Leden 2016

Intermezzo s baktérií

30. ledna 2016 v 23:13 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Propadám zoufalství.
To je prakticky všechno, co dovedu snadno říct. I když toho mám na srdci mnohem víc. Pravděpodobně jsem opravdu příšerný člověk. Chladný a majetnický a... Nakonec je to ale jenom byproduct toho, že nejsem schopný komunikovat s lidmi. Každou druhou zprávu kvituji rezignovaným gestem a případně odepíšu něco hrozně hloupého, neutrálního a vůbec.
A když bych to měl vzdát, naopak píšu. Blbosti.
Momentálně kvituji rezignovanými gesty i prezentace z fyziologie bakterií. Nemám šanci se to naučit. Ne za čtyři (teď už jen tři) dny. Mohl bych si vytknout (a taky jsem to udělal), že jsem si nezorganizoval zkouškové líp, ale nakonec - ta zkouška se jinam strčit nedala. Vlastně jsem se dlouho necítil tak nepříjemně. Nejdřív trojka ze zkoušky, která mi přišla lehká a ze které jsem měl dobrý pocit, potom tohle a ještě mě čeká imunologie.
Minule jsem u psycholožky řešil svou sebehodnotu postavenou na hodnocení od ostatních. Na známkách, na lichotkách a na podobných blbostech. Jakoby mi někdo chtěl názorně ukázat, že to tak prostě fungovat nemůže. Jenže můj (čistě subjektivní) pocit je takový, že čtyřka se nedá přežít.
Přemýšlím nad tím, jak mě vlastně lidi vnímají. Jistě by bylo psychologicky vyspělé, kdyby mi to bylo úplně jedno. Na druhou stranu je nezvratný fakt, že jsme součást společnosti a tím pádem musíme provádět mezilidské interakce. Tudíž i to, co si o nás ostatní myslí, je podstatné.
Možná jsem jen paranoidní, ale čím dál víc si myslím, že lidé se se mnou smějí a za zády si říkají, co jsem to za magora.
Kdo ví.
Přijdu si jako před zkouškou z biochemie. Ale v takové zvláštně koncentrované podobě. Nebo se časem jen snížila intenzita.
Zalezu si do skříně a počkám. Než hlavonožci ovládnou svět nebo tak něco. Nebo než mě naplno uchlácholí myšlenka na rozklad a pomíjivost a na to, že pak už bude všechno jedno. Jak dekadentní.


Ne a teď vážně. Bylo by prostě možný si někam zalízt, číst si a srát na všechno a na všechny? Jsem tak moc poháněný touho po úspěchu a po ohodnocení, že si te klid neumím dopřát? Je to teda jenom moje vina?
Fakt nevím.
Nevím nic a jsem hysterický a tak.

Ordo: Octopoda

21. ledna 2016 v 23:47 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdy je třeba zamíchat koktejlem a udělat si uzly na chapadlech. Jak to chobotnice dělá, že její chapadla se nikdy nezauzlí, i když jich je tolik? Ta dokonalá koordinace, která v mém životě zcela chybí. I když je to jediná linie, vznikají uzly. A psycholožka je začala brát víc vážně. Jsem objednaný na začátek února.
Obdivuji lícní kosti Fiony Apple. A taky doktorky Temperance Brennanové. Obnovuje ve mně lásku k sociálně nezdatným géniům se silným morálním citem. Klepu se zimou u otevřeného okna. Večer jsem strávil pozorováním videí s chobotnicemi. S nepředstíraným zaujetím, až mě to samotného šokovalo. Z části beru tuhle svou osminohou záležitost jako pózu. Je to jistá forma sebeskepse, ale nedovedu si uvěřit, že by se u mně vážně vyvinula podivná fascinace hlavonožci.
Ale pak je tu ten zcela jasný fakt. Oni jsou fascinující.

Díky beatles a profesoru Smržovi mám s chobotnicemi spojený pocit klidu. A zároveň zvláštní lidské vstřícnosti, hřejivé milosti a kolegiální lásky. Představa ochoty zazpívat před lidmi píseň. Zrovna tuhle. O možná nejúžasnějším stvoření na světě (kdyby žily dost dlouho, možná by ovládly svět).
Přitom nejsem příznivec cthulhu. A už vím, jak se dostat k chobotničímu klobouka. Morálně pochybný krok: koupím si mraženou chobotnici z obchodu s mořskými plody a rybami. A isopropyl alkohol.

