Listopad 2015

Červotoč

27. listopadu 2015 v 0:58 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám svázané ruce. Jen vlastní neschopností, obavami. Vším tím.
Vším Střepovým.

Po bůhvíjak dlouhé době mám za sebou první post-rockový týden. Důsledkem je jemná existenciální deprese, nenápadně podkopávající všechny pilíře mého života.
Má jen smůlu, že můj život žádné pilíře nemá. Pinoží se v bahně a přelévá se jak améboidní sliz, formuje dočasné tvary.
A pak se postaví před úzkost v šatech hudby.

Přesto jsou některé věci prožrané. Jak od plísně či červotoče. A pak stačí tak málo a mohou se skácet.
Dnes jsem tomu zabránil - ale co jindy?

Neustále se znovuobjevuje ta samá otázka. Které rozhodnutí je správné. Na které rozhodnutí je čas. Jenže k čemu ta otázka, když ani to očividně správné nedovedu udělat.
Psycholožka mi říkala, že mě nebudou zbavovat života. Jenže co je na tomhle život? Úzkost? Strach? Nejistota? Sebepochyby?
Všechno to zničující, co v sobě mám a před co se opakovaně musím stavět?
Odmítnutí? Nesnesu už další. Nedovedu si představit, že by se ta suma ještě navýšila. Že bych ještě víc pociťoval svou bezcennost v očích některých lidí.
Nakonec se mi ideálnem zdá být zahrabaný v díře a daleko od všech. V nekončících existenciálních pochybách - ale bez existenciální povinnosti.
Z nějakého zvráceného důvodu mi nejsmysluplnější z celého života přijdou právě ty pochyby.

Jen ne další odmítnutí.
A kdyby šlo jedno jediné vzít zpět... (nebyl by to Střep. Byl by to kluk z vývojovky. Jako možná jediný inteligentní člověk, do kterého jsem se imaginárně zamiloval.) Jenže takhle to nefunguje.
Kdyby šlo vzít zpět něco jiného, bylo by to obnovení kontaktu se Střepem.
Smazat si ho už v létě by bylo nejlepší.
Ale ani tohle takhle nefunguje.

Nezbývá mi než koukat do té černé díry, co se občas objevuje přímo před očima. A zachraňovat se, čím to jen jde.
A hlavně, proboha hlavně nedělat žádná vážná rozhodnutí ohledně těch ostatních věcí.

Nothing burns twice

22. listopadu 2015 v 23:47 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nic nespálí dvakrát.
A pokud ano, ještě to spálené nebylo.

Dámy a pánové, vlak se rozjíždí. A já, strojvůdce, vidím jen za první krkolomný kopec - a dál nic. Zorné pole se neustále zužuje a pomalu mi mizí vize budoucnosti. Přítomnost získává nebývale šedý nádech.
Druhý den post-rocku.

Znovu chápu, proč jsem chtěl dělat post-rock. Kromě toho, že neumím zpívat.

Ta důvěrná známost hudby. Nebere mě za ruku, ale rovnou za srdce.
... jak se cliché mění v krásu a krása se stává cliché...
Kdyby byl Hájek snů kniha, měl by už dávno procházet rozuzlením. Očima kritika: Hlavní hrdina se až příliš dlouho potýká s jedním a tím samým. Situace se neustále opakují, aniž by docházelo k jakémukoliv posunu. Co bylo prve možná lákavé a svůdné, z části známé všem, je nyní už jen otravné a plytké. Správný autor ví, kdy má postava projít proměnou.

Ale život není beletrie.
A já se neproměním.

Můžu se nekonečně oddávat témuž. V naději, že jednou se zopakuje ten prvotní pocit. Ta dokonalost, která mě zasáhla a připoutala.

Jdu po Tylově náměstí. Všude lidi. Slyším made by grey a myslím na všechny ty souvislosti. Vlastně ani netuším, proč Grey. Přestože vždycky nějak odpovím.
Proč Grey? Protože jsem to prostě já.

Mám pocit, že jsem našel přítele, přestože o něm nevím vůbec nic. Znám jen tu hudbu.
Usínám v klubíčku, protože mě bodá u srdce. A co mě tam bodá netuším.
Najednou ale nevidím změnu. Můj pohled je úzký jako špička jehly.
A netuším, kolik se na jeho špičku vejde andělů.


