close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

5. - 7. listopadu

9. listopadu 2015 v 22:30 | Grey.t |  Zážitky a události
Když mi v sedm hodin ráno zazvonil budík, stále jsem tomu nemohl uvěřit. Přesně za dvě hodiny budu vyjíždět ve žlutém autobusu z Florence do Berlína na koncert jedné z nejúžasnějších hudebnic současné doby, kalifornské harfenistky Joanny Newsom. Nedovedl jsem si představit, jak stihnu všechny ranní přípravy. Pro začátek jsem naložil všechny chleby s řízkem a housky s šunkou do batohu. Tlakem.
Po hodině jsem vyrážel, abych pak počkal na Pistolnici. Několikrát jsem si odběhl na záchod a když jsem ukazoval hostesce v růžové košili jízdenku, představa výletu, vzdálených krajin, neznámého velkoměsta a těch rozlehlých čistých ulic - nejasně se mi rýsovaly v myšlenkách - se zdála stále stejně smyšlená jako před týdny. Autobus se rozjížděl a známé město pomalu mizelo. Hotel Hilton a Vltava a všechno, Holešovice. A najednou jsme jeli a čekala mě nekonečná cesta. Nekonečný poslech jazzu z nabídky Student agency a sledování Harryho Pottera na vedlejší obrazovce. Pojídání pistolničiných kešu. A pak obdivné pohledy na Drážďany.
Když jsme vystoupili, dolehla na mě skutečnost - že vůbec nevím, kde jsem. Že nejasná malá mapka, kterou jsem si vytiskl, mi příliš nepomůže. Vůbec jsme netušili, kam jít. Ale když jsme se napojili na Kantstraße, zažili jsme alespoň malé uspokojení. Navíc pomyšlení na široké čisté ulice se stalo skutečností. Všechny ty abstrakce, které se mi do té doby vznášely v hlavě, najednou získávaly přesně a určité tvary. Možná míň poetické, míň ztracené, protože cesta se najednou začala jevit jasnou. Ještě dál až k zoo. A potom dál, přes ohromný park až k Braniborské bráně (samozřejmě s obligátní fotkou). A potom neurčitými ulicemi až k divadlu, které se před námi zjevilo téměř náhodou, ale právě včas. Další hodina čekání - a ještě jedna uvnitř divadla. Pak se najednou otevřely dveře a my jsme rychle, i když trochu zmateně, našli pěkná místa a zkusili jsme přestát předskokana a další půlhodinu.
A pak najednou přišla, ve vší lidskosti a skromnosti, v oblečení, které bylo tak trochu rozverné, ale zároveň nenápadné. Posadila se k harfě a vytasila se s písní starší než deset let. Neměl jsem možnost cokoliv kriticky hodnotit, protože mě ta naprosto zažitá melodie naprosto vstřebala. A pak přišly další a další - přišla Emily jako jedna z nejsrdcovějších záležitostí, přišla Cosmia a Have one on me a Time as a symptom. Divers. Přišlo všechno, co by si člověk mohl přát, v naprosto perfektní formě. Se skvělým přednesem a s neuvěřitelným doprovodem neskutečně talentovaných hudebníků, kteří byli ochotní se kvůli tourné naučit na klávesy.
Těžko popsat ten okamžik, kdy jsem propadl - i všechno, co přišlo po něm. Vím jen, že to byla hned první vteřina, ten první tón na harfě, první slabika, kterou jsem si tiše mumlal, zatímco ji Joanna plným hlasem vypustila. Člověk se musel nechat pohltit - a chtěl se nechat pohltit. Ohromit se hudbou, kterou tak dobře zná, jako by v ní tentokrát bylo něco nového. Snad to bylo přítomností tvůrkyně, energií, kterou do všeho vložila, naprosto neuvěřitelným nasazením. Stál jsem tam úplně nahý - ona taky. A říkala mi samozřejmě pravdy s novým významem, ohromovala mě dokonalostí, kterou jsem pomalu zapomínal. Nechala mě plakat přesně ty slzy, které jsem potřeboval vyplakat.
Pak zmizela a sklidila potlesk plný obdivu. Všichni se postavili, potlesk ještě zesílil a ona se vrátila, aby zahrála další tři písně - a člověk tušil, že tentokrát je to opravdové rozloučení. Přesto aplaus zněl několik minut i po druhém odchodu, opět stál celý sál. A k úžasu všech jsme dostali darem Sawdust and diamonds, jedinečný přídavek, první druhý přídavek za celé tourné.
A pak to skončilo. Přišel jsem si, jako by mě vyvhrlo moře ohromnou a naprosto pohlcující vlnou. Zmateně jsem stál, nohy zabořené do písku, a toužebně jsem hleděl zpět k hladině. Všechno bylo chvíli jako přelud, ale oči jsem měl stále vlhké a ten pocit uvnitř...

Nenechal jsem si ujít šanci pořídit si LP Ys. A pak jsme pomalu odcházeli a sdíleli své neuvěřitelné dojmy, své nadšení i tu pomíjivost. Oba jsme tam byli, viděli jsme to na vlastní oči. A najednou jsme se vzájemně museli ujistit, že se to skutečně stalo.
Neskutečnost celého večera se zdála skoro pravděpodobnější než tak dokonalý koncert - hudebně, umělecky. A pak jsme viděli lišku. Naprosto skutečnou lišku uprostřed Berlína, s bílým koncem chvostu.