A Here comes the sun spojené s Pistolnicí, jejími nádhernými slunečnými vlasy a taky s fialovýma botama a tkaničkama se smajlíkama.
Existuje tu možnost, že můj život bude mít správný směr. A samozřejmě i ta, že ne.
Pořád jsou tu ale maličkosti - hudba, knihy, videa chobotnic. A někdy v budoucnosti třeba i moje malá naložená chobotnice, protože živou si dovolit nemůžu.

Moje končetiny jsou již zoufale zmrzlé. Nevím, jeslti mělo cenu vyplýtvat si Řád na takový bezvýznamný článek. Ale nemohl jsem se přenést přes možnost, že bych své sledování chobotničích videí (opravdu doporučuji, jsou úplně úžasná) zmínil neaktuálně.


Classis: Cephalopoda

19. ledna 2016 v 23:00 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Opouštím nejdiverzifikovanější třídu mnohobuněčných organismů, abych se vydal na další zkoušková dobrodružství. Je to bezbolestné loučení, veškerá bolest se vyčerpala už během společného času. Zato jsem objevil kosti a doktorku Temperance Brennanovou a tak také trávím skuliny ve zkouškovém. Nikoliv psaním bakalářky, jak by se mohlo zdát, přestože by to bylo o tolik moudřejší.
Je mi teď všechno nějak lhostejné - ve velkém kontrastu k tomu, jak jsem se cítil třeba před dvanácti dny. A zítra jdu k psycholožce. Samozřejmě v dobré náladě a bez problémů. Ty mám zaznamenané na papír a nevím, jestli o nich dovedu mluvit. Musím si napsat seznam. Abych se dostal k tomu, co není makroskopicky zjevné.
High by the beach mě vrací k létu. A taky k tomu, že jsem chtěl napsat spoustu recenzí. Na Honeymoon od Lany, na Ten love songs od Susanne. Na Divers od Joanny!
Před dlouhou dobou jsem přestal cvičit a je to vidět. Moje břicho už dlouho nebylo tak neforemné. Mou jedinou nadějí je snad to, že se stanu chobotnicí a nikdo (ani já) na mě nebude aplikovat "beauty standards". Budu mít osm chapadel (která jsou prý rameny) a budu si tvořit kloub na bezobratlé noze. Protože mi to přijde fascinující. Budu nejfilosofičtějším bezobratlým vůbec.
Bráni mi obratle a počet končetin. A taky suchozemskost.

Jaké jsou vlastně mé problémy? Nejsem nejspíš spokojený s tím, co život nabízí. Ani s tím, co mohu nabídnout životu já. Nejsem spokojený s tím, jakou intenzitou prožívám krásné a veselé věci.
A zítra večer si dám whisky.

Phylum: Mollusca

12. ledna 2016 v 23:11 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Svět se projednou roztančil v té nenadále si dopřáté příležitosti. Znenáhla se dívám jinak, chvíli jsem se smál a všechno se kroutilo do pitoreskních a mírně groteskních tvarů. A teď to zas přestává a dívám se víc přímo než zakulaceně. Nejdřív jsem se uzavřel a sklidil klid. Nyní se otevírám a pouštím do sebe melancholii.
Krmím svých osm chobotů vším možným. Ale nejsou to choboty. Nejsou to ani chapadla. jsou to totiž ramena. S nejfilosofičtějším mozkem na světě, přestože nikdy nepromluví a žije jen pár let.
Jsou mi skryté způsoby, jakými má mysl přeskupuje stav věcí. Jak udělá z možného nemožné. možná nevím jak, zato mi je zcela jasné proč. Aby to nebolelo.
Propadámm se ale znovu mělkosti a celý ten podivný pocit hlubokého souznění s něčím běžně nedosažitelným se dává na ústup. Přichází odliv. Svět kolem stále tančí, ale teď je to ponurý valčík, jakkoliv nesmyslně to zní.
Stejná praktika jako já navštěvuje člověk, kterého jsem potkával v tanečních. Zvláštní shoda. A taky připomínka, že jedna z mála věcí, které opravdu chci, je znovu zkusit tančit.