Anatomie

22. listopadu 2015 v 1:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Možná je to tím post-rockem. Cítím závan starého Greye. Trocha té melancholie a bezradnosti, další bezcestí v životě - prozření, ne zmatení. Prostě vím, v takových chvílích.
Závan toho Greye, co mluví nejasně a v náznacích a vyzná se v tom jen on. Protože osamocené slovo bez kontextu kolikrát vyzní mnohem jasněji.
Protože slovo bezcestí mluví zcela zřetelně. Má jasné tvary, oblé a tmavé. Je měkké na dotek a člověk se do něj skoro může ponořit. A může se v něm zcela ztratit.
Moje oči chvíli neuvidí, ale zato ucítím víc uprostřed hrudi. To průsvitné ale stříbřité světlo, které se hýbe jako vzduch a propluje člověkem. Zanechá v něm tu trochu pocitu. Zvláštního a subtilního. Bez jasných okrajů a průzračného.

Mysl se mění v kouř a hýbe se všemi směry. Žádný není správný a žádný není špatný. Cílem je jen nebýt. A do té doby - kdo ví. Třeba tvořit. A milovat - ale koho?
Nakonec se musím zeptat. Sám sebe. A odpověď neznám.
Šelestivé zvuky jsou možná náznakem, ale chabým. Můžu je poslouchat a stejně se nic nedozvím. Rozhoduje srdce, které mlčí.
A dál už není nic.

Je jen to, co cítím. Tak skutečná iluze, že okrádá i vnější svět o realitu. Pohled z okna tisíckrát jinak. Vnímání má tisíc podob - nezávisle na světě okolo. Tvoří ho to uvnitř.
Tříštit sklo je moje záliba. Tyhle skleněné tabule struktur a významu, toho, jak mluvit, aby to bylo jasné. Protože to musí být jasné, i když to bude jinou řečí.
Musí to být jasné z atmosféry. Z nádechu.
Ale není.

Nakonec mi zbývá zas jen Šiktanc. A Skácel. A post-rock. Všechny ty nálady, které jsou tak moc mé - a není to vůbec o umění, je to o mně. Jsem maximální egocentrik a jinak to nejde.
Mám sklony k solipsismu.

Ale je to efemerní.

(A slovo efemerní zní přesně tak, jak má znít.)

Kosti jsou moc hranaté, končetiny jsou nohaté a rukaté a kostnaté a všechno má špaté tvary. Tělo je zbytečnost, je to lež - a stejně mi na něm tolik záleží, tak malicherně a zbytečně.
Být ošklivý je prokletí a já balancuji na hraně jen díky podivnému nadání udělat z obludy něco, co při míň znalém pohledu vypadá k světu.
Ale je to lež. Pravda má bílé vlasy a na dotek je poddajná. Nenechá se hladit, je daleko, je pryč. Je užší. Je ženštější. Ale ne zženštilá.
A trochu jako struny.

Nikdy nebudu jako pravda, přitom je přímo ve mně.

Knock knock

18. listopadu 2015 v 12:27 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
dPřed očima se mi otevírá znovu široká Kantstraße. A čistá. Po nějaké době mám znovu pocit, že to bylo skutečné, že se to vážně mohlo stát. I v tomhle světě.
Možná působím jako pesimista, ale to jen proto, že mám až moc optimistické ideály, které se neustále lámou o realitu vnějšího světa.
(Ta víra, že svět bez válek je možný a je blízko.)

Pro odlehčení všeho si píšu směšnou boy-love povídku. Její stupidita je do očí bijící. Popisy nudné a o ničem. Naprosto nemám tušení, kam chci směřovat a co chci popisovat. Píšu, co mi přijde pod ruku. Ale aspoň něco.
(Měl bych takhle pracovat na bakalářce.)

Pořád miluju život, ale mám pocit, že ho žiju v absurdním světě. Ze všeho nejvíc teď toužím hrát skyrim nebo silkroad. Nebo 9dragons. (Skyrim kvůli Shirley, roztomilé babičce gamerce.)

Učím se anatomii rostlin. S nechutí.

Kromě psaní tedy žádný posun.

Viděl jsem zfilmovanou Papriku. Zklamalo mě to. Kniha je mnohem lepší.

Navíc koukám na shonen ai anime... Má to podobné relaxační učinky jako My little ponny.

