dPřed očima se mi otevírá znovu široká Kantstraße. A čistá. Po nějaké době mám znovu pocit, že to bylo skutečné, že se to vážně mohlo stát. I v tomhle světě.
Možná působím jako pesimista, ale to jen proto, že mám až moc optimistické ideály, které se neustále lámou o realitu vnějšího světa.
(Ta víra, že svět bez válek je možný a je blízko.)
Pro odlehčení všeho si píšu směšnou boy-love povídku. Její stupidita je do očí bijící. Popisy nudné a o ničem. Naprosto nemám tušení, kam chci směřovat a co chci popisovat. Píšu, co mi přijde pod ruku. Ale aspoň něco.
(Měl bych takhle pracovat na bakalářce.)
Pořád miluju život, ale mám pocit, že ho žiju v absurdním světě. Ze všeho nejvíc teď toužím hrát skyrim nebo silkroad. Nebo 9dragons. (Skyrim kvůli Shirley, roztomilé babičce gamerce.)
Učím se anatomii rostlin. S nechutí.
Kromě psaní tedy žádný posun.
Viděl jsem zfilmovanou Papriku. Zklamalo mě to. Kniha je mnohem lepší.
Navíc koukám na shonen ai anime... Má to podobné relaxační učinky jako My little ponny.
Já jen nechápu, proč jsi tak rozlítaný. Hapruje v kebuli serotonin?