Dnešní vzduch voněl tím starodávným způsobem, která dává tušit sílu. A zestárlé mládí.
Chvěji se jinými náladami a to přebujelé ve mně se zmenší. I fascinace chobotnicemi, ač ta mě nikdy neopustí.

Učím se vědeckou nomenkulaturu.

A snažím se porozumět nejdiverzifikovanějšímu taxonu mnohobuněčných. Především marně, ale z nějakého důvodu i trochu apaticky a rezignovaně. Nepochybuji, že by to mohla být ta nejzajímavější zkušenost, ale není.
To je asi nejpodstatnější: To, co je.
(Třeba to, že Střep není a nebude. Nebo že svou školu stále studuji. Nebo že s přítelem jsem a miluji ho.)

If every angel's terrible, then why do you welcome them?

Je tolik důvodů, proč se trápit. Stačí se rozhodnout, abychom byli šťastní?

Regnum: Animalia

10. ledna 2016 v 15:06 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Moje fascinace chobotnicemi se během roku své existence rozrostla, především pak v posledních dnech, do hybridních rozměrů. Spolu s ní - snad to i něco znamená - rostou i všechny mé hrozné komplexy. Méněcennosti a bůhvíčeho ještě. Když už nic jiného, chci alespoň klobouk z chobotnice a nebo obrovské akvárium s osminohým cephalopodem. Pozorovat, jak si na své bezobratlé končetině tvoří kloub. A uklidňovat se tím, že alespoň něco v mém životě je tak, jak chci.
(A pak přijde zas zásah reality, vědomí, že nemůžu mít doma chobotnici, že bych se o ni nedovedl postarat. Že vůbec nevím, jestli bych na ni dovedl sáhnout.)
Poslouchám The human octopus od Cascadeur. Kromě toho, že je na ní Meaning, která mě vždy dovede dostat do jedné z těch nálad, mě k tomu motivuje především fakt, že má v názvu chobotnici. (Důvod, proč jsem si tak oblíbil Fionu Apple je dost podobný. O Octopus's garden se snad ani zmiňovat nemusím, i když tam byl příčinou i úžasný profesor).
Jsou miliardy věcí, které mi bují v mozku.
Paradoxně k tomu všemu - především k tomu povšechnému pocitu, že je mi hůř a hůř - mám najednou menší pocit ztráty ohledně Střepa. Nakonec třeba budu schopný... ale když říkám, že je menší, myslím tím pořád jen mikroskopicky. Ale i to je změna, která stojí za zmínku. A za naději.
Někdy šokuji sám sebe, jak moc věřím v lidstvo a v lepší budoucnost.

Puklina

6. ledna 2016 v 23:50 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Možná, že je to všechno lež. Že jsem pořád ten osmnáctiletý kluk, který stojí celý bláhový před světem a je z něj jelen. Nakonec co se změnilo? Co jsem se naučil? Ale nechtěl jsem celou dobu tohle? Obnovit v sobě to něco starého a zapomenutého? To mé nevinnější, nadějeplnější já?
A nakonec zjišťuji, že od toho, jaký jsem teď, se zas tak nelišilo.
Někdy může člověk začít jen na zelené louce. Ale co se musí stát, aby měl tu příležitost? K čemu musí dojít, aby se očistil, aby se zbavil veškeré minulosti a mohl začít opravdu s čistým štítem, znovu jako tabula rasa?