Stavidla

12. listopadu 2015 v 1:33 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Spolu s rýmou mi povolila i stavidla. A tak se ocitám v totální záplavě. Plavu ve všem a nemá to ani začátek, ani konec. Není to Střep, není to nic konkrétního. Jen obrovská vodní masa a já v ní. Všechno splývá, všechno se rovná, nic není malé ani velké.
Za kotníky mě chytá patos (opět ten milovaný patos) a stahuje mě. Někam. Táhne mě všemi směry a já se nechám. Protože tady můžu všemi směry - alespoň tady.
Můj osud mě ovíjí a pomalu svazuje. Ani jsem si nestihl všimnout smyčky, která se mi uvázala kolem rukou.
Stejně tak se můžu ptát, co se děje se světem, co se děje s námi. Všechny pojmy jsou pořád stejně abstraktní, jako byli před rokem, před dvěma, před třemi lety, kdy se mi rozpila vize skutečnosti a slova už nebyla ani tak znakem jako spíš symbolem. Dala se používat jednotlivě.
Jako výkřiky.
Nesouvisle.

Přesto jsou jasně dané body reality. Každodennost, která člověka uchopí a táhne - a táhne ho i když nemá plán. Čas běží bez ohledu na nás, to my se musíme přizpůsobit.
Když si nevybereme, čím budeme, staneme se prostě něčím. Ať tím být chceme nebo ne.
(A když si nezvolíme, najednou můžeme koukat na svět kolem nás a na sebe a divit se, co se to vlastně stalo. Šli jsme krok za krokem bez cíle - možná i špatná volba by byla lepší.)

Přeci jen ale vidím naději. I když nevím v čem. V nějakém abstraktním puzení. Ve svých povolených stavidlech, v záplavách a v meteoritech vržených do rýmu.
Ve svém patosu, který je tak směšně melodramatický.
V tom, že jsem si přeci jen párkrát něco zvolil. I když často špatně.

5. - 7. listopadu

9. listopadu 2015 v 22:30 | Grey.t |  Zážitky a události
Když mi v sedm hodin ráno zazvonil budík, stále jsem tomu nemohl uvěřit. Přesně za dvě hodiny budu vyjíždět ve žlutém autobusu z Florence do Berlína na koncert jedné z nejúžasnějších hudebnic současné doby, kalifornské harfenistky Joanny Newsom. Nedovedl jsem si představit, jak stihnu všechny ranní přípravy. Pro začátek jsem naložil všechny chleby s řízkem a housky s šunkou do batohu. Tlakem.
Po hodině jsem vyrážel, abych pak počkal na Pistolnici. Několikrát jsem si odběhl na záchod a když jsem ukazoval hostesce v růžové košili jízdenku, představa výletu, vzdálených krajin, neznámého velkoměsta a těch rozlehlých čistých ulic - nejasně se mi rýsovaly v myšlenkách - se zdála stále stejně smyšlená jako před týdny. Autobus se rozjížděl a známé město pomalu mizelo. Hotel Hilton a Vltava a všechno, Holešovice. A najednou jsme jeli a čekala mě nekonečná cesta. Nekonečný poslech jazzu z nabídky Student agency a sledování Harryho Pottera na vedlejší obrazovce. Pojídání pistolničiných kešu. A pak obdivné pohledy na Drážďany.
Když jsme vystoupili, dolehla na mě skutečnost - že vůbec nevím, kde jsem. Že nejasná malá mapka, kterou jsem si vytiskl, mi příliš nepomůže. Vůbec jsme netušili, kam jít. Ale když jsme se napojili na Kantstraße, zažili jsme alespoň malé uspokojení. Navíc pomyšlení na široké čisté ulice se stalo skutečností. Všechny ty abstrakce, které se mi do té doby vznášely v hlavě, najednou získávaly přesně a určité tvary. Možná míň poetické, míň ztracené, protože cesta se najednou začala jevit jasnou. Ještě dál až k zoo. A potom dál, přes ohromný park až k Braniborské bráně (samozřejmě s obligátní fotkou). A potom neurčitými ulicemi až k divadlu, které se před námi zjevilo téměř náhodou, ale právě včas. Další hodina čekání - a ještě jedna uvnitř divadla. Pak se najednou otevřely dveře a my jsme rychle, i když trochu zmateně, našli pěkná místa a zkusili jsme přestát předskokana a další půlhodinu.
A pak najednou přišla, ve vší lidskosti a skromnosti, v oblečení, které bylo tak trochu rozverné, ale zároveň nenápadné. Posadila se k harfě a vytasila se s písní starší než deset let. Neměl jsem možnost cokoliv kriticky hodnotit, protože mě ta naprosto zažitá melodie naprosto vstřebala. A pak přišly další a další - přišla Emily jako jedna z nejsrdcovějších záležitostí, přišla Cosmia a Have one on me a Time as a symptom. Divers. Přišlo všechno, co by si člověk mohl přát, v naprosto perfektní formě. Se skvělým přednesem a s neuvěřitelným doprovodem neskutečně talentovaných hudebníků, kteří byli ochotní se kvůli tourné naučit na klávesy.
Těžko popsat ten okamžik, kdy jsem propadl - i všechno, co přišlo po něm. Vím jen, že to byla hned první vteřina, ten první tón na harfě, první slabika, kterou jsem si tiše mumlal, zatímco ji Joanna plným hlasem vypustila. Člověk se musel nechat pohltit - a chtěl se nechat pohltit. Ohromit se hudbou, kterou tak dobře zná, jako by v ní tentokrát bylo něco nového. Snad to bylo přítomností tvůrkyně, energií, kterou do všeho vložila, naprosto neuvěřitelným nasazením. Stál jsem tam úplně nahý - ona taky. A říkala mi samozřejmě pravdy s novým významem, ohromovala mě dokonalostí, kterou jsem pomalu zapomínal. Nechala mě plakat přesně ty slzy, které jsem potřeboval vyplakat.
Pak zmizela a sklidila potlesk plný obdivu. Všichni se postavili, potlesk ještě zesílil a ona se vrátila, aby zahrála další tři písně - a člověk tušil, že tentokrát je to opravdové rozloučení. Přesto aplaus zněl několik minut i po druhém odchodu, opět stál celý sál. A k úžasu všech jsme dostali darem Sawdust and diamonds, jedinečný přídavek, první druhý přídavek za celé tourné.
A pak to skončilo. Přišel jsem si, jako by mě vyvhrlo moře ohromnou a naprosto pohlcující vlnou. Zmateně jsem stál, nohy zabořené do písku, a toužebně jsem hleděl zpět k hladině. Všechno bylo chvíli jako přelud, ale oči jsem měl stále vlhké a ten pocit uvnitř...

