Možná, že je to všechno lež. Že jsem pořád ten osmnáctiletý kluk, který stojí celý bláhový před světem a je z něj jelen. Nakonec co se změnilo? Co jsem se naučil? Ale nechtěl jsem celou dobu tohle? Obnovit v sobě to něco starého a zapomenutého? To mé nevinnější, nadějeplnější já?
A nakonec zjišťuji, že od toho, jaký jsem teď, se zas tak nelišilo.
Někdy může člověk začít jen na zelené louce. Ale co se musí stát, aby měl tu příležitost? K čemu musí dojít, aby se očistil, aby se zbavil veškeré minulosti a mohl začít opravdu s čistým štítem, znovu jako tabula rasa?
Možná jsem prostě jen přehnaně patetický a depresivní a whatever.
Nakonec prohlubuji ten pocit, že potřebuji hlubinného psychologa. Někoho, kdo by mě dokázal opravit. Nebo spíš... vyladit. Nejsem rozbitý, jsem jako hodiny, co pořád bijí, ale po týdnu se začnou zpožďovat. Kolečka jsou na správných místech, ale něco je špatně. Někde možná chybí zoubek, někde to potřebuje promazat.
A možná nakonec některá kolečka vážně chybí a je jen otázkou času, než přestanu i bít.
Jsem schopný normálně fungovat. Ale cítím u toho šílené pocity. Nepříčí se jen rozumu, ale i nějakému empatickému sebepochopení. Naprosto jim nerozumím, nedovedu s nimi pracovat. Prostě tu jsou. A nejděsivější je, že by tu mohly zůstat. Že se vždy objeví a už nezmizí. A pořád se budou jen vršit a přelévat.
Ze Střepa jinam a pak zase zpět a tak dál, pořád dokola.
Vznesl bych základní problém: Pořád nemám pocit, že jsem šťastný. Vím, že jsou chvíle, kdy se směju. Pak jsou chvíle, kdy se cítím celkem spokojeně. Ale jsou tu i chvíle jako tahle... Kdy mám pocit, že skutečnému štěstí (dosažitelnému) jsem vzdálený. A pravda jako by chladně a těžce ležela přesně tady.
Pořád je ve mně něco tak hrozně romantického. Neuchopitelná představa ideálu, který se slovy nedá vyjádřit, tetelí se vždy nad někým a láká mě, jen aby se potom odtetelila jinam. Veškeré naplnění touhy vede ke zklamání a ideál se ve skutečnosti tetelí škodolibou radostí. Je to ta nenaplnitelná romantika, představa dokonalého člověka - a štěstí je nejblíž uspokojení v té tragické nenaplněné lásce, kde může opakovaně milovat ideál, který by se naplněním rozplynul.
Už vím, že jsem schopný vést vztah. Dlouhodobě a s velkou snahou. S ochotou odpouštět a něco měnit. Ale nakonec se vždy objeví něco takového - tetelivá relativizace.
Nakonec možná vyvěrá z nějaké pukliny v mé duši. Z pukliny, kterou budu muset uzavřít. Ale nejdřív ji budu muset najít.
A třeba se pak smířím s tím, že nikdy nebudu milován kýmkoliv si umyslím.
S trochou naděje bych mohl věřit, že si dokonce přestanu usmýšlet.
Bedřich Smetana měl na štěstí pragmatický recept.
Život užívat. Nemyslet. :)