Moje fascinace chobotnicemi se během roku své existence rozrostla, především pak v posledních dnech, do hybridních rozměrů. Spolu s ní - snad to i něco znamená - rostou i všechny mé hrozné komplexy. Méněcennosti a bůhvíčeho ještě. Když už nic jiného, chci alespoň klobouk z chobotnice a nebo obrovské akvárium s osminohým cephalopodem. Pozorovat, jak si na své bezobratlé končetině tvoří kloub. A uklidňovat se tím, že alespoň něco v mém životě je tak, jak chci.
(A pak přijde zas zásah reality, vědomí, že nemůžu mít doma chobotnici, že bych se o ni nedovedl postarat. Že vůbec nevím, jestli bych na ni dovedl sáhnout.)
Poslouchám The human octopus od Cascadeur. Kromě toho, že je na ní Meaning, která mě vždy dovede dostat do jedné z těch nálad, mě k tomu motivuje především fakt, že má v názvu chobotnici. (Důvod, proč jsem si tak oblíbil Fionu Apple je dost podobný. O Octopus's garden se snad ani zmiňovat nemusím, i když tam byl příčinou i úžasný profesor).
Jsou miliardy věcí, které mi bují v mozku.
Paradoxně k tomu všemu - především k tomu povšechnému pocitu, že je mi hůř a hůř - mám najednou menší pocit ztráty ohledně Střepa. Nakonec třeba budu schopný... ale když říkám, že je menší, myslím tím pořád jen mikroskopicky. Ale i to je změna, která stojí za zmínku. A za naději.
Někdy šokuji sám sebe, jak moc věřím v lidstvo a v lepší budoucnost.
Inu, takový Architeuthis dux v akvárku by nebyl marný.
Jsi zabil. :)