Nenechal jsem si ujít šanci pořídit si LP Ys. A pak jsme pomalu odcházeli a sdíleli své neuvěřitelné dojmy, své nadšení i tu pomíjivost. Oba jsme tam byli, viděli jsme to na vlastní oči. A najednou jsme se vzájemně museli ujistit, že se to skutečně stalo.
Neskutečnost celého večera se zdála skoro pravděpodobnější než tak dokonalý koncert - hudebně, umělecky. A pak jsme viděli lišku. Naprosto skutečnou lišku uprostřed Berlína, s bílým koncem chvostu.

Noc jsme strávili v McDonaldu. Na pravděpodobně nejmíň poetickém místě - ale levném. Ve společnosti paní bez domova, co vypadala jako vypasený krtek. Nadšeně si prozpěvovala s hity devadesátých let a milénia, jedla cizí opuštěné hranolky a mírně se vlnila do rytmu, dokud neusla.
Usla i pistolnice. Jen já jsem zůstal vzhůru a luštil jsem review o NG2 buňkách, dokud mi mozek pracoval. Celou noc mě ale nedostihla únava. Až ráno, když jsme pomalu procházeli městem zpět na nádraží, mi hlava ztěžkla a svět kolem se začal vlnit - a předchozí večer se ještě víc vzdálil skutečnosti.
Když jsme pak odjížděli, jako by se nic nestalo.
Ale zažili jsme dokonalost a to se nedá zapomenout.

