Stále dýchám. I když mám ucpaný nos. Jsou věci, které přetnou jistá pouta. Ale v nějakém zapadlém gyru mého mozku tuším, že to je k ničemu, protože mi zatím nic nezabrání, aby se ta pouta znovu zaklapla a klidně pevněji.
Kotníky mi omývá chladná voda (to se mi jen vynořilo před očima) a láká mě zkoušet imaginaci. Láká mě to změnit psycholožku a chodit každý týden a vážně něco změnit.
Naučit se mluvit s lidmi a nebýt všude, kde nejsem zvyklý, první aspoň půlrok za úplně dementního kokota.
Napůl horko, napůl zima. Miluju to teplo, které začne sálat někdy před horečkou pod peřinou. ještě než se člověk začne potit, ještě než mu začne být to nepříjemné horko. Je to jako připomínka léta, kterou lze zrušit kdykoliv. Chybí tomu jen to světlo a zjitřené hormony, i když o ty se starají jiné věci.
Už jen dva dny do Divers. Myslím, že se zblázním nedočkavostí. Zítra přijdu domů (a možná se uvidím se Střepem) a pak půjdu spát a ráno se probudím a... potopím.
A nepůjdu plavat, protože mi teče z nosu. I když bych moc chtěl.
Protože minule to bylo super.
Pondělní vzrušení mi pustilo do kostí led. A pořád tak krásný led a tak čistý jed. Jen kdyby se jedy a ledy nevázaly na lidi, na skutečné a nikdy čisté lidi.
Jen kdybych nebyl tak patetický. Někde leží střední cesta a já k ní mám ještě hodně daleko.
Ale už jsem si jistý, že k music to watch boys to nikdy kluky pozorovat nebudu.
neměl bych je pozorovat nikdy.
(Jenže to bych musel mít zalepené oči. Protože jsem takový.)