Možná jsem prostě jen přehnaně patetický a depresivní a whatever.
Nakonec prohlubuji ten pocit, že potřebuji hlubinného psychologa. Někoho, kdo by mě dokázal opravit. Nebo spíš... vyladit. Nejsem rozbitý, jsem jako hodiny, co pořád bijí, ale po týdnu se začnou zpožďovat. Kolečka jsou na správných místech, ale něco je špatně. Někde možná chybí zoubek, někde to potřebuje promazat.
A možná nakonec některá kolečka vážně chybí a je jen otázkou času, než přestanu i bít.
Jsem schopný normálně fungovat. Ale cítím u toho šílené pocity. Nepříčí se jen rozumu, ale i nějakému empatickému sebepochopení. Naprosto jim nerozumím, nedovedu s nimi pracovat. Prostě tu jsou. A nejděsivější je, že by tu mohly zůstat. Že se vždy objeví a už nezmizí. A pořád se budou jen vršit a přelévat.
Ze Střepa jinam a pak zase zpět a tak dál, pořád dokola.
Vznesl bych základní problém: Pořád nemám pocit, že jsem šťastný. Vím, že jsou chvíle, kdy se směju. Pak jsou chvíle, kdy se cítím celkem spokojeně. Ale jsou tu i chvíle jako tahle... Kdy mám pocit, že skutečnému štěstí (dosažitelnému) jsem vzdálený. A pravda jako by chladně a těžce ležela přesně tady.

Pořád je ve mně něco tak hrozně romantického. Neuchopitelná představa ideálu, který se slovy nedá vyjádřit, tetelí se vždy nad někým a láká mě, jen aby se potom odtetelila jinam. Veškeré naplnění touhy vede ke zklamání a ideál se ve skutečnosti tetelí škodolibou radostí. Je to ta nenaplnitelná romantika, představa dokonalého člověka - a štěstí je nejblíž uspokojení v té tragické nenaplněné lásce, kde může opakovaně milovat ideál, který by se naplněním rozplynul.
Už vím, že jsem schopný vést vztah. Dlouhodobě a s velkou snahou. S ochotou odpouštět a něco měnit. Ale nakonec se vždy objeví něco takového - tetelivá relativizace.
Nakonec možná vyvěrá z nějaké pukliny v mé duši. Z pukliny, kterou budu muset uzavřít. Ale nejdřív ji budu muset najít.
A třeba se pak smířím s tím, že nikdy nebudu milován kýmkoliv si umyslím.
S trochou naděje bych mohl věřit, že si dokonce přestanu usmýšlet.

...feel everything

3. ledna 2016 v 23:13 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Je tu malá ostrá věc, kterou bych chtěl vyjádřit. Slova ale kloužou po jejím povrchu a jsem bezradný. Týká se mystické pornografie a taky všeho toho už tak běžného - všech těch Střepů. Jak mě dokáže téměř pouhá myšlenka na někoho zajmout na takovou dobu.
Už vím, že dokonalé krásy se nejde nabažit. Člověk by věřil, že mu stačí jediný dotek, ale potom bude nutně chtít další. Bude chtít víc a víc, dokud nepozře úplně vše. A potom nejspíš zůstane znovu jen prázdnota, touha po dalším. (Takové je milovat krásu?)
Nejkrásnější je stejně její nedosažitelnost.

Mám zároveň pocit, jako bych se čistil. Jako by se do mě vlévalo něco čirého, nezkaženého. Něco, co jsem v sobě míval kdysi.

Ta touha nikdy neskončí. Nevěřím, že by mohla. Přitom je iracionální.
(Tak krásný začátek - tak krásná možnost stoupání po schodišti krásy až k poznání krásy o sobě. A přeci se furt držím nejčastěji na prvních schodu a obdivují nádherná těla.)

Jsem zas šíleně teple patetický. (Kde jsou ty časy, kdy jsem nebyl. A nebyl jsem někdy vůbec?)

Oslavy příchodu nového roku nakonec slaví jen výměnu starého kalendáře za nový. Nic, co by stálo za oslavu. A stejně naivně věříme tomu, že se něco změní. Ta potlačená rituální složka, která se tak směšně vyzrazuje bujarými pitkami, ohňostroji a vším tím, co je ve skutečnosti tak absurdní.
Je to jen další půlnoc. Nezmění se vůbec nic.
Maximálně můžeme využít iracionální přesvědčení k tomu, abychom se motivovali. Ale jak dlouho vydrží neupřímná motivace?

A tak se budu klepat dál a překlepu další rok a pak další a pak další. Budu pořád doufat, že jednou zmizí ta posedlost krásou. Ať už úsilím nebo sama od sebe.
Že jednou dospěju.
A taky že zapomenu.
(Chtěl bych cítit úplně všechno. Ale vím, že to nezvládnu.)