Pátek jsem se pokoušel prospat, ale marně. Představa, že v sobotu mě čeká koncert Madonny - naprosto komerční, popový, neumělecký koncert postavený na show - mě nelákala. Nejradši bych jen ležel v posteli a vstřebával čtvrteční úžas.
V sobotu mi budík zvonil kolem desáté. To abychom mohli být před O2 arénou kolem poledne. Já i přítel - a později i kamarádka. Dorazili jsme v půl jedné a před arénou se houfovali lidé. Čekalo nás šest hodin čekání, než nás vůbec vpustí do arény. Další hodina a půl než přijde předskokan. Čekání bez pití, protože obětovat místa kvůli fyziologickým potřebám se ani mně ani přítelovi nechtělo.
Ten úmor, když se pořádně nevyspíte a ještě čekáte několik hodin bez pořádného zavodnění, je skličující. Ani pořádně nevím, jak jsem se skrz ten příšerný chaos dostal do arény. Ale někdo přede mnou málem povalil bezpečnostní rentgen - a já málem při kontrole zapomněl klíče. A pak, když jsme vběhli do arény, jsem si všiml, že máme možnost být v druhé řadě u podia. Pár minut po nás přiběhla kamarádka - přišla až v šest a měla místo, o kterém se jí nejspíš ani nesnilo.
Další hodinu čekání vynechám, stejně jako to, jak Praha vypískala předskokana. Naštěstí ale během čekání na Madonnu roznášeli zaměstnanci vodu, takže bolest hlavy, která mě při hiphopovém vystoupení začala zdolávat, trochu odezněla.
Publikum čekalo chladně, veškeré pokusy lidi roztleskat končily marně, ale nakonec jsme se Madonny dočkali. Nedojal mě ani tak její nástup, jako nadšení a dojetí, které se objevilo na tváři přítelovi, když sjížděla v ohromné kleci na podium, aby začala koncert písní Iconic.
A mně najednou došlo, že přesně to je důvod, proč tam jsem - přesně tohle jsem si nechtěl nechat ujít. Ano, úplně popové a komerční, ale přesto legendární, a přeci jen ne neumělecké. Povedené choreografie, usměvavá Madonna a překvapivě čistý zpěv. Skoro rockový doprovod u Burning up mě naprosto nadchnul. Mezi nejlepší momenty patřila například skvěle zpracovaná Music a True blue.
V životě asi nebudu křičet Yeaaaah tak hlasitě jako v sobotu.
Mimo jiné mě potěšilo, že v Pražšké sestavě chyběla Who's that girl, ale naopak přibyla Ghosttown a Secret. Trochu mě ale mrzelo, jak velká část koncertu se odehrávala na catwalku - co na tom, že jsem byl v druhé řadě u podia, když Madonna trávila snad většinu času jinde. Samozřejmě výhoda je jasná - první řada je mnohem větší. Nevýhoda spočívá v tom, že to není nakonec taková výhra, protože i první řada může být najednou od Madonny dost daleko. Na druhou stranu když se vrátila dopředu k nám, stálo to za to. Včetně vůbec nejlepšího okamžiku koncertu - když na nás Madonna mrkla!
Teprve na koncertu jsem si asi uvědomil, jak moc mám tuhle zpěvačku rád - a jak moc mi je jedno, že je to prostě popík.
Navíc skvělá show - skvělá komunikace s publikem, i když trochu chladným a prkenným. Z Madonniny strany bylo viditelné nadšení, byla tam patrná snaha a co mě trochu mrzí je, že lidi často neukazovali podporu. Místo tleskání, mávání, tance a vůbec jakékoliv hezké reakce většinou stáli a natáčeli si vystoupení na mobily. S vřelejším publikem by koncert byl možná ještě lepší, myslím ale, že Madonně samotné se prakticky nic vytknout nedalo. (Snad jen absence Like a prayer v setlistu, protože tahle píseň je podle mě možná nejpovedenější popovou skladbou).

Dva dny po koncertu Madonny, čtyři dny po koncertu Joanny - a všechno se vrací do běžných kolejí. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Byl to jako na čtyři dny otevřít dveře a pustit k sobě svět, který je mnohem širší než to, co žijeme běžně. Pustit k sobě něco výjimečného, nevšedního. A teď se dveře zavírají - ve středu mě čeká laborka, v pátek bakalářský projekt a tak dál.
Dohromady ale tyhle tři dny tvoří možná nejnaplněnější období dosavadního života. Téměř s jistotou si dovolím tvrdit, že co se uměleckého zážitku, Joannu nic nepřekoná. A co se týká show, nemá konkurenci Madonna.

