Prosinec 2015

I just wanna...

31. prosince 2015 v 0:57 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Máme štěně. Zvykám si.

Přemýšlím, kde sehnat kloubouk ve tvaru chobotnice. A odvahu vyjít s ním mezi lidi. (To by byl skoro druhý coming out).

Doufám, že se nebude opakovat noc, během které nemůžu usnout bolestí krku a uší. Nejspíš ne. A už vím, co dělat. Život se neustále přesouvá ven. K jednotlivostem, vnějšnostem, margináliím...
Snažím se zaměřit na malvice a peckovice, nažky, květní vzorce a všechny ty zbytečnosti, které nejspíš v životě neupotřebím. (Protože je upotřebím u zápočtu a u zkoušky. A celý ten proces je směšný a připitomělý - učit se věci na zkoušky, protože pak to stejně zapomenu. A naučím se to, až to budu znovu potřebovat. Nic víc po mně škola nikdy nechtěla. Zato naučit se Adama a Evu od Šiktance je tak naplňující... a vory šly, a vorvani...).

A jednou i tohle zkouškové období skončí. (A taky mě přestane bolet v krku a přestanou mi píchat penicilin do prdele, což je další nepochopitelná věc - proč mi prostě nepředepíší prášky a nutí mě docházet každý den do nemocnice. Ale musím jít zmrzlinu, nestěžuju si.)
Uvažuji o koupi osmnáctileté whisky. Ale ještě si to musím rozmyslet.

Snažím se objevovat PJ Harvey a Fionu Apple.
Fiona si mě získala svou chapadlovitostí.

Kromě toho vše stejné. Padají plány na Silvestra. Bude z toho smutná nealkoholická noc a možná si prostě udělám maraton Pána Prstenů. Protože co jiného.


Vyšívání

20. prosince 2015 v 1:21 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nejvíc proměňující zážitek byl asi ten, se kterým se stále nedovedu smířit. Je zvláštní, jak vás krátký vztah se špatným člověkem dovede změnit. Zničit. Opravdu rozebrat. Nezůstalo ze mě nic použitelného. Všechno jsem musel postavit nanovo. Jsem pravděpodobně někdo úplně jiný. Možná to ale není dobře.
Stačilo pár měsíců a najednou jsem si ze dne na den musel vybudovat pevnost. Lešení, které mě udrží na nohou, protože už jsem neměl sílu stát. A pak provést rekonstrukci.
Říká se, že řetěz je vždy tak silný, jako jeho nejslabší článek. Nejspíš bylo tedy jen otázkou času, než někdo zatáhne příliš silně - a prasklo by to na stejném místě, totiž ve špatně ušitých švech mého sebevědomí. Možná to trhnutí přišlo ale příliš brzy. Dřív, než jsem se naučil kovat. Nebo šít. Nebo žít.
Měla to být dočasná fasáda. Ale je mnohem snazší postavit nový barák na prázdné pracele, než pomalu, kousek po kousku, přestavovat ten, který už existuje. Včetně nosných zdí. A nakonec se stejně musím zeptat, jestli to, co z toho vzniklo, je aspoň trochu pevnější.
Zcela jistě není, jen se to tak tváří.
Mám milion snů a žádný není reálný. Chci být čímkoliv, co nemá zodpovědnost za vlastní život a co nemá smysl pro smysl. Psycholožka tvrdí, že je v pořádku, když nevím, co s životem. Ale já cítím povinnost existenciálního rázu. Cítím, že teď je ještě čas něco změnit, ale brzy už nebude. Možná i teď je nakonec příliš pozdě.
Změnit všechno. Vytesat ze zdí ty vadné cihly, které mě tak připitoměle váží k lidem jako je Střep. Opravit potrubí, aby zas z kohoutku tekla čistá voda. Udělat opravovou rekonstrukci, ne jen naoko. Ale k tomu bych potřeboval pomoc. Pomoc někoho, kdo umí stavět lidské duše. A jediný takový člověk mi tvrdí, že jsem v pořádku.
Ale já se tak necítím.
Jdu po cestě a obdivuji stromořadí. A dokud jdu a obdivuji, cesta se zdá dobrá. Pak se ale zastavím a najednou si uvědomím, že cesta, po které mám jít, žádnými stromy lemovaná není. Co mi však zbývá, než zase jít. Nakonec znovu obdivuji stromy. To ale neznamená, že je ta cesta najednou správná.
(Jediný člověk na světě mi říká Rosemary a já ho ani neznám.)
Nejspíš mi nestačí žít život. Potřebuju ho žít správně. Jenže nic jako správně nejspíš není. Potom je asi na mně, abych ho žil aspoň nějak, ale to mi právě nestačí.
Možná by stačilo se zapojit do nějaké činnosti. Setrvat aktivní. Nedat prostor takovým myšlenkám. Ale já jim chci dát prostor - a chci aby nepřišly. Chci, aby místo nich přišel pocit, že takhle je to dobře.
Možná už je opravdu čas. Zásadně změnit život. Čtyři roky po poslední změně.
Pamatuji si svůj poslední velký cíl. Poslední velké léto. (Jedinou velkou lásku?) A taky poslední opravdovou zimu a maraton Pána prstenů s Kopretinou (a zelenou vílou).

