Je tu malá ostrá věc, kterou bych chtěl vyjádřit. Slova ale kloužou po jejím povrchu a jsem bezradný. Týká se mystické pornografie a taky všeho toho už tak běžného - všech těch Střepů. Jak mě dokáže téměř pouhá myšlenka na někoho zajmout na takovou dobu.
Už vím, že dokonalé krásy se nejde nabažit. Člověk by věřil, že mu stačí jediný dotek, ale potom bude nutně chtít další. Bude chtít víc a víc, dokud nepozře úplně vše. A potom nejspíš zůstane znovu jen prázdnota, touha po dalším. (Takové je milovat krásu?)
Nejkrásnější je stejně její nedosažitelnost.
Mám zároveň pocit, jako bych se čistil. Jako by se do mě vlévalo něco čirého, nezkaženého. Něco, co jsem v sobě míval kdysi.
Ta touha nikdy neskončí. Nevěřím, že by mohla. Přitom je iracionální.
(Tak krásný začátek - tak krásná možnost stoupání po schodišti krásy až k poznání krásy o sobě. A přeci se furt držím nejčastěji na prvních schodu a obdivují nádherná těla.)
Jsem zas šíleně teple patetický. (Kde jsou ty časy, kdy jsem nebyl. A nebyl jsem někdy vůbec?)
Oslavy příchodu nového roku nakonec slaví jen výměnu starého kalendáře za nový. Nic, co by stálo za oslavu. A stejně naivně věříme tomu, že se něco změní. Ta potlačená rituální složka, která se tak směšně vyzrazuje bujarými pitkami, ohňostroji a vším tím, co je ve skutečnosti tak absurdní.
Je to jen další půlnoc. Nezmění se vůbec nic.
Maximálně můžeme využít iracionální přesvědčení k tomu, abychom se motivovali. Ale jak dlouho vydrží neupřímná motivace?
A tak se budu klepat dál a překlepu další rok a pak další a pak další. Budu pořád doufat, že jednou zmizí ta posedlost krásou. Ať už úsilím nebo sama od sebe.
Že jednou dospěju.
Že jednou dospěju.
A taky že zapomenu.
(Chtěl bych cítit úplně všechno. Ale vím, že to nezvládnu.)
Zamiluj se do krasavců a celý život budeš trpět.