Zase pár nesouvislých věcí

3. listopadu 2015 v 23:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zčeřené vody se uklidňují. Aby to začínalo trochu pateticky. Jinak řečeno, se Střepem se neděje nic nového. S přítelem taky ne. Neděje se vlastně vůbec nic nového. Snad jen to, že se mi celá ta situace (že už to budou skoro dva týdny se mi nechce věřit) pořád dokola vrací. Nejsem prostý nějaké touhy. Ale odpírám si. I z jiných důvodů.
Uvědomil jsem si ale důležitou věc. Že i když si o sobě myslím, že jsem děvka, jsem vlastně ještě docela slušný. Přinejmenším na průměrného gaye. (Zvlášť když čtu některé gay blogy, ve kterých se dozvídám, že je normální mít ne jednoho, ne dva, ale třeba i pět milenců. To je, jen pro představu, asi takové, jako kdybych já udržoval nějaký intimní kontakt se všemi lidmi, se kterými jsem ho kdy měl.)
Mám teď na jazyku několik věcí. První je jakási mikroúvaha o tom, zda je svoboda, resp. kapitalistická forma demokracie, dlouhodobě prospěšná - především vzhledem k nějakým environmentálním aspektům.
Další je čtvrteční koncert Joanny. V Německu. Aneb Grey jde do světa. Poprvé v životě téměř na vlastní pěst (s kamarádkou). Nemůžu se dočkat živé verze Divers. S trochou štěstí se bude podobat té ze San Francisca z roku 2012.
Třetí je koncert Madonny v sobotu. Bojím se, že se tam setkám s X. Že bude přítele informovat o jistých věcech, které se udály, když jsem u něj před rokem a půl byl. Přítel všechno ví, víceméně. Přesto myslím, že by to bylo nepříjemné. Možná to ale víc rozhodí mě než jeho.
Taky se bojím všech ostatních buzen a toho, jaký udělám dojem. (Tohle je teprve patetické, kam se na to hrabe ta první věta.) Vážně nevím, kde se ve mně tahle touha po přijetí a obdivu zrovna od téhle komunity bere.
Do hudební rubriky bych chtěl napsat o nové (teď už zas tak nová není) písničce od Adele a taky recenzi na nové album od Joanny. Možná i o návratu Enyy na hudební scénu.
Jenže o ničem z toho nejspíš nenapíšu, protože se znám. Píšu, když mám nutkání. A nutkání mám, když se něco děje. A tak píšu o tom, co se děje.
Teď se neděje nic a taky mám nutkání. A využívám ho naprosto nekonstruktivně.

Možná bych se mohl zmínit o hezkém spolužákovi s kšiltovkou. (Na to stejně všichni čekáte, že?) Sice moc nechápu, proč někdo nosí kšiltovku i na přednášky, ale... Sluší mu to. Navíc je tak na devadesát procent gay. Takže mohu znovu vytloukat klín klínem. Nebo tak něco. (Našel jsem jeho facebook. Deset procent ubírám.)
Nebo se prostě můžu projednou chovat jako normální člověk a ne jako buzna - a světe div se, ono na to možná dojde.
Kdyby se všechny tyhle střepy a imaginární lásky vyřešily, bylo by to ideální. Ale to by můj neimaginární vzah musel být taky ideální.

Takže tak.

Nevědomí

1. listopadu 2015 v 12:35 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mé nevědomí je zřejmě ještě větším a podšitějším expertem na vztahy, než jsem si mohl vůbec myslet. Když už jsem sám vědomě nedokázal utnout své nezdravé kontakty, podstrčilo mi krásnou "vtipnou" odpověď, že už nemůžeme být dál kamarádi, pokud nemá rád whisky. Ovšem to jsem netušil, že ani pět smajlíků nebude dost na to, aby to opravdu vyznělo jako blbý vtip a ne jako ještě blbější vážné rozhodnutí.
Očividně nestačí. Nebo se někdo opravdu těšil, až mu něco takového napíšu a on se mě zbaví?
Jednodušší by ale bylo připsat to celé ne nevědomí, ale mému šíleně špatnému smyslu pro humor. Totiž jediný, kdo se mým vtipům směje, jsem já. Nikdo jiný většinou netuší, jak moc jsou zábavné.
Čeká mě opravdu kouzelný týden, ve středu budu zas do pěti v laborce, potom si udělám výlet do školy a doma půjdu co nejrychleji spát. Ve čtvrtek v devět odjíždím z Prahy do Berlína na koncert Joanny Newsom. Vrátím se v pátek odpoledne, půjdu spát a v sobotu v devět vyrazím na koncert Madonny.
Teď si uvědomuji, že to nevyznělo dost teple. Nejspíš bych měl použít tučný font, jako jiné gay blogy, abych byl in. (Vážně mě fascinují tučně zvýrazněné věty typu "Udržují spolu partnerský vztah ale tolerují si úlety". Vždy se potom cítím líp. Totiž míň jako děvka a míň jako buzna.)
Moje psychika se vrací k normálu. Aspoň zdánlivě.

(A vyšlo video k Divers. Po pěti letech poslechu živé verze nemám slov. Je to pokaždé ještě krásnější než předtím - a pokaždé u toho brečím o trochu víc.)