Propadám zoufalství.
To je prakticky všechno, co dovedu snadno říct. I když toho mám na srdci mnohem víc. Pravděpodobně jsem opravdu příšerný člověk. Chladný a majetnický a... Nakonec je to ale jenom byproduct toho, že nejsem schopný komunikovat s lidmi. Každou druhou zprávu kvituji rezignovaným gestem a případně odepíšu něco hrozně hloupého, neutrálního a vůbec.
A když bych to měl vzdát, naopak píšu. Blbosti.
A když bych to měl vzdát, naopak píšu. Blbosti.
Momentálně kvituji rezignovanými gesty i prezentace z fyziologie bakterií. Nemám šanci se to naučit. Ne za čtyři (teď už jen tři) dny. Mohl bych si vytknout (a taky jsem to udělal), že jsem si nezorganizoval zkouškové líp, ale nakonec - ta zkouška se jinam strčit nedala. Vlastně jsem se dlouho necítil tak nepříjemně. Nejdřív trojka ze zkoušky, která mi přišla lehká a ze které jsem měl dobrý pocit, potom tohle a ještě mě čeká imunologie.
Minule jsem u psycholožky řešil svou sebehodnotu postavenou na hodnocení od ostatních. Na známkách, na lichotkách a na podobných blbostech. Jakoby mi někdo chtěl názorně ukázat, že to tak prostě fungovat nemůže. Jenže můj (čistě subjektivní) pocit je takový, že čtyřka se nedá přežít.
Minule jsem u psycholožky řešil svou sebehodnotu postavenou na hodnocení od ostatních. Na známkách, na lichotkách a na podobných blbostech. Jakoby mi někdo chtěl názorně ukázat, že to tak prostě fungovat nemůže. Jenže můj (čistě subjektivní) pocit je takový, že čtyřka se nedá přežít.
Přemýšlím nad tím, jak mě vlastně lidi vnímají. Jistě by bylo psychologicky vyspělé, kdyby mi to bylo úplně jedno. Na druhou stranu je nezvratný fakt, že jsme součást společnosti a tím pádem musíme provádět mezilidské interakce. Tudíž i to, co si o nás ostatní myslí, je podstatné.
Možná jsem jen paranoidní, ale čím dál víc si myslím, že lidé se se mnou smějí a za zády si říkají, co jsem to za magora.
Možná jsem jen paranoidní, ale čím dál víc si myslím, že lidé se se mnou smějí a za zády si říkají, co jsem to za magora.
Kdo ví.
Přijdu si jako před zkouškou z biochemie. Ale v takové zvláštně koncentrované podobě. Nebo se časem jen snížila intenzita.
Zalezu si do skříně a počkám. Než hlavonožci ovládnou svět nebo tak něco. Nebo než mě naplno uchlácholí myšlenka na rozklad a pomíjivost a na to, že pak už bude všechno jedno. Jak dekadentní.
Zalezu si do skříně a počkám. Než hlavonožci ovládnou svět nebo tak něco. Nebo než mě naplno uchlácholí myšlenka na rozklad a pomíjivost a na to, že pak už bude všechno jedno. Jak dekadentní.
Ne a teď vážně. Bylo by prostě možný si někam zalízt, číst si a srát na všechno a na všechny? Jsem tak moc poháněný touho po úspěchu a po ohodnocení, že si te klid neumím dopřát? Je to teda jenom moje vina?
Fakt nevím.
Nevím nic a jsem hysterický a tak.
Nevím nic a jsem hysterický a tak.
Tome, je mi líto, že se cítíš nepříjemně. )o,= A že Ti na těch známkách tolik záleží. Vzpomněla jsem si na jeden výrok z filmu Ranhojič, který na mě zapůsobil - něco jako "je mi jedno, co si o mně lidé myslí. Ale záleží mi na tom, co si o mně myslí moji přátelé". Protože to znělo tak moudře, krásně a smysluplně... Tak si myslím, že na těch ostatních by Ti ani záležet nemuselo. (o=0
Držím palce s bakteriemi a taky bych si chtěla zalézt a číst a **** na všechno.
A ještě něco: Ta písnička je příšerná. (o=0 Jak si na ni vůbec přišel? Proboha, nedokážu uvěřit tomu, že už mi to tady hraje 5 minut. xo= xo= xo=