Zčeřené vody se uklidňují. Aby to začínalo trochu pateticky. Jinak řečeno, se Střepem se neděje nic nového. S přítelem taky ne. Neděje se vlastně vůbec nic nového. Snad jen to, že se mi celá ta situace (že už to budou skoro dva týdny se mi nechce věřit) pořád dokola vrací. Nejsem prostý nějaké touhy. Ale odpírám si. I z jiných důvodů.
Uvědomil jsem si ale důležitou věc. Že i když si o sobě myslím, že jsem děvka, jsem vlastně ještě docela slušný. Přinejmenším na průměrného gaye. (Zvlášť když čtu některé gay blogy, ve kterých se dozvídám, že je normální mít ne jednoho, ne dva, ale třeba i pět milenců. To je, jen pro představu, asi takové, jako kdybych já udržoval nějaký intimní kontakt se všemi lidmi, se kterými jsem ho kdy měl.)
Mám teď na jazyku několik věcí. První je jakási mikroúvaha o tom, zda je svoboda, resp. kapitalistická forma demokracie, dlouhodobě prospěšná - především vzhledem k nějakým environmentálním aspektům.
Další je čtvrteční koncert Joanny. V Německu. Aneb Grey jde do světa. Poprvé v životě téměř na vlastní pěst (s kamarádkou). Nemůžu se dočkat živé verze Divers. S trochou štěstí se bude podobat té ze San Francisca z roku 2012.
Třetí je koncert Madonny v sobotu. Bojím se, že se tam setkám s X. Že bude přítele informovat o jistých věcech, které se udály, když jsem u něj před rokem a půl byl. Přítel všechno ví, víceméně. Přesto myslím, že by to bylo nepříjemné. Možná to ale víc rozhodí mě než jeho.
Taky se bojím všech ostatních buzen a toho, jaký udělám dojem. (Tohle je teprve patetické, kam se na to hrabe ta první věta.) Vážně nevím, kde se ve mně tahle touha po přijetí a obdivu zrovna od téhle komunity bere.
Taky se bojím všech ostatních buzen a toho, jaký udělám dojem. (Tohle je teprve patetické, kam se na to hrabe ta první věta.) Vážně nevím, kde se ve mně tahle touha po přijetí a obdivu zrovna od téhle komunity bere.
Do hudební rubriky bych chtěl napsat o nové (teď už zas tak nová není) písničce od Adele a taky recenzi na nové album od Joanny. Možná i o návratu Enyy na hudební scénu.
Jenže o ničem z toho nejspíš nenapíšu, protože se znám. Píšu, když mám nutkání. A nutkání mám, když se něco děje. A tak píšu o tom, co se děje.
Teď se neděje nic a taky mám nutkání. A využívám ho naprosto nekonstruktivně.
Možná bych se mohl zmínit o hezkém spolužákovi s kšiltovkou. (Na to stejně všichni čekáte, že?) Sice moc nechápu, proč někdo nosí kšiltovku i na přednášky, ale... Sluší mu to. Navíc je tak na devadesát procent gay. Takže mohu znovu vytloukat klín klínem. Nebo tak něco. (Našel jsem jeho facebook. Deset procent ubírám.)
Nebo se prostě můžu projednou chovat jako normální člověk a ne jako buzna - a světe div se, ono na to možná dojde.
Kdyby se všechny tyhle střepy a imaginární lásky vyřešily, bylo by to ideální. Ale to by můj neimaginární vzah musel být taky ideální.
Takže tak.
Haha, na 90% gay.