(Jak moc zvláštní by bylo seknout se školou ve třeťáku, ve chvíli, kdy je víc než pravděpodobné, že ji minimálně na Bc. dodělám, potom, co jsem dostal prospěchové stipendium a vůbec? Ale možná to je něco, co chci udělat ze všeho nejvíc. Možná, že když člověk neví, je lepší nedělat vůbec nic než dělat něco, co je aspoň částečně přijatelné.)

Ještě před Bohem byla voda.
Možná bych se měl zeptat vody, jak se řeší bezcestí.
(A nebo Virginie Woolfové.)

Le roi est mort...

13. prosince 2015 v 22:59 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Moje mysl je jako písek na poušti. Neustále se převrací a mění. I ty nejvytrvalejší duny jednoho dne zmizí. Krajina je každý den jiná. A práve teď se vynořuje znovu ta touha po filosofii. To nadšení z - nevím čeho.
Jsou ve mně stále kousky té bolesti. Někdy získají sílu a zaplaví mi celé zorné pole a já vidím jen černě a vdechuju hlínu. A pak to zmizí, jako by to ani nebylo. Až po pár dnech si uvědomím, že ty střepy ve mně pořád jsou a pořád se o ně můžu pořezat. A chytit infekci.
Je několik věcí, který lituji. Dnes poprvé jsem zalitoval svého rozhodnutí, které padlo před několika lety.
Ale nakonec jsem se možná už tehdy měl rozhodnout být jen sám.
Možná nechci svou budoucnost sdílet s nikým.
Ale pak je tu ta strašlivá bestie, kterou porazí jen nemnozí a která mě umí rozsápávat do nekonečna. A já dorůstám jako Prometheus, i když jsem mnohem slabší a naprosto nicotný.
(Je věčná sláva dobrou odměnou za utrpení? Ale pro člověka, který tu odměnu nikdy nezíská, je zbytečné se ptát.)
V něčem se svět vůbec nezměnil.

Odněkuj z té poště se poslední dobou vynořují skoro zapomenuté ideály. Představy toho, co by měl splňovat můj partner. (A taky vědomí toho, že můj partner to nesplňuje, ale že netuším, jestli ho chci odpustit.)
Musím se znovu ptát, kdo jsem - ta otázka se objevuje zřetelně. Jenže na ni není odpověď. Vše, o co se dá opřít, je stejně nezřetelné a nehmatatelné, jako před třemi lety, kdy jsem o tom uvažoval.
Zůstane to tak vždycky? Půjdu vždycky prostě dopředu? Za nejbližším cílem? I když vím, že nevede tam, kam bych chtěl jít?
Protože já nevím, kam bych chtěl jít. Místo vytouženého cíle, nějakým způsobem mi metafyzicky určeného, si volím cíl přijatelný a možný.
Vždycky někam jdu. Prostě proto, že někam jít musím.

A není i můj vztah takový?

Jenže... věřím ještě na nějaké shůry určené cíle? Věřím na správnou cestu? (A na smysl?)
Řekl bych...
...ale nechci vynášet tu tíživou odpověď.

Pořád se totiž nějak žít dá. I když je to někdy těžké.

Obracím se ke svým chybám. Protože něco špatně dělat musím.
A než přijdu na to, co to je... (ale stejně bych na to nepřišel), změní se celá krajina a já budu stát před něčím úplně jiným. A sám budu taky úplně jiný.


Exkurze

7. prosince 2015 v 1:23 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pořád čekám, kdy vhlédne i propast do mě. Přitom pomalu zapomínám, že už dávno zírá. Má tisíc jmen a já neumím vyslovit ani jediné. Je to můj jediný úkryt. Jediné místo, kam se můžu schovat před lavinou, která se na mě valí. Ale pořád stojím na hraně a snažím se vzpomenout si alespoň na jedno jméno.
Existuje milion důvodů pro cokoliv.
Ale netušil jsem, že to bude tak těžké.
Před chvílí ani nezačínal listopad a najednou se blíží polovina prosince. Blíží se Vánoce a zkouškové a taky termín odevzdání první části bakalářské práce. A představa, že během zkouškového musím stihnout osm zkoušek. Tentokrát opravdu, tentokrát nemůžu spoléhat na termín v letním zkouškovém. Protože mi z něj zbyde pár dní, než budu zápolit sám se sebou v hoře osudu.