Noc jsme strávili v McDonaldu. Na pravděpodobně nejmíň poetickém místě - ale levném. Ve společnosti paní bez domova, co vypadala jako vypasený krtek. Nadšeně si prozpěvovala s hity devadesátých let a milénia, jedla cizí opuštěné hranolky a mírně se vlnila do rytmu, dokud neusla.
Usla i pistolnice. Jen já jsem zůstal vzhůru a luštil jsem review o NG2 buňkách, dokud mi mozek pracoval. Celou noc mě ale nedostihla únava. Až ráno, když jsme pomalu procházeli městem zpět na nádraží, mi hlava ztěžkla a svět kolem se začal vlnit - a předchozí večer se ještě víc vzdálil skutečnosti.
Když jsme pak odjížděli, jako by se nic nestalo.
Ale zažili jsme dokonalost a to se nedá zapomenout.

Pátek jsem se pokoušel prospat, ale marně. Představa, že v sobotu mě čeká koncert Madonny - naprosto komerční, popový, neumělecký koncert postavený na show - mě nelákala. Nejradši bych jen ležel v posteli a vstřebával čtvrteční úžas.
V sobotu mi budík zvonil kolem desáté. To abychom mohli být před O2 arénou kolem poledne. Já i přítel - a později i kamarádka. Dorazili jsme v půl jedné a před arénou se houfovali lidé. Čekalo nás šest hodin čekání, než nás vůbec vpustí do arény. Další hodina a půl než přijde předskokan. Čekání bez pití, protože obětovat místa kvůli fyziologickým potřebám se ani mně ani přítelovi nechtělo.
Ten úmor, když se pořádně nevyspíte a ještě čekáte několik hodin bez pořádného zavodnění, je skličující. Ani pořádně nevím, jak jsem se skrz ten příšerný chaos dostal do arény. Ale někdo přede mnou málem povalil bezpečnostní rentgen - a já málem při kontrole zapomněl klíče. A pak, když jsme vběhli do arény, jsem si všiml, že máme možnost být v druhé řadě u podia. Pár minut po nás přiběhla kamarádka - přišla až v šest a měla místo, o kterém se jí nejspíš ani nesnilo.
Další hodinu čekání vynechám, stejně jako to, jak Praha vypískala předskokana. Naštěstí ale během čekání na Madonnu roznášeli zaměstnanci vodu, takže bolest hlavy, která mě při hiphopovém vystoupení začala zdolávat, trochu odezněla.
Publikum čekalo chladně, veškeré pokusy lidi roztleskat končily marně, ale nakonec jsme se Madonny dočkali. Nedojal mě ani tak její nástup, jako nadšení a dojetí, které se objevilo na tváři přítelovi, když sjížděla v ohromné kleci na podium, aby začala koncert písní Iconic.
A mně najednou došlo, že přesně to je důvod, proč tam jsem - přesně tohle jsem si nechtěl nechat ujít. Ano, úplně popové a komerční, ale přesto legendární, a přeci jen ne neumělecké. Povedené choreografie, usměvavá Madonna a překvapivě čistý zpěv. Skoro rockový doprovod u Burning up mě naprosto nadchnul. Mezi nejlepší momenty patřila například skvěle zpracovaná Music a True blue.
V životě asi nebudu křičet Yeaaaah tak hlasitě jako v sobotu.
Mimo jiné mě potěšilo, že v Pražšké sestavě chyběla Who's that girl, ale naopak přibyla Ghosttown a Secret. Trochu mě ale mrzelo, jak velká část koncertu se odehrávala na catwalku - co na tom, že jsem byl v druhé řadě u podia, když Madonna trávila snad většinu času jinde. Samozřejmě výhoda je jasná - první řada je mnohem větší. Nevýhoda spočívá v tom, že to není nakonec taková výhra, protože i první řada může být najednou od Madonny dost daleko. Na druhou stranu když se vrátila dopředu k nám, stálo to za to. Včetně vůbec nejlepšího okamžiku koncertu - když na nás Madonna mrkla!
Teprve na koncertu jsem si asi uvědomil, jak moc mám tuhle zpěvačku rád - a jak moc mi je jedno, že je to prostě popík.
Navíc skvělá show - skvělá komunikace s publikem, i když trochu chladným a prkenným. Z Madonniny strany bylo viditelné nadšení, byla tam patrná snaha a co mě trochu mrzí je, že lidi často neukazovali podporu. Místo tleskání, mávání, tance a vůbec jakékoliv hezké reakce většinou stáli a natáčeli si vystoupení na mobily. S vřelejším publikem by koncert byl možná ještě lepší, myslím ale, že Madonně samotné se prakticky nic vytknout nedalo. (Snad jen absence Like a prayer v setlistu, protože tahle píseň je podle mě možná nejpovedenější popovou skladbou).

Dva dny po koncertu Madonny, čtyři dny po koncertu Joanny - a všechno se vrací do běžných kolejí. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Byl to jako na čtyři dny otevřít dveře a pustit k sobě svět, který je mnohem širší než to, co žijeme běžně. Pustit k sobě něco výjimečného, nevšedního. A teď se dveře zavírají - ve středu mě čeká laborka, v pátek bakalářský projekt a tak dál.
Dohromady ale tyhle tři dny tvoří možná nejnaplněnější období dosavadního života. Téměř s jistotou si dovolím tvrdit, že co se uměleckého zážitku, Joannu nic nepřekoná. A co se týká show, nemá konkurenci Madonna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alétheia Alétheia | 10. listopadu 2015 v 18:13 | Reagovat

Sehr schön geschrieben. (o=0 Ich bin glücklich mit Dir sowohl dank Dir.

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 10. listopadu 2015 v 19:36 | Reagovat

[1]: Vůbec nerozumím! Ale jednu se německy třeba naučím a budu rozumět :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama