Pořezat se dá i hudbou, to je bez debat. A já mám pocit, jako kdyby se všechny mé jizvy, nejen ty hudební, začaly otevírat, mokvat. Můj povrch je přehnaně citlivý. Budím se a cítím (naprosto bezdůvodně, naprosto imaginárně, ale přesto skoro fyzicky) vůni X. bytu. Potom v autě hotel na horách. A tisíc dalších věcí. Tu starou vůni venkova, kterou jsem necítil tolik let. Taky ten tak dlouho známý pocit lehkého smutku tak nějak ze všeho.
(Před pár dny, asi v pátek ráno, jsem se schoulil ve vaně a nechal na sebe padat sprchu. Málem jsem přišel pozdě na rehabilitaci, ale nejraději bych tam ležel doteď. Večer předtím jsem měl slzy na krajíčku kvůli nesmyslům. Možná další podzimní melancholie, přecitlivělost a všechno to, co se objevuje každý rok.)
Posouvám své rádoby pevné hranice podle libosti. Dovoluji si zakázané, protože zrovna teď chci.
Uvažuji, že pojedu do Německa na Joannu. Ale znamenalo by to zameškat seminář z neuroanatomie. Nevím, jestli si to můžu dovolit. Aha, tak už jedu.
Pořád trochu toužím po někom, kdo mě pochopí. I když vlastně nemám jasnou představu, co to znamená být pochopen.
Mám pocit, že mi utekla slova. Přitom ten pocit přede mnou tak jasně stojí. Je úplně zřejmý a přitom do slov nepasuje. Na tvar je mlhavý a neurčitý, ale všechnou souvisí se zrcadlem.
Především ta slova musí být hezká. Všechno ostatní až potom.
Především ta slova musí být hezká. Všechno ostatní až potom.
Jedu do Berlína. Pane Bože.
(To není ten pocit, o kterém jsem mluvil.)