Nejvíc bych si přál zmizet. Ztratit se. I sám před sebou.
Už snad rok jsem neslyšel zvonkohru na Vyšehradě z Albertovských schodů. Místo nezpochybnitelné mystické krásy... Ale dost. Nemá cenu znovu zmiňovat, jak podléhám estetickým svodům.

Nemá cenu zmiňovat cokoliv. Za šest hodin vstávám a píšu článek prostě proto, že jsem čekal na zápis předmětů. A taky proto, že stejně neusnu, protože mě hlodají nervy.
Nemůžu se rozhodnout, jestli mi je milejší deprese, nebo tahle úzkostná neuróza. Jestli před spaním raději hledím na nesmyslnost bytí, nebo na jeho rizika.
Správná cesta by vedla někde mezi. Ale já nechodím po správných cestách.
A tak nějak nevěřím v netělesné bytí.

Pokud chci udělat duši šťastnou, musím to nutně udělat v těle.

Pořád v sobě cítím špetku naděje.
Ale je to naděje na to, že se mi podaří uniknout. Že nikdy nebudu muset zodpovědně žít. Že tohle všechno skončí a já budu moct odejít.
Že existuje i jiný život.
Ale existuje?

"Ze kterých jest jsoucím věcem vznik, do těchto nastává i zánik, podle nutnosti. Neboť vše si navzájem platí pokutu a pokání za své bezpráví, podle pořadí času."

Pořád nemám odvahu se podívat do propasti.
A ta podivná osudovost stále visí ve vzduchu, ale nikdy se nenaplňuje. Nikdy se nenaplní.
Podobně i já zůstanu na jistém místě bezedně prázdný.
Protože pokud nelze být sám sebou, pak nikdy nestačí být něčím jiným. Ale já neznám ani tuhle nemožnost.

(Sladkost nebytí svou vábivost nikdy neztratí.)

Anti-SSRI

1. prosince 2015 v 21:24 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Správné dávkování post-rocku působí právě opačně než specifické inhibitory zpětného vychytávání serotoninu. Totiž depresivně. V kombinaci s dalšími věcmi.
Mám divné křeče v břiše. (Naprosto reálně a nemetaforicky.)
Přestal jsem psát svou cvičnou povídku.

Někdy jsem bezradný. A půjdu brzy spát.
Život není hra, nejde uložit, nejde si při neúspěchu obnovit jinou verzi reality a v té pak žít, změnit rozhodnutí a jít úplně jinudy, úplně jinam.
Cesta, na které jsem, zebe.
A mně už z toho zkameněly nohy.

Do necitlivých zdřevěnělých rukou beru popel, který zbyl ze všeho - ano, až tak pateticky. A on se drolí na menší a jemnější zrnka a mizí mi z dlaní.
Mezi prsty mi proteklo tolik.
Kluk z vývojovky.
Střep.
Možná právě protéká můj současný vztah.
A jak protéká, získává tvar pochybností.
Drží ho jen ta nevinná tvář, která se dokáže tak snadno rozplynout v sebestřednosti a nenávisti.
Na druhou stranu to je ten nejjemnější dotek. Nejpečlivější sevření. Hned napoprvé.
Tolik lásky doufám nedovede zničit ani tenhle severák. Ale kromě chladu přináší i otázky.
A otázky ho zničit mohou.
Mohou zničit i mě. Protože tuším, že pak už nic. Že potom už mi zbyde jen tahle nehostinná ledová krajina, vítr, promrzlé ruce a můj skleněný zámek, ve kterém není místo pro nikoho dalšího.
Můj absolutní egocentrický individualismus.

Kdybych si řekl op rášky, dostal bych je?
(Nějak přestávám pochybovat, že je potřebuju.)

A co by bylo potom? Jak vypadá svět pro normálního šťastného člověka?
Jak pro něj vypadají ostatní lidé?

Navíc jsem lhář. Nabízím poúkaz na šťastnou budoucnost, který vám nikde neproplatí. Protože ve chvíli, kdy ho budete chtít uplatnit, už mě nikde nenajdete.
A to je možná zločin. Ale není horší říct někomu už předem, že pochybujete a že je všechno na spadnutí? (Zvlášť když jedině jeho štěstí dovede ty pochyby rozehnat.)

Myslím na všechno to, co není. Na minulost.
Existují pasti, do kterých se člověk chytí, ani o tom neví.
Netuším, kde začíná moje past.
Někde tam, kde končí každodennost. Které se čím dál víc vyhýbám, abych se uvrhl do imaginární letargie, abych se oddával neuskutečnitelným meditacím a otevíral dveře, kterými přijde průvan. A nic víc.

Jednou skončím sám. Netuším kde.
Budu mít v kleci krkavce a nebo kavku.
A černé peří budu mít i já.