Správné dávkování post-rocku působí právě opačně než specifické inhibitory zpětného vychytávání serotoninu. Totiž depresivně. V kombinaci s dalšími věcmi.
Mám divné křeče v břiše. (Naprosto reálně a nemetaforicky.)
Přestal jsem psát svou cvičnou povídku.
Někdy jsem bezradný. A půjdu brzy spát.
Život není hra, nejde uložit, nejde si při neúspěchu obnovit jinou verzi reality a v té pak žít, změnit rozhodnutí a jít úplně jinudy, úplně jinam.
Cesta, na které jsem, zebe.
A mně už z toho zkameněly nohy.
Do necitlivých zdřevěnělých rukou beru popel, který zbyl ze všeho - ano, až tak pateticky. A on se drolí na menší a jemnější zrnka a mizí mi z dlaní.
Mezi prsty mi proteklo tolik.
Kluk z vývojovky.
Střep.
Možná právě protéká můj současný vztah.
A jak protéká, získává tvar pochybností.
Drží ho jen ta nevinná tvář, která se dokáže tak snadno rozplynout v sebestřednosti a nenávisti.
Na druhou stranu to je ten nejjemnější dotek. Nejpečlivější sevření. Hned napoprvé.
Tolik lásky doufám nedovede zničit ani tenhle severák. Ale kromě chladu přináší i otázky.
A otázky ho zničit mohou.
Mohou zničit i mě. Protože tuším, že pak už nic. Že potom už mi zbyde jen tahle nehostinná ledová krajina, vítr, promrzlé ruce a můj skleněný zámek, ve kterém není místo pro nikoho dalšího.
Můj absolutní egocentrický individualismus.
Kdybych si řekl op rášky, dostal bych je?
(Nějak přestávám pochybovat, že je potřebuju.)
A co by bylo potom? Jak vypadá svět pro normálního šťastného člověka?
Jak pro něj vypadají ostatní lidé?
Navíc jsem lhář. Nabízím poúkaz na šťastnou budoucnost, který vám nikde neproplatí. Protože ve chvíli, kdy ho budete chtít uplatnit, už mě nikde nenajdete.
A to je možná zločin. Ale není horší říct někomu už předem, že pochybujete a že je všechno na spadnutí? (Zvlášť když jedině jeho štěstí dovede ty pochyby rozehnat.)
Myslím na všechno to, co není. Na minulost.
Existují pasti, do kterých se člověk chytí, ani o tom neví.
Netuším, kde začíná moje past.
Někde tam, kde končí každodennost. Které se čím dál víc vyhýbám, abych se uvrhl do imaginární letargie, abych se oddával neuskutečnitelným meditacím a otevíral dveře, kterými přijde průvan. A nic víc.
Jednou skončím sám. Netuším kde.
Budu mít v kleci krkavce a nebo kavku.
A černé peří budu mít i já.
Prášky určitě dostaneš, dostává je každý, kdo si o ně řekne. :)
Akorát jsou jako placebo. :)