Spolu s rýmou mi povolila i stavidla. A tak se ocitám v totální záplavě. Plavu ve všem a nemá to ani začátek, ani konec. Není to Střep, není to nic konkrétního. Jen obrovská vodní masa a já v ní. Všechno splývá, všechno se rovná, nic není malé ani velké.
Za kotníky mě chytá patos (opět ten milovaný patos) a stahuje mě. Někam. Táhne mě všemi směry a já se nechám. Protože tady můžu všemi směry - alespoň tady.
Můj osud mě ovíjí a pomalu svazuje. Ani jsem si nestihl všimnout smyčky, která se mi uvázala kolem rukou.
Stejně tak se můžu ptát, co se děje se světem, co se děje s námi. Všechny pojmy jsou pořád stejně abstraktní, jako byli před rokem, před dvěma, před třemi lety, kdy se mi rozpila vize skutečnosti a slova už nebyla ani tak znakem jako spíš symbolem. Dala se používat jednotlivě.
Jako výkřiky.
Nesouvisle.
Přesto jsou jasně dané body reality. Každodennost, která člověka uchopí a táhne - a táhne ho i když nemá plán. Čas běží bez ohledu na nás, to my se musíme přizpůsobit.
Když si nevybereme, čím budeme, staneme se prostě něčím. Ať tím být chceme nebo ne.
(A když si nezvolíme, najednou můžeme koukat na svět kolem nás a na sebe a divit se, co se to vlastně stalo. Šli jsme krok za krokem bez cíle - možná i špatná volba by byla lepší.)
Přeci jen ale vidím naději. I když nevím v čem. V nějakém abstraktním puzení. Ve svých povolených stavidlech, v záplavách a v meteoritech vržených do rýmu.
Ve svém patosu, který je tak směšně melodramatický.
V tom, že jsem si přeci jen párkrát něco zvolil. I když často špatně.
Vždycky si volíš špatně, jinak bys nebyl člověk. :)