Svět se projednou roztančil v té nenadále si dopřáté příležitosti. Znenáhla se dívám jinak, chvíli jsem se smál a všechno se kroutilo do pitoreskních a mírně groteskních tvarů. A teď to zas přestává a dívám se víc přímo než zakulaceně. Nejdřív jsem se uzavřel a sklidil klid. Nyní se otevírám a pouštím do sebe melancholii.
Krmím svých osm chobotů vším možným. Ale nejsou to choboty. Nejsou to ani chapadla. jsou to totiž ramena. S nejfilosofičtějším mozkem na světě, přestože nikdy nepromluví a žije jen pár let.
Jsou mi skryté způsoby, jakými má mysl přeskupuje stav věcí. Jak udělá z možného nemožné. možná nevím jak, zato mi je zcela jasné proč. Aby to nebolelo.
Propadámm se ale znovu mělkosti a celý ten podivný pocit hlubokého souznění s něčím běžně nedosažitelným se dává na ústup. Přichází odliv. Svět kolem stále tančí, ale teď je to ponurý valčík, jakkoliv nesmyslně to zní.
Stejná praktika jako já navštěvuje člověk, kterého jsem potkával v tanečních. Zvláštní shoda. A taky připomínka, že jedna z mála věcí, které opravdu chci, je znovu zkusit tančit.
Dnešní vzduch voněl tím starodávným způsobem, která dává tušit sílu. A zestárlé mládí.
Chvěji se jinými náladami a to přebujelé ve mně se zmenší. I fascinace chobotnicemi, ač ta mě nikdy neopustí.
Učím se vědeckou nomenkulaturu.
A snažím se porozumět nejdiverzifikovanějšímu taxonu mnohobuněčných. Především marně, ale z nějakého důvodu i trochu apaticky a rezignovaně. Nepochybuji, že by to mohla být ta nejzajímavější zkušenost, ale není.
To je asi nejpodstatnější: To, co je.
(Třeba to, že Střep není a nebude. Nebo že svou školu stále studuji. Nebo že s přítelem jsem a miluji ho.)
If every angel's terrible, then why do you welcome them?
Je tolik důvodů, proč se trápit. Stačí se rozhodnout, abychom byli šťastní?
Každý angel je terrible. :)