Jsou lidé, kteří tvrdí, že člověk je zamilovaný dva roky, jiní tvdí, že spíš půl roku. Buď překračujeme statistickou normu, nebo už nejsme zamilovaní a dá se to považovat za skutečnou lásku nebo něco takového. Ale ono na tom celkem nezáleží. V konfrontaci osobního prožitku s vědeckými a statistickými údaji totiž prakticky vždy vítěží osobní prožitek.
Zítra začnu opravovat bakalářku. Neteším se na to.
Mám zvláštní pocit, že svět se netočí kolem mě. Najednou - jako kdyby to předtím tak bylo. (Dalo by se to považovat za celkem pochopitelný klam způsobený existencí vědomí - totiž žijeme ve své hlavě, kde také všechno prožíváme. A náš svět se zcela jasně točí kolem nás).
Přemýšlim o tom, zda jsem opravdu chladný. A taky o tom, jestli je důležitější, že nemám rád svůj vzhled a jsem malicherný a záleží mi na milionu věcí, nebo to, že nejsem úplně smířený se svou sexualitou.
Podle psycholožky nejspíš to druhé. (Podle mě je jádro problému v tom prvním. Možná je to o přístupu. Třeba rozmotáním jednoho vyřešíme i to druhé a je jedno, kde začneme. Pokud bych měl jen jeden problém, bylo by to druhé jen jeho příznakem. Totiž buď nemám rád sebe jako sebe a svou sexualitu jako svou součást. Nebo nemám rád sebe jako gaye a zbytek kvůli tomu - kvůli čemu? Z návyku?)
Racionalizace je velmi účinný nástroj, ale bohužel nedovede úplně oklamat cit.
Antrhopos zoon emotikon.
(Emoce nejsou řeckého původu, ale líbí se mi ten vtip.)

Intermezzo II: Thiomargarita namibiensis

2. února 2016 v 0:38 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ne že bych fyziologii bakterií uměl líp, ale můj mozek nějak zvládá po hysterických záchvatech přepnout do klidové, až apatické fáze. Nakonec na tom přece nezáleží, ne? Stačí, že mi fosfoketolázy a máselná kvašení lezou i zvukovodem a vtírají se mi do snů. Ve dne snad zůstávám aspoň trochu klidný.
Nastal ten čas, kdy se ze zkoušky neodhlásím.
Těším se, až si ve středu večer naliju trochu whisky. Nebo možná nenaliju, ale prostě si lehnu a budu koukat na film a odpočívat.
Život se podivně vyprázdní, když se vaším jediným cílem stane jediná zkouška - na nic jiného nezbývá čas. Ani na myšlenky. Najednou je zcela bezpečné se například prodírat konverzací s X. (z velmi nečestných důvodů, ale proč se nezasmát někomu směšnému? A co jsem na něm vlastně viděl?). O něco méně bezpečné je psát Střepovi. Ale žádné zlomy. Vlastně jediný. S X. jsem si rozuměl víc. Jestliže mám ke Střepovi nějakou citovou vazbu, je dokonale nesmyslná a měla by zaniknout. A to aniž bych si ho mazal z přátel či cokoliv podobného.
Kdyby nakonec X. se Střepem nějak podivně splynuli, nezměnilo by se na nich vůbec nic. Snad jejich tělesné konstituce jsou značně rozdílné, ale v konečném důsledku jsou dráhy jejich působení konvergentní a aktivují ve mně jeden a ten samý komplex.
Fascinují mě lidé, kteří vědí, co od života chtějí. Nejen vědí. Kteří jsou jako skála. Pevný cíl, pevná stanoviska. A zároveň jsou mi tak vzdálení, že možná ani nechci být jako oni. Přijde mi to něčím hloupé. Něčím omezené. Může člověk opravdu vědět, co od života chce? Není skutečné vědění tak trochu spojené s tím pocitem nesmyslnosti a beznaděje?
(Samozřejmě interpretuji čistě egocentricky, ohýbám fakta podle toho, jaký život vedu já - a ani jiný vést neumím. Člověk si neurčuje, kdo je. Ta myšlenka mi přijde tak absurdní - kdo to dovede? Ve chvíli, kdy člověk přijde absurditu bytí, může se maximálně smířit s tím, že nějaký život bude muset žít. Těžko mu ale dá skutečný smysl. Skutečný smysl absurditu překračuje (překračuje absurditu jen bytí v Bohu?). Nemám rád ateistický existencialismus. Ve chvíli, kdy člověk připustí možnost něčeho, jako je smysl - nebo něco, jako je absurdita - není zbytečné vyhýbat se možnosti Boha? Možná, že pravděpodobnost existence něčeho takového je minimální - ale jak určit pravděpodobnost něčeho, co nelze definovat? Jak určovat existenci něčemu, co dává vznik existenci samotné?
Nakonec mi dává smysl zas jen pochybný mystická náhled spojující protiklady - absurditu a smysl, bytí s nebytím. A vzpomínám na chvíle v čajovně, kdy jsem v podivné extázi nadšeně žvatlal o něčem, čemu vůbec nerozumím. Vtipně - o tom samém.
Ztratil jsem nit. Ale nitě ztrácím pořád.