Možná je to tím post-rockem. Cítím závan starého Greye. Trocha té melancholie a bezradnosti, další bezcestí v životě - prozření, ne zmatení. Prostě vím, v takových chvílích.
Závan toho Greye, co mluví nejasně a v náznacích a vyzná se v tom jen on. Protože osamocené slovo bez kontextu kolikrát vyzní mnohem jasněji.
Protože slovo bezcestí mluví zcela zřetelně. Má jasné tvary, oblé a tmavé. Je měkké na dotek a člověk se do něj skoro může ponořit. A může se v něm zcela ztratit.
Moje oči chvíli neuvidí, ale zato ucítím víc uprostřed hrudi. To průsvitné ale stříbřité světlo, které se hýbe jako vzduch a propluje člověkem. Zanechá v něm tu trochu pocitu. Zvláštního a subtilního. Bez jasných okrajů a průzračného.
Mysl se mění v kouř a hýbe se všemi směry. Žádný není správný a žádný není špatný. Cílem je jen nebýt. A do té doby - kdo ví. Třeba tvořit. A milovat - ale koho?
Nakonec se musím zeptat. Sám sebe. A odpověď neznám.
Šelestivé zvuky jsou možná náznakem, ale chabým. Můžu je poslouchat a stejně se nic nedozvím. Rozhoduje srdce, které mlčí.
A dál už není nic.
Je jen to, co cítím. Tak skutečná iluze, že okrádá i vnější svět o realitu. Pohled z okna tisíckrát jinak. Vnímání má tisíc podob - nezávisle na světě okolo. Tvoří ho to uvnitř.
Tříštit sklo je moje záliba. Tyhle skleněné tabule struktur a významu, toho, jak mluvit, aby to bylo jasné. Protože to musí být jasné, i když to bude jinou řečí.
Musí to být jasné z atmosféry. Z nádechu.
Ale není.
Nakonec mi zbývá zas jen Šiktanc. A Skácel. A post-rock. Všechny ty nálady, které jsou tak moc mé - a není to vůbec o umění, je to o mně. Jsem maximální egocentrik a jinak to nejde.
Mám sklony k solipsismu.
Ale je to efemerní.
(A slovo efemerní zní přesně tak, jak má znít.)
Kosti jsou moc hranaté, končetiny jsou nohaté a rukaté a kostnaté a všechno má špaté tvary. Tělo je zbytečnost, je to lež - a stejně mi na něm tolik záleží, tak malicherně a zbytečně.
Být ošklivý je prokletí a já balancuji na hraně jen díky podivnému nadání udělat z obludy něco, co při míň znalém pohledu vypadá k světu.
Ale je to lež. Pravda má bílé vlasy a na dotek je poddajná. Nenechá se hladit, je daleko, je pryč. Je užší. Je ženštější. Ale ne zženštilá.
A trochu jako struny.
Nikdy nebudu jako pravda, přitom je přímo ve mně.
Mimochodem, teď jsem si na to vzpomněla, minulý týden jsem dostala k narozeninám Nesmír od Šiktance. Jsem si na tebe hned vzpomněla. (přece jen jsem kvůli tobě našla Adama a Evu)
Teď, když jsem se sem šla po tak dlouhé době podívat (neměla jsem čas, jak jsi četl), tak mě zase udivuje, tak píšeš. Vždycky mě to tak nějak okouzlí. Chtěla bych se pak zase stát umělkyní