Mám svázané ruce. Jen vlastní neschopností, obavami. Vším tím.
Vším Střepovým.
Po bůhvíjak dlouhé době mám za sebou první post-rockový týden. Důsledkem je jemná existenciální deprese, nenápadně podkopávající všechny pilíře mého života.
Má jen smůlu, že můj život žádné pilíře nemá. Pinoží se v bahně a přelévá se jak améboidní sliz, formuje dočasné tvary.
A pak se postaví před úzkost v šatech hudby.
Přesto jsou některé věci prožrané. Jak od plísně či červotoče. A pak stačí tak málo a mohou se skácet.
Dnes jsem tomu zabránil - ale co jindy?
Neustále se znovuobjevuje ta samá otázka. Které rozhodnutí je správné. Na které rozhodnutí je čas. Jenže k čemu ta otázka, když ani to očividně správné nedovedu udělat.
Psycholožka mi říkala, že mě nebudou zbavovat života. Jenže co je na tomhle život? Úzkost? Strach? Nejistota? Sebepochyby?
Všechno to zničující, co v sobě mám a před co se opakovaně musím stavět?
Odmítnutí? Nesnesu už další. Nedovedu si představit, že by se ta suma ještě navýšila. Že bych ještě víc pociťoval svou bezcennost v očích některých lidí.
Všechno to zničující, co v sobě mám a před co se opakovaně musím stavět?
Odmítnutí? Nesnesu už další. Nedovedu si představit, že by se ta suma ještě navýšila. Že bych ještě víc pociťoval svou bezcennost v očích některých lidí.
Nakonec se mi ideálnem zdá být zahrabaný v díře a daleko od všech. V nekončících existenciálních pochybách - ale bez existenciální povinnosti.
Z nějakého zvráceného důvodu mi nejsmysluplnější z celého života přijdou právě ty pochyby.
Z nějakého zvráceného důvodu mi nejsmysluplnější z celého života přijdou právě ty pochyby.
Jen ne další odmítnutí.
A kdyby šlo jedno jediné vzít zpět... (nebyl by to Střep. Byl by to kluk z vývojovky. Jako možná jediný inteligentní člověk, do kterého jsem se imaginárně zamiloval.) Jenže takhle to nefunguje.
Kdyby šlo vzít zpět něco jiného, bylo by to obnovení kontaktu se Střepem.
Smazat si ho už v létě by bylo nejlepší.
Ale ani tohle takhle nefunguje.
Nezbývá mi než koukat do té černé díry, co se občas objevuje přímo před očima. A zachraňovat se, čím to jen jde.
A hlavně, proboha hlavně nedělat žádná vážná rozhodnutí ohledně těch ostatních věcí.
Já být na kluky, jistě bych tě neodmítl. Hlavu vzhůru, příteli skepse. :)